Přesně před šestadevedesáti lety – 28. října 1918 – vzniklo Československo. Naplnily se snahy představitelů českého národa, který se tak vymanil ze soustátí Rakouska-Uherska a z podřízenosti na Vídni. Velký podíl na tom měli i legionáři.
„Příběh vyhlášení státní samostatnosti a provolání československého státu začal 28. října dopoledne,“ říká historik Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd ČR. „Tehdy se bleskově rozšířila zpráva, že rakousko-uherská vláda požádala o separátní mír, který byl pochopen jako kapitulace monarchie a konec války. Na ulicích propukly spontánní lidové manifestace.“
Desetitisíce Pražanů se shromáždily na Václavském i Staroměstském náměstí a provolávaly slávu samostatnému státu Čechů a Slováků. „Vlády se ujal Národní výbor a vydal prohlášení o vytvoření samostatného státu. Vyjednáváním s vojenskou posádkou zabránili jeho zástupci ozbrojeným střetům a krveprolití,“ dodává Šebek.
Československý stát vznikl v českých zemích ve svých historických hranicích. O dva dny později se k němu přihlásili jménem slovenského národa i představitelé Slovenské národní rady.
A jak se k Československu dostala Podkarpatská Rus?
„Již během války uzavřeli představitelé rusínské emigrace pod vedením právníka Hrihorije Žatkoviče dohodu s Tomášem G. Masarykem. Na jejím základě měla být zdejší, do té doby Maďary národnostně utlačovaná oblast Uher začleněna do budoucího Československa jako její autonomní část. Po jednání rusínských politiků se v roce 1919 přičlenila,“ říká Šebek.
U Zborova za Prahu
Na vyhlášení samostatnosti měli velkou zásluhou Češi v zahraničí, legionáři a exiloví politici. Úspěchem skončila mise T. G. Masaryka v Americe, kde přesvědčil tamní vládu o nezbytnosti vzniku Československa. Velkou měrou se angažovali Edvard Beneš nebo Milan Rastislav Štefánik. Ten získával zájemce o vstup do československých legií, které pomáhaly vybojovat samostatnost.
Světové mocnosti uznávaly, že se Čechoslováci vojensky zasloužili o porážku Německa a Rakouska-Uherska. Postarali se o to legionáři. Byli to jednak dobrovolně rukující vojáci a hlavně příslušníci rakouskouherské armády, kteří během války dezertovali nebo padli do zajetí a pak se stali partnery armád budou-cích vítězných velmocí.
Přes sto tisíc českých vojáků bojovalo za Československo hlavně na frontách ve Francii, Itálii a v Rusku. Hrdinství vojáci prokázali v bitvě u ruského Zborova, na italské Piavě nebo u Verdunu.
I na jejich počest se v Praze od 13 hodin koná slavnostní vojenská přehlídka.
6. leden – Na shromáždění poslanců v Praze byla přijata Tříkrálová deklarace. Hlavním bodem byl požadavek na vytvoření samostatného státu.
30. květen – Představitelé krajanských organizací v USA podepsali s T. G. Masarykem Pittsburskou dohodu. Schvalovali v ní společný stát Čechů a Slováků.
29. červen – Francouzská vláda uznala právo čs. národa na samostatnost.
13. červenec – V Praze byl ustanoven Národní výbor československý, který pracoval na vzniku nového státu.
26. září – V Paříži vzniká prozatímní čs. vláda. T. G. Masaryk zastával funkci prezidenta, E. Beneš byl ministrem zahraničí a ministrem vnitra, M. R. Štefánik byl ministrem války.
28. října – V Praze vyhlášen samostatný československý stát.
Legionář: Vítězství zahalila smrt kamarádů
Hrdinství se mísilo se strachem a vítězství byla zahalena smrtí kamarádů. Tak vzpomínali na první světovou válku českoslovenští legionáři.
Mezi posledními žijícími byl ještě počátkem 90. let Miloslav Slavata z Prahy, který bojoval na italské frontě.
„Přišli jsme na italskou frontu přímo do prvních linií,“ vzpomínal legionář.
„Byl jsem jmenován velitelem polní stráže číslo osm. Měli jsme jen pušky, nábojů bylo dost. Rakušáci nás chodili honit. Pro Rakušáky byla vypsaná zlatá medaile a měsíc dovolené, když chytí legionáře. Řekli nám to vojáci z rakouské armády, které jsme zajali. Hlásili jim to při raportech. Zlatou medaili si mohl každý pověsit na klozet, ale měsíc dovolené, to bylo terno. Kdo byl na frontě, ví, co to bylo,“ vypráví legionář Slavata.
Miloslav Slavata, sokol z Nuslí, proto moc dobře věděl, co by se mu stalo, kdyby ho chytili.
„Tenkrát pověsili dvaačtyřicetn našich. Když jsem šel na Piavě v první linii do služby, nikdy bez petardy v kapse. Aby mě Rakušáci nezajali. Kamarádi se mě ptali: Proč ji s sebou taháš? Bez ní nejdu, já na to. Nenechám se pověsit. Když mě přepadnou tři ozbrojení chlapi, cožpak mám proti nim šanci? Takhle vytáhnu z petardy drátek a je to vyřízený.“
