Historik Robert Kvaček: Dějiny nemají smysl. Dáváme jim ho my

Kvačkovy znalosti, rozhled i laskavý humor mě fascinovaly jako studentku historie a po letech mě znovu přiměly k přemýšlení o důležitých věcech života a také naší republiky, která právě slaví 100. narozeniny.

Zvláště v posledních dnech si častokrát připomínáme Masarykovu větu, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Co konkrétně měl touto sentencí na mysli?
Masaryk se v tomto případě odvolával na Platonovu myšlenku, že stát musí spočívat na nějaké ideji, která všední politický provoz povyšuje na něco vyššího, humanistického, polidšťujícího. Masaryk se domníval, že Československo takovou ideu potřebuje jako základ, který nově vzniklý stát rozvine, udrží a dá mu hodnotu. Dějiny nemají smysl. Ten jim dáváme my lidé. Hledání smyslu je hledáním existence a její pevnosti.

Domácí odboj a muži 28. října. Kdo stál u zrodu Československa?

V čem Masaryk během své osvoboditelské a zakladatelské mise viděl fundament existence vznikající republiky?
Základem ideje, na níž měla být postavena, byla demokracie. To je dnes inflační slovo, které jako by ztrácelo obsah. Masaryk sám o sobě prohlašoval, že v určité době byl nejrakouštějším mezi českými politiky, ale pak se s Rakouskem rozešel. V jeho válečných vystoupeních především před legionáři jsem našel období, kdy tento rozchod začínal. Bylo to po roce 1907, když Masaryk seznal, že Rakousko přes svůj liberální režim, který toho dost dovoloval, není schopno demokratického stadia rozvoje. Domníval se, že demokracie se v něm zastavuje před císařskými hradbami, před silou aristokracie, tudíž jde o stát teokratický, jenž neumožňuje další stupeň polidšťování.

Na co Masaryk, Beneš a další zakladatelé státu v otázce demokratické kladli důraz? Šlo především o národní sebeurčení, nebo o samu podstatu vlády lidu ztělesněnou svobodnými volbami?
Masaryk stát nefetišizoval. Uvědomme si ovšem, že vznik Československa byl malý zázrak. Česká společnost se na přelomu 19. a 20. století přetvořila na moderní evropskou komunitu. Před sto lety tady bylo jen pár obrozenců, kteří navíc byli považováni za vyšinuté. Nikdo tehdy nemohl věřit, že by z toho mohla vzniknout nová historická skutečnost státního charakteru a obsahu. Po sto letech se to ale podařilo. Pro Masaryka a Beneše bylo Československo dílem životním. Zvláště Beneš se považoval za toho, kdo nejvíc rozumí jeho potřebám, úkolům, postavení a aktivnímu životu.

Rozuměl mu skutečně?
Myslím, že ano do té míry, nakolik byl srostlý s Československem. Rozumět státu není zrovna jednoduché, obsáhnout po všech stránkách to, co ke zdárnému životu státního útvaru patří, dost dobře nejde. Beneš se ovšem domníval, že politika je symbióza vědy a umění a on tento souzvuk reprezentuje, takže svému státu rozumí. Na rozdíl od naprosté většiny českých politiků měl mimořádné zkušenosti s mezinárodním vývojem, který analyzoval po svém – nemohl jinak. Byl ministrem zahraničí malého státu, a ten si příliš vyskakovat nemůže. S Masarykem se shodoval v tom, že Československo má smysl jen jako demokratický stát v demokratické Evropě.

V této souvislosti mě mnohokrát napadlo, že pro zakladatele samostatného státu Čechů a Slováků je typická jejich mimořádná vzdělanost, kulturní rozhled, jazyková výbava. Masaryk plynně hovořil francouzsky, anglicky, německy i rusky. Souvisí to s tím, že vlastně všichni byli synci chudých vesnických rodičů, pro něž vzdělání bylo nejvyšší možnou hodnotou?
To je dobré připomenutí, moc dobré. Nedávno jeden z českých kumštýřů trošku opovržlivě na adresu českého národa uvedl, že mu sláma čouhá z bot. Chtěl tím naznačit, že si asi nevážíme šlechty, která už tady není.

Tudíž jsme málo noblesní?
Ano, že nemáme chování ani vzdělání. Jenže my všichni, i on, jsme vyšli z prostředí, kde lidem čouhá sláma z bot. Neměli jsme jako Poláci nebo Maďaři šlechtickou elitu, museli jsme si vlastní elitu vytvářet z kantorů, úředníků, řemeslníků, sedláků. Cestou k té tvorbě bylo vzdělání. Nás je málo, a proto záleží na každém jedinci. Masaryk mluvil o drobné práci, která nám byla přikázána dějinami jako něco, co nás spasí. Každý by v tom svém řemesle, ať je jakékoli, měl být na výši. A zároveň se starat o věci obecnější, což se dělo. Ke škodě Rakouska byli Češi uměle vzdáleni vysokým funkcím ve státní správě. Kdyby se jim otevřela, Rakousko by nemělo spolehlivější, výkonnější a loajálnější úředníky, než by bývali Češi. Naší školou tak byla samospráva. Politice a správě státu jsme se museli učit.

Politici otevřeli opravené Národní muzeum. Zeman kritizoval architekturu v Praze

Tomu odpovídá, že i vyhlášení samostatného státu bylo svým způsobem dílem chaosu. Kramář odjel do Ženevy, Rašín napsal rukou první zákon, jímž se republika založila, a její vznik ohlásil spontánně Isidor Zahradník na Václavském náměstí. Moc plánování v tom nebylo, viďte?
Rozhlásil to opravdu Isidor Zahradník, původem katolický kněz, což je jeden z paradoxů 28. října, kterých je ovšem vícero. Člověk se až nestačí divit, co se tam dělo. Úplně první vznik Československa vyhlásil živnostník, který si přečetl na návěstí Národní politiky…

… že ministr zahraničí Andrássy zvažuje přijetí Wilsonových podmínek, což pochopil jako konec války.
Přesně, jenže ten živnostník si to nepřečetl ani tak očima jako srdcem. Z davu zazněla rozhodující věta, že válka skončila, my jsme svobodní a Rakousko padlo. Potom paradoxně Isidor Zahradník, klerikálně zaměřený poslanec, vyhlásil konec Austrie, tedy katolické země. Překotnost závěrečných dnů války tyhle rozpory smazala. Navíc se nepočítalo s tím, že válka skončí na přelomu října a listopadu. Dohodoví generálové odhadovali, že to bude až v únoru. I Beneš ve vzkazech domů naznačoval, že jaro bude rozhodujícím okamžikem. Doba však byla nabita elektrizující energií, která vše uspíšila. Nebyla také síla, která by zabránila lidovému čtení oficiálního dokumentu, a tak došlo k tomuto spontánnímu kroku s pozoruhodnými rysy, který staví 28. říjen do světla opravdu zvláštního dne.

Takže bylo třeba kypřit nejen v zahraničí, ale i doma?
Nepochybně, a doma to dělala právě Maffie velkými národními podniky, jako byly Tříkrálová deklarace, dubnová národní přísaha, květnové divadelní slavnosti a regionální akce. Odbojáři věděli, že je třeba oddělit českou veřejnost od Rakouska. Český národ se odděloval od jiného Rakouska, než dosud znal, totiž od válečného Rakouska, které národu podtrhlo nohy, protože přestalo být přirozenou schránou mezinárodní ochrany. Už neplnilo roli nárazníku mezi dvěma mlýnskými kameny Německem a Ruskem. Rakousko se navíc během války vnitřně zhroutilo, přestalo být bezpečným zázemím, rozšířil se hladomor, zásobování bylo na mizině. Přestalo být atraktivní.

Ztratilo raison d'être?
Ano, neexistoval důvod k jeho další existenci. Navíc i kdyby Rakousko po boku Německa válku vyhrálo, pro český národ by to nebylo vítězství. Tak jako tak byla perspektiva jménem Rakousko mrtvá.

Příběh zakladatele Orionky: ze sklepní dílny vybudoval největší čokoládovnu země

Jak už to tak bývá, ne všichni Muži 28. října se dožili vavřínů. Rašína smrtelně postřelil atentátník, Stříbrný, jehož Klofáč s Benešem vystrnadili z národně socialistické strany, skončil jako vydavatel bulvárních novin a koketoval s fašismem, Vavro Šrobár se cítil odsunutý na druhou kolej. Jaký měl Masaryk vztah s lidmi, s nimiž stát zakládal?
Když jsem si četl korespondenci mezi prezidentem Masarykem a Šrobárem, tak bych ji nazval jako velmi vřelou. Masaryk se nedomníval, že Vavro Šrobár, který byl povoláním lékař, byl nějaká intelektuální špička, ale věděl, že byl velmi poctivý, pracovitý muž, který koná v rámci svých schopností a možností. Rašín mu na jedné straně vyhovoval, na druhé překážel. Domníval se, že ve svých fiskálních opatřeních je příliš rychlý a nezajímá ho jejich sociální dopad. Rašín byl tvrdý, pro silnou korunu udělal mnoho, i když vyhovovala jen části podnikatelů. Na druhou stranu s takto pevnou měnou bylo možné projet celou Evropu za pár korun, zatímco v Rakousku, Německu či na Balkáně se měna zhroutila. Na válce, té první i druhé, vlastně vydělaly jen Spojené státy americké, které z nich vyšly bohatší. S Rašínem se tedy Masaryk neshodl ve všem, ale jeho politiku respektoval a bez problémů podepsal jeho ministerské jmenování. Třebaže i jemu udělal to, co činil ostatním členům vlády. Měl totiž ve zvyku ministrům na jmenovací dekrety předepisovat jejich hlavní úkoly. To zatrhl až v roce 1922 Antonín Švehla (předseda agrární strany – pozn. red.), který ho vyzval, aby jen jmenoval, ale neúkoloval. Dnes by mnoho lidí bylo překvapeno, co všechno Masaryk dělal. Zanedlouho vyjde knížka s texty, které sepsal pod různými pseudonymy jako publicista. Jsou to desítky statí, místy velmi ostrých, které analyzují tehdejší politickou situaci. Stejně by se jim asi nelíbilo, že Masaryk si vybíral mezi kandidáty na některé úřady. Designovaný premiér mu nabídl tři možnosti a Masaryk určil, kdo to bude.

Přesto v Hovorech s TGM popsal to, co zřejmě považoval za nejdůležitější: „Má osobní satisfakce je hlubší: že jsem ani jako hlava nic podstatného nevyškrtl z toho, več jsem věřil a co jsem miloval jako chudý študent, jako učitel mládeže, jako nepohodlný kritik, jako reformní politik; že stoje v moci, nenacházím pro sebe nižádného jiného mravního zákona…“ Je to tak, že do konce života neporušil svoji mravní integritu a neuhnul z nastoupené cesty?
Neuhnul, ale jeho charakteru dějiny přidaly jeden velký bonus. Masaryk nemusel čelit žádné z těžkých chvil, které vzápětí čekaly na Edvarda Beneše. Nebyl konfrontován s takovým nebezpečím pro stát, jaké měl odvracet prezident s vládami po roce 1935.

Na závěr jsem si nechala Masarykův citát: „Národ, který by žil jen pro sebe, byl by stejně ubohý jako člověk, který by žil jen pro sebe. Bez víry v ideje a ideály je život jedinců i národů jen živořením.“ Může být právě tohle poselství, které bychom si z období Masarykovy republiky měli vzít my, její pokračovatelé?
Nepochybně by z toho současní státníci vycházet měli, byť jde o velmi obecné ponaučení. Samozřejmě dnešní situace není kopií toho, co řešil Masaryk. Z mého pohledu bychom měli dbát na dvě věci. Prvním základním požadavkem je slušnost. Době obecně chybí chování, kurtoazie, ale výstižnější výraz je slušnost. Lidé i národy by se k sobě měli chovat slušně. Zadruhé pak potřebujeme, aby si ti, kteří se dodrali k moci, nebo do ní byli dosazeni, ti, co k ní patří,i ti, co k ní nepatří, uvědomili, kde se ocitli. Současnost postrádá osobnosti, které mají dostatečný intelektuální potenciál a vzdělanostní základ, vlastnosti, které opravňují k řízení státu. Tyto dvě věci bych tedy z masarykovské doby převedl do dneška.

V německém Liberci vznik Československé republiky moc nevítali