'Chtěl bych se vypravit na cestu do vesmíru,' říká Martin Vencl

Povolání, při kterém si člověk plní své sny. Zní to neskutečně. Ale právě takovou práci má reportér televize Nova MARTIN VENCL. Ve čtyřech letech začal hrát divadlo a dnes jako třicátník vstupuje do našich obýváků jako reportér magazínu Víkend.

Nejen kvůli své drobné postavě je nejčastěji hlavním aktérem reportáží na vlastní kůži. Zkouší různé profese, setkává se se zajímavými lidmi a zažívá neuvěřitelné situace. Diváci už ho mohli vidět jako vojáka, strážníka či gymnastu.

Jak jste se dostal k novinařině?
Když mi byly čtyři roky, oslovila mé rodiče herečka Valerie Kaplanová, která byla známá  třeba jako Bába Tutovka. Ta tehdy v Pardubicích vedla divadelní kroužek a přišla s tím, jestli bych nechtěl zkusit hrát divadlo. Aniž bych věděl, co mě čeká, šel jsem do toho. Ve třinácti jsem přešel do divadelního souboru přeloučské základní umělecké školy, který vedl pardubický herec Zdeněk Rumpík. Tam byli lidé, kteří už tenkrát moderovali v rádiu. Chtěl jsem to také zkusit. Přihlásil jsem se na konkurz, když v někdejším rádiu Profil hledali moderátora zpravodajství. Vybrali mě. Po maturitě už jsem se chtěl posunout dál. Na Frekvenci 1 shodou okolností posilovali tým kvůli povodním v roce 2002, takže mě přijali. Odtud už to byl jen krůček do televize.

Jak jste se stal reportérem v magazínu televize Nova Víkend?
Na Nově jsem začal jako pomocný reportér. Setkal jsem se tam s Pavlem Zunou, který zrovna chystal úplně nový pořad. Všichni ho odrazovali. Ale on byl odhodlaný udělat magazín zajímavostí. Vybral si mě jako jednoho z redaktorů.

Jak dlouho ve Víkendu působíte?
Osmnáctého března slaví magazín deváté narozeniny. Jsem spolu se svou šéfovou Šárkou Loukotovou posledním zakládajícím členem.

Jak jste vnímal přestup z rádia do televize?
Nebyl to pro mě velký skok. Nejprve jsem byl pomocným reportérem. Dělal jsem vlastně to samé, co v rádiu - sháněl informace, pomáhal kolegům. Změna nastala v době, kdy jsem začal točit vlastní reportáže a kdy  jsem se objevil poprvé na televizní obrazovce.

Jak jste se cítil, když jste se viděl poprvé  na televizní obrazovce?
Těšil jsem se. Má premiéra na obrazovce byl jen stand-up, kdy jsem odříkal asi dvě věty. Ale nechtěl jsem o svou premiéru přijít. Při návratu z práce jsem se raději zastavil v hospodě, abych to nepropásl.

Diváci vás znají z reportáží na vlastní kůži v magazínu Víkend. Jak jste se k tomuto tématu dostal?
Jedna ze stálých rubrik Víkendu byla Na vlastní kůži. Reportáže mají představovat různé profese a zajímavé situace. Původně se měli reportéři střídat. Ale postupně se ukázalo, že se svými šestapadesáti kily a přirozeností před kamerou jsem na to nejlepší kandidát. Když mi třeba navlékli brankářskou výstroj, vypadalo to vtipněji, než kdyby si ji oblékl vysportovaný reportér. V současnosti točím asi osmdesát procent těchto reportáží já.

Kolik profesí jste už stihl na sobě vyzkoušet?
Nedávno jsme to počítali. Zatím jich bylo přes padesát.

Na kterou profesi jste se nejvíce těšil?
To vím přesně. Myslím, že už to nikdy nic nepřekoná. Měl jsem možnost chytat v pardubické hokejové bráně. V přípravném zápase jsem kryl záda brankáři Jánu Lašákovi. Kdyby se zranil, opravdu bych musel nastoupit, než by se převlékl třetí gólman. Bylo úžasné strávit den v kabině a vidět, jak vypadá trénink, co se v ní děje. Jsem fanoušek Pardubic, takže to byl zároveň můj velký splněný sen.

A při které reportáži jste měl naopak strach?
Nečekal jsem, že bych se mohl bát u vojenské  jednotky. Už jsem ale fyzicky nemohl a oni na mě křičeli, že musím pokračovat. Cítil jsem totální bezmoc, lítost. Možná mi ukápla i slza. Tehdy jsem si sáhl na úplné dno. Při jedné reportáži jsem se nebál ani tak o sebe, ale o kameramana. Točili jsme o čistírně odpadních vod. Poslal jsem ho, ať skočí do obří jímky na výkaly. Měla být vypuštěná, alespoň to mi bylo řečeno, když jsem návštěvu domlouval. Zhrozili jsme se, když nám personál řekl, že tam je nyní asi dvoumetrová vrstva výkalů. Kdyby tam kameraman opravdu skočil, byl by to průšvih.

Báli se o vás někdy vaši blízcí?
Hlavně maminka to odnášela nejvíce. Teď tu roli převzala manželka. Na květen jsem se domluvil s člověkem, který chce vydržet osm hodin v minus sto stupních Celsia, že bych to také vyzkoušel. Už teď z toho doma nejsou moc nadšení.

Posunul jste si za dobu, co točíte reportáže na vlastní kůži, své hranice?
Určitě. Člověk je neustále překvapený. Účastnil jsem se tréninku malých hokejistů pražské Sparty. Záměrně jsem si vybral jedenáctileté kluky – 6. třídu. Naivně jsem doufal, že bych se jim mohl rovnat. Ale kluci si na ledě dělali, co chtěli. Byli rychlejší v bruslení, s hokejkou šikovnější. Měl jsem co dělat, abych jim stačil.

Bylo něco, co byste chtěl zkusit, ale zatím se to nepovedlo?
Jednou bych se chtěl zúčastnit  turistické cesty do vesmíru. Z toho by mohly být pěkné záběry, skvělý zážitek, ale to je zatím finančně nedostupné. Asi se mi to nepodaří. I když takových „nikdy" už jsem pár překonal, takže i tohle se mi třeba nakonec povede.

Překvapily vás některé ohlasy na vaše reportáže?
Zaznamenal jsem dva nejbouřlivější  ohlasy. Jeden byl bohužel negativní. Točili jsme o bezpečnostní agentuře, která hlídá na fotbalovém stadionu. Byli jsme zrovna na zápase v Jihlavě. Z pohledu bezpečnostní agentury a fanoušků se úplně nepovedl. Poprali se a byl z toho obrovský průšvih.  Po odvysílání jsem dostal hromadu vzkazů a e-mailů. Lidé nás obviňovali, že jsme to sami vyprovokovali, což samozřejmě nebyla pravda.

A jaká byla ta pozitivní reakce?
Překvapila mě reakce na reportáž o sportovní legendě Věře Čáslavské. Slíbila, že nám dá rozhovor, bude s námi natáčet a mě bude jeden den trénovat, když přijdu v gymnastickém trikotu. Nikdy mě nenapadlo, že se takhle oblečený ukážu před miliony lidí. Reakce diváků na to ale byla ohromující.

Už jste někdy předtím trikot oblékl, třeba při baletu?
Hraji ve chvaletickém divadle. Jsme amatérský soubor, který si zakládá na humorných scénách. Mám pocit, že o balet jsme se pokoušeli už několikrát. Jenom to jako balet nevypadalo. Navíc poslední dobou už na divadlo nemám tolik času. Práce a rodina mi neumožňují zkoušet ve velkém.

Máte ještě nějaký nesplněný sen?
Přemýšlel jsem, že bych se mohl zapojit do nějaké záslužné aktivity pro Pardubice. Chci se sem totiž jednou vrátit.

Očima blízkých

Šárka Loukotová, vedoucí magazínu Víkend:
„S Martinem jsem se seznámila před devíti lety při přípravě magazínu Víkend. Jsme poslední dva pamětníci, kteří byli u začátků tohoto pořadu televize Nova. Dnes jsem jeho šéfovou, ale také dobrou kamarádkou. Jako Martinova nadřízená musím říci, že je to tvůrce dobré nálady v redakci. Překvapuje mě, že i po tolika letech ve Víkendu dokáže pořád přicházet s novými nápady a vymýšlet skopičiny. Je to vzorný pracovník, kterého bych přála každému vedoucímu. Jako kamarádka jsem moc vděčná, že jsem ho poznala. Dokonce si mě vybral jako svědka na svatbu. Vážím si toho, že když jsem mu před čtyřmi lety skočila na záda a vyrazila mu zuby, odpustil mi."

Ivan Loněk, režisér a vedoucí amatérského souboru chvaletického divadla Jen tak:
„Sledoval jsem Martinův přerod v úspěšného muže. Do chvaletického divadla Jen tak přišel z přeloučské základní umělecké školy asi v šestnácti letech. Náš soubor spolu s dalšími příchozími omladil. Je velmi cílevědomý. Kromě herectví si vyzkoušel také režii. Získal několik ocenění. Postupně se však členové souboru rozprchli, už nemají tolik času na zkoušení. Ale ti, kteří chtějí a mezi ně patří i Martin, si volno najdou. Zkoušíme o víkendech. Bohužel už nehrajeme tak často jako dříve."

Zdeněk Rumpík, herec Východočeského divadla Pardubice:
,,Vedl jsem Martina v dramatickém kroužku. Když odešel do Chvaletic, zpovzdálí jsem ho sledoval. Byl jsem rád, že u divadla zůstal. Hraje i dnes, ale víc je ho vidět v televizi. Na jeho reportáže se rád dívám. Vždycky mě pobaví, když takové tintítko, jako je Martin, leze do vrtulníku, tanku, promění se ve vojáka, nebo se sebou nechá mlátit na žíněnkách. Tajně ho podezřívám, že má v kapsách cihly, aby neuletěl. Pravidelně se nescházíme, ale občas za mnou přijde do pardubického divadla, takže se ho zeptám, jak se mu daří a co je u něj nového."