Oba patří k autorům samizdatového časopisu – revue Satyr, vydávaného od první třetiny 80. let ve Valašském Meziříčí, později v Novém Jičíně.

Přispívali do něho texty i výtvarnými pracemi. Leo Volek se dle Hynka Šnajdara v Satyru „prezentoval jako výborný kreslíř a autor bizarních povídek a básní, vždy plných humoru, cynických situací a automatických aforismů“, vytvářených v dadaistickém duchu, v duchu černého humoru, různých mystifikací, drobných absurdit… a pod vlivem textů filozofa a spisovatele Ladislava Klímy.


Volek a Šnajdar v 80. letech také, bez povolení, svoje výtvarné práce vystavovali. Společně v Bystřici pod Hostýnem a v Novém Jičíně. V novojičínském starém kamenném divadlu, v roce 1987, vystavoval Leo Volek už dřevěné plastiky. Jejich tvorbě - nesené v duchu jeho předcházející, kreslířské činnosti - se věnuje dodnes.


Jak je z vystavených prací patrné, je k ní vybaven řemeslným fortelem, notnou dávkou imaginace, obdivem k přírodnímu materiálu, k přírodním, přirozeným tvarům. Někdy do výchozího kusu zasáhne více, někdy příslušný tvar jen nepatrně upraví, respektive doplní, a to i jiným materiálem než dřevem… Dosahuje tak posunu díla do jiné roviny, dodává mu mnohdy neobvyklý, překvapivý význam, smysl…, jeho plastiky tak získávají mnohdy snad až poněkud provokující vyznění.

Hynek Šnajdar se věnuje již delší čas koláži, výtvarné technice, s níž pracovali kubisté, futuristé, konstruktivisté, dadaisté… a zejména pak surrealisté, jejichž zásluhou se koláž dočkala velkolepého rozkvětu. Šnajdar se ostatně surrealismem, tvorbou surrealistů, již řadu let intenzívně zabývá a hlásí se k ní. Zastává přitom názor, formulovaný básníkem a teoretikem Milanem Nápravníkem, že surrealismus je nezávislý na literárních a výtvarných směrech či estetických názorech. „V nejobecnějším smyslu lze říci, že je ideovým procesem. Hledá v neustálém pohybu a styku idejí nové a účinné cesty z kasemat tradicionalistických schémat a kanonizovaných norem. To je cesta, jež nikdy nekončí a kdo po ní kráčí, nesmí nikdy zemdlít,“ vysvětluje Nápravník.


Dodejme, že pro surrealismus, potažmo surrealistickou koláž, je typické „nahodilé setkání dvou vzdálených realit v nepříslušné rovině“ (Max Ernst), překonávání rozlišení mezi vnitřním a vnějším světem, mezi snem a skutečností, a snaha dopátrat se příčin, hlubšího smyslu dějů, hloubavost, přemítavost.
Hynek Šnajdar vytváří koláže klasické, tak zvané ilustrační, to je koláže sestavované z částí knižních ilustrací a reprodukcí - černobílých i barevných - z nejrůznějších tiskovin, a to často na pozadí (v případě cyklů obvykle stejných) reprodukcí výtvarných děl, pohlednic či fotografických snímků. Setkáme se v nich s řadou symbolů, výrazně jsou v nich zastoupeny humor a erotika. Hynek Šnajdar tvoří s oblibou cykly koláží. Na přítomné výstavě představuje cykly z let 2005 – 2008.


Pokusme se o stručnou charakteristiku alespoň několika z nich. Zjistíme, že mají společného jmenovatele, že u jejich zrodu stály nepříslušná, neobvyklá setkání nebo prolínání různých světů. Cyklus Hodiny bijí nazdařbůh (2005) reflektuje pomíjivost, permanentní změnu, a to s „konstantou plynoucího času“. Koláže cyklu Fantomy, přízraky, přeludy (2006) vznikly, dle autora, „…z mraků, z jejich nečekaných pohybů a náhlé amorfnosti. I když jsou to jevy nepochybně snadno dešifrovatelné, jejich vjemová podstata je záhadná. Snaha o uchopení těchto jevů je pošetilá a zároveň drastická i plná emocí.“ Mračné jevy evokují postavy, příběhy s nimi spjaté… Vše, ovšem, pod dohledem sotva patrné, z větší části zakryté, tváře. Tváře neznámého, mocného…?!


Cyklus Morfologie peří (2007). Plášť – do sebe zahleděný, netečný muž. Muž nad věcí. Plášť – muž sledovaný (střežený) dámskými róbami – ženami. „Imaginativně vzato“, říká Šnajdar, „ptáci a ženy mají hodně společného. Zejména krásu a barevnost. Klobouky žen před více než sto lety by mohly vyprávět. Jsou jakousi pestrobarevnou ptačí voliérou…“.


Cyklus Tajemství ženské pleti (2008). Šnajdar vycházel zosvědčeného principu kontrastu, v tomto případě kontrastu heboučké, napudrované pleti mladé ženy, v duchu nastupující secese formovaných přebohatých pokrývek hlavy, nákrčníků, objemných límců, mašlí a šperků s tím, co je oděvem, pokožkou chráněno, co jem pod nimi ukryto…


Cyklus Dadaphone (2008) je dalším z dokladů Šnajdarovy obsese, jeho fascinace světem strojů, mechanismů, součástek, schémat. Cyklem vytvořil, dle jeho slov, „nový svět“. „Když se tvořil,“ vypravuje, „spojení živého s dynamicky neživým… a vše se ukotvilo v klasickém rámu, který dosud hostil akademické, dekorativní a výsostně estetické, odkapával ještě z té nečekané transformace olej a odpadávaly kusy vazelíny.“


(Vlastimil Havlík)