Ke spolupráci se připojili také studenti broumovského gymnázia. Hudební rezidenci zakončilo závěrečné vystoupení v rámci hudebního programu ArtCafé Plus v neděli 27. března.

Jak vaše rezidence probíhala? Jste v klášteře a na Broumovsku poprvé?
Obojí je pravda. Jsem úplně poprvé nejen v klášteře, ale i na Broumovsku. A musím říct, že je to fascinující oblast, která je pro mě velkým objevem, protože jsem nikdy dějiny tohoto místa příliš nestudoval. K tomu probíhání – ona ta rezidence neprobíhala, ale spíše pozvolna procházela, protože tady má člověk možnost se na chvilku zastavit a soustředit se. Nebýt v tom obvyklém shonu, kdy se často dělá několik věcí současně. Takže si v tomto ohromně inspirativním prostředí plném fantastických lidí naprosto užívám ten klid.

Na čem jste v klášteře pracoval?
Od počátku jsem chtěl využít možnost pobytu v klášteře k tomu, abych zde vymyslel základní strukturu hudby k připravovanému televiznímu filmu Já, Anežka o svaté Anežce české. Ten připravuje pro Českou televizi Dagmar Knöpfelová, německá režisérka, se kterou jsem již před lety pracoval na filmu o Boženě Němcové. Ona má ráda silné ženské osudy a Anežka do toho zapadá. Domnívám se, že si lze těžko představit příhodnější podmínky pro takovou kontemplaci, než jaké nabízí jednoměsíční pobyt v klášteře a zatím se to naprosto naplňuje. Mohl jsem se soustředit a experimentovat s různými hudebními variantami, propracovávat je a případně i zavrhovat. Je to luxus, který skladatel filmové hudby obvykle nemá.

A jak takový proces tvorby filmové hudby probíhá?
Nejdříve ze všeho se vždy snažím najít co nejpřiléhavější styl hudby, protože každý film vyžaduje svůj vlastní. Říká-li mi někdo, že skladatel má mít svůj jazyk, namítám, že v zásadě by jeho jazyk měl vycházet vždy z daného filmu, neměl by každému filmu vnucovat svůj vlastní. Shodou okolností právě před několika dny bylo sté výročí narození Zdeňka Lišky, geniálního skladatele filmové hudby a ten by – myslím – toto podepsal. Je až neuvěřitelné, že jeden a tentýž skladatel je autorem hudby třeba k filmům Hermíny Týrlové a na druhé straně k Obchodu na korze, kde použil elektronicky modifikované housle a cimbál v jakési pseudo-folklórní hudbě. Čili nejprve se snažím najít styl. Ve chvíli, kdy se na něm shodneme s režisérkou, je už vše jednodušší, protože vím, v jakých hranicích mohu uvažovat, aby jí to konvenovalo. Protože ze všech tvůrců má právě režisér nejkomplexnější představu o tom, jak má výsledný film vypadat.

close Počátkem března zavítal do broumovského kláštera český skladatel Aleš Březina. Během měsíční rezidence skládal hudbu a spolupracoval s norskou hudebnicí Therese Aune. Hudební rezidenci zakončilo závěrečné vystoupení v rámci hudebního programu ArtCafé Plus info Zdroj: Michal Sedláček zoom_in Aleš Březina je český hudební skladatel a muzikolog. Vystudoval hru na housle na Konzervatoři v Plzni a muzikologii na univerzitách v Praze, Basileji a Berlíně. Ve své vědecké profesi se věnuje především bádání o Bohuslavu Martinů a české a světové hudbě 20. a 21. století. Od roku 1995 je ředitelem Institutu Bohuslava Martinů v Praze (www.martinu.cz). Vydal několik knih, odborných sborníků a vědeckých studií v českých i zahraničních časopisech, přednášel v Evropě a USA.

Jeho orchestrální skladby, melodramy a suity z jeho filmových a divadelních hudeb uvedly mnohé filharmonie. Březina složil hudbu k více než 20 filmům, např. Jana Hřebejka, Petra Zelenky, Jiřího Menzela a dalších. Za svou filmovou hudbu byl několikrát nominován na cenu Český lev, Cenu české filmové kritiky a cenu European Film Composer 2010. Rozsáhlá je i jeho práce pro divadlo.

A jak to tedy vypadá s výběrem stylu pro film Já, Anežka?
S Dagmar už máme styl vyjasněný. Dohodli jsme se, že by to mohla být hudba, vycházející z elektronických nástrojů a samplů. V žádném případě taková ta historizující hudba, při které se hraje na historické nástroje, nebo se zpívají dobové písně. To by nám přišlo jako levná a zastaralá cesta. Shodli jsme se tedy na názoru, že půjde více méně o hudbu elektronickou a já využil svůj čas zde v Broumově k tomu, abych se do tohoto pro mě značně nového stylu propracoval co nejhlouběji.

V čem je pro vás tento žánr nový?
Jsem zvyklý psát pro velký orchestr nebo pro komorní obsazení. Mou partituru potom natočí hudebníci ve studiu a poté se hudba nasazuje. Tady jsem využíval klášterního prostředí k tomu, abych se seznámil s elektronickou hudbou jako takovou, učil jsem se orientovat v tom nekonečném moři zvuků (a neutopit se v něm). Elektronická hudba bývá často dosti unifikovaná, což je dáno tím, že mnozí skladatelé používají jen několik málo základních prefabrikovaných zvuků přesně tak, jak byly vyrobeny a neumí či nechtějí s nimi více pracovat. Jejich skladby jsou si potom velice podobné. Já bych si tento specifický svět chtěl osvojit natolik, aby i v něm bylo cítit mé vlastní skladatelské uvažování. Aby to nebyl výhradně jen zvukový podkres bez potřeby melodie nebo nějaké zajímavé harmonie. Chtěl bych se naučit kombinovat výhody klasické i elektronické hudby.

Jak probíhala vaše spolupráce s broumovským gymnáziem?
Mým velkým přáním ohledně mého zdejšího pobytu bylo nejenom brát, ale i dávat. Proto jsem se zapojil do výuky hudební výchovy na zdejším gymnáziu. Nejprve jsme si povídali o filmové hudbě jako takové, o její historii a částečně o mé vlastní tvorbě. Pak jsem studentům ukazoval možnosti práce s filmovou hudbou. Využil jsem k tomu herecké zkoušky k filmu Já, Anežka, natočené na jednu kameru v Anežském klášteře. Studentům jsem se snažil ukázat, jak se mění vyznění scény v závislosti na hudbě. Použil jsem k tomu částečně i již existující skladby z mých dřívějších filmů, například temnou hudbu z televizní minisérie Případ pro exorcistu; nebo dvě kontrastní skladby z filmu Obsluhoval jsem anglického krále – jednu radostnější hudbu a druhou kontemplativní. Bylo zajímavé vtáhnout studenty do diskuse – vyjadřovali se v ní k tomu, co jim na té které verzi vyhovuje, či naopak nesedí.

Také jsem s nimi začal nacvičovat živou hudbu, protože jsem přesvědčen o tom, že hudební výchova by neměla být jen povídáním o hudbě, ale taky jejím provozováním. Pro naše společné muzicírování jsem se rozhodl upravit nějakou skladbu a vzhledem k aktuální situaci jsem zvolil ukrajinskou hymnu. Tu jsem zaranžoval pro nástroje, o kterých vím, že je studenti (včetně jejich učitelky Evy Kroupové) ovládají a v další hodině už jsme tuto úpravu nacvičovali. Zároveň jsem studenty poprosil, aby vytvořili své vlastní verze, které s nimi budu zkoušet a propracovávat.

Kateřina Ostradecká