Piccolominske expozice po více než tříleté pauze rozměrná tapiserie „Lovec se psy“. Rozměrný koberec, jenž je jedním dílem ze souboru tapiserií nazvaného „Život na venkovském sídle“, byl v Piccolominském sále zavěšen včera dopoledne. Soubor těchto tapiserií je bruselské provenience a autorem předloh byl významný vlámský malíř Jacob Jordaens. Kompletní soubor původně sestával z devíti koberců, ale do současnosti se jich však na náchodském zámku dochovalo pouze pět.

Od soboty, kdy se zámek otevře návštěvníkům, budou k vidění zatím jen čtyři. Pátá tapiserie – „Večerní milostná scéna“ – by se měla z restaurátorské dílny v Jindřichově Hradci vrátit na náchodský zámek do dvou týdnů.

Rozměrné tapiserii „Lovec se psy“ vracela pohlednější tvář sympatická restaurátorka textilu Dorothea Hodková. „Na začátku jsem si tapiserii vzhledem k jejím velkým rozměrům rozfázovala do sítě, aby byla přehledná nejen na samotné restaurování, ale i na dokumentaci,“ ukázala na fotografii, jak si koberec o ploše téměř 20 metrů² čtverečných rozdělila do pravidelných čtverců.

Plánovaný rok se protáhl na tři

Původně měla být tato tapiserie zrestaurována za rok. To se ale počítalo s tím, že se na restaurování budou podílet tři lidé. „Kolegyně ale dostaly jinou zakázku, tak jsem na to byla sama. Částečně mi pomáhala dcera, která má textilní vzdělání,“ uvedla restaurátorka, a dodala, že tato tapiserie byla k její radosti pro ni druhou v pořadí, ke které dělal karton báječný figurální vlámský malíř Jacob Jordaens. „S kolegyněmi jsme dělaly tapiserii na Hlubokou ,Nasedání na koně’ ze serie ,Jezdecká škola’. Tím, kdo na koně nasedá byl Ludvík XV.,“ doplnila s úsměvem. Při samotném restaurování používala Dorothea Hodková nepříliš zažitou reverzibilní (vratnou) metodu, při níž se celá plocha tapiserie podloží skeletem, kterým je řídké seprané plátno z přírodního materiálu a veškeré zásahy do koberce se dělají přes ten skelet. „Tento postup má výhodu naprosté reverzibility, protože když za čtyřicet, padesát let po nás přijde někdo chytřejší, který bude vědět, jak to udělat lépe, tak to jenom od sebe oddělí, odstřihne a přesně ty moje zásahy vypadnou,“ vysvětluje výhodu tohoto pracovního postupu textilní restaurátorka, která na náchodské tapiserii vypozorovala nejméně troje restaurátorské práce z minulosti i někdejší zkrácení.

A jak se postupuje při záchraně takového textilního odkazu minulosti? Dorothea pracuje tzv. technikou útkového rypsu, přičemž je osnova na tapiserii vedena horizontálně a útky jsou vertikálně. Při útkovém rypsu není osnova vidět, je vetkaná.

V rámu je tapiserie upevněná tak, že na ni restaurátorka kouká jakoby z boku – je otočená o 90°. Když je na rámu vidět jen kus té tapiserie, tak se občas člověk může v té ploše ztratit.

Proto pro orientaci je právě ideální rozdělit si restaurovaný gobelín na již zmiňované čtverce, jež orientaci v díle usnadňují.