Počítáte, kolik hodin jste dosud jako Stamicovo kvarteto odehráli?
Hrajeme hodně let, ono se to nezdá. Soubor Stamicovo kvarteto existuje od roku 1985, před tím jsme měli jiné jméno. Kdysi to někdo počítal a bylo to okolo dvou tisíc hodin, ale pak už jsme to počítat přestali.

Když už máte skladby nacvičené a vystupujete před publikem, co cítíte? Prožíváte při tom hudbu nějak vnitřně?
Napřed musíte skladbu nastudovat, nějak do ní proniknout, zvládnout hudební materiál, dát mu nějakou tvář, aby to nebylo jenom „pouhé zahrání". Na koncertě potom k tomu jaksi přistoupí, když je pánbůh doma, nějaká přidaná hodnota. Když je bezvadná atmosféra, je bezvadné publikum a daří se, tak potom dojde ještě třeba k nějakému procesu, který je těžko pojmenovatelný.

Že to člověk nějak prožívá.
Člověk to prožívá, ale pořád to musí kontrolovat hlava. Nemůžete se dostat do pozice třeba posluchače. To prý snad už říkával Bedřich Smetana: srdce horoucí, hlava chladná.

Jak se vám tady na festivalu na Broumovsku líbí? Jezdíte sem prý od festivalových začátků.
V začátcích jsme tady hráli kvůli renovaci klášterní zahrady v Broumově, která se plánovala. Prvotní impuls ke spolupráci dal náš bývalý kolega violoncellista Vladimír Leixner, který se přes pana Školníka dostal k tomuto festivalu, když se seznámili. My máme svůj vlastní festival EuroArt Praha a nějak to na sebe navázalo. Vladimír pak onemocněl a odešel, ale jeho velkým přáním bylo pokračovat v této spolupráci.

V začátcích festivalu jsme zde párkrát byli a od té doby sem zajíždíme. Dochází k takovému oboustrannému ovlivňování, oboustranné spolupráci. Myslím si, že tento festival je velice ojedinělý, hlavně ve spontánnosti a množství lidí, kteří ho navštěvují. To je velice zřídkavý jev. Musí to tady dělat velice dobře. Mají nějaké tajemství. (směje se) To je však to krásné, že lidé se sejdou na festival. Jsou zde prý tací, kteří přes léto chodí na každý koncert, což je nevídané. Tak jen to udržet a dobře volit programy, aby to návštěvníky i nadále přitahovalo, aby byla dobrá muzika, což evidentně je. Je to krásně udělané.

Jaké máte nástroje?
Všichni máme nástroje hodně slušné. Violista má nástroje francouzského mistra, violoncellista má krásný nástroj jiného francouzského mistra. Já mám housle českého mistra Gaspara Strnada, tomu se říkalo český Stradivari, ty jsou z roku 1791. Kolega primista Jindřich Pazdera má italský nádherný nástroj.

Péče o takové nástroje je asi hodně speciální. Dá se říci, že to jsou vaše poklady?
Každý hudebník se snaží, aby měl co nejlepší nástroj. Pan Špaček má třeba nástroj od francouzského houslaře, housle velice drahé. Vzal si na to údajně hypotéku, bude to splácet řadu let, ale nástroj je to překrásný. To bylo možno slyšet, jak to hraje. Pro hudebníka je v jeho kariéře velice důležité, aby měl nástroj, který krásně hraje a líbí se mu. Musí také dojít k porozumění. Musí mít pocit spokojenosti, protože když je nespokojen se svým instrumentem, tak to jaksi nefunguje. Dobrý instrument je poloviční výhra.

Při koncertu vypadalo, že členové Stamicova kvarteta s hudbou lehce plynou, jakoby nástroje hladili, kdežto mladý mistr hrál energicky a s velkým zápalem. Je to tak?
Když hrajeme s ním, jsou to odlišné role, on je sólista a my doprovod, musíme se podřídit, sledovat ho, snažit se ho podpořit. Hra sólisty je kapku něco jiného než hra v kvartetu. V něm má každý nástroj specifickou úlohu a vy musíte ctít, co je v partituře, musíte se zaposlouchat nejen do toho, co sám hrajete, ale do celku a snažit se do něj zapojit a vytvořit kvartetní kompaktní zvuk. Takový krásný zvuk, to je to nejkrásnější na světě, když se vše podaří a je to vyvážené. Je to trochu něco jiného, než jak se musí projevovat sólista.

Čtěte také: Stamicovo kvarteto a mladý mistr byli tečkou Za poklady