Jak jsme ani nemuseli zjišťovat, za vším stojí jeden z mozků náchodské Galerie Slavie Petr Staněk. Podle očitých svědků je nový projekt jeho přátel nevídanou záležitostí a název Theatre Royal je prý do písmene výstižný… O to více nás zaujaly důvody, proč nebude koncert veřejný a proč se bude konat v „jeho Broumově“…

Vladimír Václavek - pojem. Miloš Dvořáček - samostatná kategorie. Adam Jindra - vynikající baskytarista. Nemyslíš, že taková formace by zasloužila jiný prostor? A pro větší počet lidí?
Nenenéé - v žádném případě! Jeď se podívat třeba do Mnichova do filharmonie. Je to architektura brutalismu (z pohledového betonu), ale obrovský stropní baldachýn, spojující jeviště s hledištěm, je z dřevěného masivu. Kamenné prostory jsou vhodné pro akustickou hudbu, proto vím, že ta pravá „pecka“ pro elektriku nebude jinde, než v broumovském baru „H2O2“. Je to celodřevěný kubus. Akci spolupořádám s provozovatelkou, takže není problém podnik zavřít a udělat si soukromou oslavu - a lidem věnovat víc, než běžný zážitek…

To bude zavřeno?
Ano. Tedy napůl. Těsně před půlnocí se podnik otevře pro veřejnost.

Dalo by se očekávat, že si tedy na oslavu vybereš nějakou kapelu z oblasti úderného unergroundu, ale zvolil sis úplný opak - kapelu, která vlastně teprve začíná!
I to má své přísné opodstatnění. A navíc - kolik undergroundových kapel jsem za dvacet let pořádal? Krom výjimek to byla snad jen Umělá Hmota, moji „staří rodinní přátelé“…

To je pravda. Součet kapel na všech tvých akcích (od roku 1989) jde do desítek, ale krom zmíněného „úháčka“ a výjimek jsi žádný „androš“ na pódia nezval.
To rád vysvětlím, ale musím jít ke kořenům. Velký vliv měl na mne Standa Guma Pitaš, poněvadž se v mých patnácti přistěhoval do Šonova. A jelikož jsem od základky miloval „Plastiky“ - no tak se podívej na Standův design… a nemusím pokračovat. V roce 81 vypadal podstatně démoničtěji než dnes…A nepřisednout si v broumovské Formance k takovému „zjevu“, to považuju za nemožné! Navíc jsem se v té době už motal kolem místních „mániček“. Standa mi byl pravým „Mojžíšem“, akorát že neměl rohy (smích).

Je ale známé, že s Pitašem jsi přátelství ukončil…
Neukončil, ale rozvázal - to je rozdíl! Tady bych možná nejlépe vysvětlil svoje životní „know-how“, tedy i odpověděl na otázku „proč ne underground“. Pitaš hrál v mém životě klíčovou roli. Nevím, kde bych v tak důležitém období dospívání hledal většího odvážlivce, a to je pro mne ze zpětného pohledu prvořadé. On to asi neví, ale pomohl mi nastavit vlastní vnitřní hranice takzvané odvahy - jestli chápeš. On mi je vytvořil a platí, že veškeré další obtíže jsem měl kvůli němu. Ne ve smyslu jeho osoby, ale ve smyslu jeho příkladu. Na počátku „mojí cesty“ byl prostě i Standa Pitaš… a jsem na to patřičně hrdý. Byl bych idiot, kdybych to popíral - dnešní situace s tím přece vůbec nesouvisí.

Dobře, ale jak to souvisí s tvým macešským odklonem od undergroundu? Býval jsi přece jeho velký propagátor?
Souvisí to přímo: Standa byl odrazovým můstkem. Když se však budu odrážet od jediného můstku, nikam nedoskáču, to je princip fyziky i „mojí věci“. Underground mi ukázal cestu - nestal se mi osudem. Po listopadu jsem se spřátelil s „novými umělci“, první čtyři roky jsem hodně cestoval a poznával a paralelně se ještě pohyboval v undergroundové společnosti. Dříve nebo později jsem tedy musel vnitřně konfrontovat. Role undergroundu se stala minulostí. Potřeboval jsem něco jiného - tento prostor mne již k ničemu novému neaktivoval…

Zde tedy spatřuješ důvod svého rozchodu s undergroundem?
Stručně řečeno ano - ale nejde o rozchod, nýbrž o vymanění se z jistých pout minulosti. Každý jsme nějaký, moje nitro přitahuje živost, „nová energie“, fascinuje mne invence, a tu já osobně nenalézám v pohledu zpět. Abych si to ale mohl uvědomit (pocit je málo), musím mít možnost srovnávat. A tu jsem naštěstí měl… Viděl jsem zásek i invenci. Jedno na mne dýchalo „mrtvem“, druhé živostí. Proto ty hardcorové, a další „úchylné“ kapely…

A jak nestát na místě? Znáš nějaký recept?
Samozřejmě! Pokud tedy chceme své vlastní myšlení uvést do „do kontextu“, tím myslím Evropský kulturní kontext posledních dvou a půl tisíce let, musíme se každý dovzdělat a nebo přímo nově vzdělat. Máme sice takzvaná data, ale nejsme s nimi schopni zacházet. Nestačí vědět, že v Řecku vznikla „demogracie“, v Římě oblouk, v renesanci perspektiva a tak dále. Z toho opravdu nic neuvaříme… Je to velmi náročné a dlouhodobé, a tady jsem měl opět obrovské štěstí… Nebýt okolností a mého zaměření, možná bych se stále motal v bludném kruhu a věřil, že ze setrvačnosti „třeba něco vzejde“. Říkáme tomu štěstí a nebo „nemít štěstí“. Smutná iluze…

A jak s tím souvisí „Rafan“ Luděk Rathouský?
On vystřídal Standu Pitaše, obrazně i fakticky řečeno. Potřeboval jsem nakopnutí… A zde další upřímný dík Standovi a undergroundu: Měl jsem v hlavě volné místo, protože jsem skoro nechodil do školy a nemusel jsem bolestně konfrontovat zakořeněné s novým poznáním.

Děláš teorii umění- nechceš vysvětlit pojem „invence“?
To je přece jasné - nevím, co bych vysvětloval. Snad jen výsledek: jen a jen díky invenci a obrovské odvaze jsme dnes jinde, než v jeskyni… To ostatní si už musí každý zjistit sám (smích).

Opravdu stručné. A co tedy „underground“?
I ten je „uměleckým pojmem“, opodstatněný sociologicky. Myslím, že ho poprvé použil Marcel Duchamp, snad už někdy už ve 20. letech minulého století. Prohlásil, že „Velký umělec zítřka půjde do unergroundu“. A můj dodatek - Duchamp tím každopádně myslel invenci - cestu vpřed!

Proto tedy Theatre Royal?
Ano, oni totiž „vyrábějí život“ - prostřednictvím hudby, Je to neuvěřitelná energie. Je to energie, kterou jsem začal v kultuře našeho unergroundu necítit… Je to logické - jsem ještě hodně mladý…(Smích.)

A proto tedy ve stejný den a na stejném místě děláš vernisáž výstavy obrazů Luďka Rathouského…
Přesně tak!

*Zbylé vstupenky na výjimečné vystoupení (11. dubna) v ceně pouhých 70 Kč dal Petr Staněk k volnému prodeji do náchodské Krčmy Maštal (vedle Benziny)