„To, že začaly Vánoce, jsem vždy poznal díky své babičce Věře, která každý rok zpívala jinou koledu, většinou nějakou úplně neznámou. Snažila se mě ji naučit. Jenom díky ní znám dnes spoustu vánočních, mnohdy i veřejností téměř zapomenutých koled,“ zavzpomínal Jan Birke.

Šupiny z kapra vždy putovaly pod talíře

Jeho rodina ctila tradiční české Vánoce. „Sešli jsme se vždy všichni u nás doma – celé příbuzenstvo… bylo nás hodně. Společně jsme povečeřeli kapra, bramborový salát, rybí polévku,“ vyprávěl Birke s tím, že samozřejmostí byl zvyk pokládání kapřích šupin pod talíře, které dle pověr měly přinést stálost financí po celý následující rok.

„Vzpomínám, že tak jako zřejmě každé dítě, i já jsem se vždy nemohl dočkat, až skončí večeře a bude následovat přesun ke stromečku s dárky.
Pamatuji se, že babička se vždycky spolčila s mamkou a obě celou večeři schválně všemožně prodlužovaly,“ směje se starosta Náchoda.

Vytoužené okamžiky u ozdobeného vánočního stromečku mu pokaždé přinesly překvapení a radost. „Většinou jsem dostával – jelikož jsem hrál hokej – dárky typu hokejka, brusle a podobně. Jednalo se o věci, které tehdy byly těžko k sehnání, vždy mi udělaly ohromnou radost,“ vypráví Jan Birke.

Děda lil olovo, skoro jsme vyhořeli…

Ten také do dnešního dne vzpomíná na to, jak o jedněch Vánocích málem vyhořeli. „Děda tehdy zkoušel lít olovo. Stala se však taková chyba, že místo do vody spadlo bohužel úplně někam jinam, kam spadnout nemělo… Začala nám tehdy hořet koupelna, byla totiž z umakartu…,“ pochlubil se starosta veselou, nevšední vánoční historkou, kterou si dodnes nosí v paměti stále živou.

Štědrý den v rodině Jana Birke probíhal dle jeho vyprávění tím způsobem, že maminka už od rána chodila svátečně ustrojená, v krásných šatech, načesaná…, zatímco tatínek byl v pohodě jen tak v trenkách. „Pamatuji si, jak mamka tátovi už od samého rána pořád domlouvala: „Jardo, ustroj se už, je přeci Štědrý den!“ Následovala dopolední procházka na hřbitov, dále jsme pak chodili krmit zvířátka ke krmelci. Jednou se nám stalo, že nás nachytal hajný s tím, že jdeme zvířata určitě otrávit,“ nešetří vzpomínkami veselého rázu starosta Náchoda.

Ten, jelikož vánoční stromek stál naproti jeho posteli, má dodnes před očima obrazy z dětství, kdy usínal s pohledem na rozsvícený stromeček, ozdobený různými druhy vánočních ozdob. „Některé z ozdob mám dodnes, schoval jsem si asi tři kousky, ty si věším každý rok pravidelně na stromeček, nebudou na něm chybět ani letos. Je to pro mě taková vzpomínka na Vánoce v dětství,“ svěřil se Birke.

Jak dále uvedl, jeho rodina se neúčastnila půlnočních mší, tak, jak to v řadě rodin na Štědrý den bývá. „Pokřtěný sice jsem, ale církevní svátky u nás neprobíhaly,“ vysvětlil.

Členové rodiny, kteří se vždy o Vánocích sešli v hojném počtu, měli příležitost popovídat si pospolu o různých věcech. „Vzpomínám, že většinou došlo i na politiku. Jelikož měl skoro každý jiný názor a jinou představu co se politiky týče, pamatuji si, že velmi často se nakonec ve finále všichni pěkně pohádali,“ vytáhl další z vánočních střípků Jan Birke.

Sousedi si mysleli, že jsme se zbláznili

„Nesmím zapomenout na jednu velice zvláštní věc, díky které si sousedi na sídlišti vždy o Vánocích museli myslet, že se Birkova rodina zbláznila,“ předeslal starosta další z veselých, každoročních zážitků. „Jedná se o poděkování Ježíškovi. Vždy, když byly už dárky rozbalené, šli jsme celá rodina na balkon a hlasitě jsme všichni zařvali: „Ježíškuuu, děkujemeee!!!“ Toto praktikuji dodnes, se svou rodinou, naštěstí nyní už nekřičíme do sídliště, ale do lesů,“ usmívá se Birke.

Jak náchodský starosta přiznal, nespočet koled, které ho naučila v dětství babička, se teď snaží předávat zase dál – a to svým dětem. „Chytám se tedy akorát u své mladší dcery. Tu starší koledy v jejím věku (13) bohužel už moc neberou. Dozvídám se od ní například to, že zpívat koledy je trapné. Ale věřím, že až bude mít jednou děti a rodinu, bude je předávat dál tak, jako to dělám já. Koledy určitě nesmí vymizet, jsou něčím, co dělá Vánoce skutečnými Vánocemi,“ je přesvědčen Jan Birke.