´V Náchodě jsem měl v té době své mládežnické studio´

Jaký je váš vztah ke zdejšímu kraji?

Mimořádně blízký a řekl bych i vroucí, protože jsem tady zažil své první angažmá. V mé knížce „Moje cesta vlakem dětství a naděje“ je o tom celá jedna kapitola.

Po absolutoriu jsem nastoupil první angažmá v Hradci Králové, a trvalo celých dvanáct let. Tehdy to bylo ještě oblastní divadlo. V Náchodě jsem měl v té době své mládežnické studio. A v Jaroměři jsem spolupracoval s ochotníky a pohostinsky jsem s nimi i hrál. Či-li ke zdejšímu kraji mne váže opravdu silné pouto, zcela nezapomenutelné. A jsem za to období prožité tady mimořádně vděčný.

A kdybych na to měl čas, což zaplať pánbůh nemám, protože mám dostatek herecké práce, tak bych mohl napsat samostatnou knížku jen o tomto nádherném kraji. I o tom, co všechno jsem tu prožil.

Na co se všechno se můžou čtenáři knížky „Moje cesta vlakem dětství a naděje“ těšit?

Jsou tam hlavně vzpomínky. Je to průřez celým mým životem. Od útlého dětství, přes herecké začátky, až po současnost. Jsou tam všechna moje angažmá i to s kým jsem se setkal. A to je myslím jeden z hlavních důvodů, proč jsem vůbec začal psát. A jedno setkání o kterém tam píšu má i zásluhu na tom, že ta knížka vznikla.

Jde o spisovatele Adolfa Branalda. Potkal jsem se s ním kdysi dávno právě ve svém prvním angažmá v Hradci Králové. Když jsme se pak po létech potkali v Praze, tak jsme se začali častěji scházet. A on si ode mne nechával vyprávět co jsem zažíval i o tom, jaké je současné divadlo. A vždycky končíval ta naše setkání tím, abych si ty vzpomínky zapisoval. A já mu to slíbil, i když jsem věděl, že na to nebudu mít čas.

A když mu bylo 96 let a přišel jeho poslední den, tak jsem si uvědomil, že ten slib musím splnit… A tak jsem se spojil s redaktorkou Jitkou Škápikovou z Českého rozhlasu a knížku jsme dali dohromady.

Název knihy se nechává inspirovat seriálem „Vlak dětství a naděje“, kde jste si zahrál jednu z vašich možná nejslavnějších rolí. Proč to tak je?

Práce na tomto nádherném seriálu pro mne měla mimořádný význam. A jak se zmínila jedna publicistka, když psala o této knize, mne ta role v seriálu vrhla na úplně jinou „oběžnou dráhu“. Myslím, že to tak skutečně je…

Ten seriál byl pro mne tak podstatný a důležitý, že mi to svým způsobem změnilo život. A leccos mi to v dalším životě usnadnilo. A pak také název knihy koresponduje se smyslem celé knížky. Je to totiž opravdu „moje cesta vlakem dětství a naděje“.

Začínám dětstvím, to dětství bylo velice bohaté a krásné. A já z něho vycházím a také si ho nesu celý život. A je to zásobárna, velká a bohatá citová zásobárna, ze které pořád beru, při tom svém kumštu…

My jsme bydleli u nádražíčka, ty vlaky mi byly strašně blízké a taky tím vláčkem jsem se odpoutal z té své nádherné rodné Jilemnice. A vždycky mne vezl ten vlak, i když pomyslně, nějakou cestou na jejímž konci muselo svítit nějaké světýlko. A to světýlko byla ta naděje, kterou jsem celý život neztrácel.

Takže ten název knížky má i v tomto smyslu své opodstatnění a je myslím naplněn.

Seriál „Vlak dětství a naděje“ dokumentuje dobu druhé světové války. Vám bylo na počátku války šest, a na konci třináct let. Vaše datum narození 5. května koresponduje s Pražským povstáním. Kolik se dozví čtenář o vašem dětství právě z doby válečné?

Velice mnoho. Ta kapitola z mého dětského života je velmi obsáhlá. A já tam popisuji své pocity i ze začátku války, přesto, že jsem byl velice malý. Byl jsem totiž velmi vnímavý a přesně si tu dobu pamatuju.

Kdybych uměl malovat, tak bych dokonce namaloval přesně jak vypadali lidi, jaký měli výraz, co se stalo, jak se co měnilo.

Takže kapitola o tom, jak začala válka, jaké bylo její podhoubí, jak pokračovala, nebo co se dělo s lidmi, jaká byla atmosféra, to všechno popisuje. To tam všecko podrobně je.

Podobalo se vaše dětství v něčem tomu, co bylo možné vidět v seriálu?

Je to až překvapivé, ale v maximální míře! Dokonce některé zážitky, které tam zažívá hlavní hrdinka, tedy to děvče, jsem měl i já sám.

Tam je například scéna, kdy se přiblíží Rudá armáda, Němci ustupují a není jasno, jaká je situace venku. A rodina hlavního hrdiny je zabarikádovaná ve sklepě. A na ten sklep se někdo dobývá. A je nebezpečí, že jsou to Němci! A hlavní hrdina se postaví ke vchodu toho sklepa se sekyrkou v ruce, aby se bránil… ! A to je přece něco tak absurdního, když na druhé straně stojí lidi se samopalem …?

A vidíte, přesně tento moment jsem zažil i já sám, a to v pětačtyřicátém.

To když náš dům obklíčili němečtí obrněnci. A bylo to ze 4. na 5. května, tedy v den mých narozenin. A já se pamatuju na tu zoufalou situaci, kdy táta jenom zavolal na mámu: „Mámo podej mi sekyrku!“

Bylo to úplně, úplně stejný…!

Objevuje se tento zážitek i v knize?

Ano, objevuje. Jsou tam zachyceny i další zajímavé věci. Atmosféra té doby, je tam myslím zachycena velmi přesně.

Vy jste českou hereckou legendou. Pokud se o vás bude někdo ze čtenářů zajímat hlouběji, tedy o vaše role, najde tam jejich výčet? A nebo třeba i herecké historky?

Vzadu najde velice podrobný seznam všech mých rolí divadelních, rozhlasových, televizních i filmových. A navíc se o všech zajímavých filmech velice podrobně zmiňuji, protože to pro mě hodně znamenalo.

Mluvím tam o režisérovi Karlu Kachyňovi. Vyprávím o vztahu se svým nejbližším kamarádem a spolupracovníkem Vlastimilem Brodským. A velmi podrobně se zabývám svou zatím téměř poslední pořádnou filmovou prací, kterou byla spolupráce s panem prezidentem Václavem Havlem na filmu Odcházení.

A shodou okolností na to teď právě vzpomínám tady, v Čerychově vile v České Skalici, kde spolu sedíme a kde se film Odcházení natáčel. A kam jsem přijel shodou okolností představit i knížku, o které mluvíme.

Jiří Máslo