Co si představíte pod pojmem Pohřebačský jarmark?
Hezká tradice jarmarku se obnovila a všude jich je fůra, takže já jsem docela znalec. Představuji si stánky, ale takové ty krásné, rustikální, ne igeliťáky. A hezké zboží z českých luhů a hájů.

Jedná se o třetí ročník řemeslného jarmarku. Je vám nějaké řemeslo opravdu blízké?
Já vím, že to bude znít vychloubačně, ale já jsem taková zručná, mě baví dělat rukama cokoliv. Můj táta si dělal nábytek na chalupě, dokonce jsme s ním vyrobili katamarán, něco jako houseboat, na kterém jsme se plavili po Slapské přehradě. Táta to měl hodně v krvi, ačkoliv byl právník. Já mám ráda takové ty drobnější práce, ne třeba tesařské řemeslo.

Chodíte na podobné akce i soukromě a prohlížíte si stánky?
Velice ráda. V létě jsem na chalupě v severních Čechách a tam se takových věcí děje hodně. Vždycky si ráda udělám výlet a zajdu i na kovářská řemesla, i když to přitahuje spíše chlapy. Ale samozřejmě mě zajímají ruční práce včetně keramiky.

Vystudovala jste obor operní zpěv a klavír. Jak moc je vám tento obor dnes vzdálený?
Řekla bych, že dost. Mám kamarádku ještě právě z konzervatoře, a ta mě občas dotáhne třeba do Národního divadla, když je tam generálka opery. Mezi mé přátele patří i řada herců, takže chodím hodně na činohru. Ale musím říct, že nejvíce jsem zanedbala klavír. Teď jsem si ho nechala konečně naladit.

Takže v létě raději odpočíváte na chalupě, než se věnujete své standardní celoroční práci?
Takhle se to úplně říct nedá, já vlastně jenom změním místo. V létě jsem na chalupě a v zimě v Praze. Ráda vystupuji i přes léto, hlavně proto, že se hraje hodně venku. Publikum je příjemně namíchané ze všech věkových kategorií. Ale abych řekla pravdu, byla jsem jednu dobu po pracovní stránce líná. Na chalupě je takový kravál, že když všichni spustí sekačky a pily a takovou tu zahradní techniku, je lepší skočit do kůlny a něco si tam dělat. Takže letos jsem byla dost manuálně činorodá. Teď jsem zpátky v Praze a je tam rajský klid.

Takže se jezdíte uklidňovat do Prahy?
To je naprosto přesné. Já jsem zjistila, že Praha sice má takový svůj konstantní hluk, ale co je to proti tomu, když sedíte na zápraží a vedle soused začne sekat obrovskou louku a seká tři hodiny. To se nedá vůbec vydržet. V Praze šumí auta a vzadu cinkne tramvaj, nádhera.

Na konci 60. let jste nastoupila do angažmá v divadle Semafor. Jak vzpomínáte na roky strávené v této líhni talentů české populární hudby?
Semafor, to bylo takové pohlazení. To, co tehdy oficiálně produkoval stát, bylo utažené a bez přirozenosti, prostě to sloužilo ideologii. Semafor byl samozřejmě tak trochu podezřelý, ale mohl fungovat. Tam se děly přirozené věci. Já jsem spolupracovala jak se Šimkem a Grossmannem, tak se Suchým a Šlitrem, zažila jsem si tyhle velikány. Byla jsem u toho, ale po těch letech už jsou vzpomínky hodně řídké. Když byste se mě ptal na něco konkrétního, tak hrozí, že bych si i vymýšlela, že si to zase tak dobře nepamatuji. Když je člověk mladý a ambiciózní a myslí si, že teď to tomu světu natře, tak si okolí moc nevšímá. Tehdy v Semaforu jsem si měla těch zajímavých lidí více všímat. No, nestalo se.

Dělala jste někdy rozhovor, ve kterém jste nedostala otázku týkající se Saxany z filmu Dívka na koštěti?
Často, ale to byly rozhovory, které vůbec nesměřovaly k téhle komedii, někdy tak v 80. letech. Tehdy ten film nebyl na obrazovkách tak často jako v téhle tržní době, kdy se divákům „podlejzá" těmi  největšími nebo nejoblíbenějšími filmy a písničkami. Takže tak posledních dvacet let to vlastně bez Saxany nejde. I když se předem domluvím, že je to pro mě vyčerpané téma, že o tom nechci mluvit, tak se to tam vždycky nějak dostane.  A tak mám strach, že diváci, posluchači nebo čtenáři už si myslí, že jsem praštěná. Že vlastně pořád tančím takové tanečky na jednom filmu, na jedné krásné slavné roli. Ale já se omlouvám, já za to nemohu.

Na druhou stranu, některé herečky by to jistě uvítaly, takovou životní roli. Otázka zní, jestli pro vás už není ubíjející?
To je spíše klišé. Jednou volala novinářka: „Napíšeme článek, já mám senzační titulek: Saxana mi zničila život." To jsou plky, blbosti. Každý herec je rád, že má nějakou velkou příležitost, kde se zviditelní. V mém případě je problém v tom, že jsem dál neměla moc co nabídnout. Hrála jsem v pár filmech, který už ale slavné nebyly a hotovo. Ale je mnoho těch, kteří natočí fantastický, slavný, oblíbený film. Pak natočí spoustu dalších věcí, i dobrých, ale stejně jim zůstane nálepka z toho prvního známého filmu. Ale podobně to mají taky malíři. Na první slavný obraz se budou vždycky všichni ptát a přitom namalovali spoustu dalších krásných věcí.

Překvapilo mě, že všude se 
v souvislosti s vaší hudbou mluví o country. Já bych vás do té doby nezařazoval do kategorie country. Spíše jsem si myslel, že hrajete takovou zajímavou populární hudbu. Jak to máte 
s rozškatulkováním své vlastní práce?
Já jsem samozřejmě byla naprosto běžný pop typ, dělala jsem třeba i s Karlem Vlachem. A pak jsem měla svoji kapelu, tam jsem byla taková trošku bigbítovější, protože to byli kluci, kteří se chtěli trošku rozšoupnout. V určitou chvíli jsem se stala fanouškem country, ale takové té moderní, ta se u nás moc neslyší. Po revoluci jsem vlastně došla k takovému kompromisu, rozpustila kapelu, hrála jsem jenom s kytaristou a s kytarou se nejlíp hraje folk a country. Já si skládám písničky, které nejsou lehce zařaditelné. Je to blízko country, ale ne s klobouky, koňmi a ohradami. Já jsem přeci jenom takový trošku luxusnější městský typ. Mně sluší holínky a klobouk, ale nesnažím se příliš stylizovat, nebylo by to přirozené. Prostě dělám svoje písničky, a ty jsou country blizoučko.

Jak to děláte, že vypadáte stále tak dobře, přestože poslední dobou nemáte problém ventilovat, že jste začala pobírat starobní důchod?
Jsem seniorka papírově, úředně. Já bych to samozřejmě tajila, ale nebylo by to k ničemu, protože to každý ví. Dneska už prostě za jménem je vždycky ta závorka, kam se napíše 63 let. Takže já jsem to použila marketingově, ve smyslu podívejte se, je mi sice už tolik, ale dělám, co mohu, a snažím se vypadat dobře. Proto padají ty otázky, jak já to dělám. Kdyby si lidé mysleli, že jsem padesátnice, tak by se mě na to neptali, protože na tenhle věk bych možná vypadala naopak poněkud sešle.

To bych neřekl. Vy máte totiž tu vlastnost, že na různých záznamech vypadáte pořád stejně. Jak je to možné?
Já nevypadám stále stejně, ale je fakt, že nezkušený mladší muž může chvíli váhat, jestli jsem tak stará a vypadám dobře, nebo jsem mladá a nějak jsem měla těžkej život. Prostě jsem možná pro lidi, kteří o mně nic nevědí, trošku věkově nezařaditelná. Nezkušený muž by si mohl říct, že je mi i 45. Ale lidi, kteří na to mají oko, ti to poznají. Zvláště pak ženy, ty u té druhé věk okamžitě odhadnou.

Doufám, že se nezlobíte kvůli těm závěrečným otázkám.
Ne, vůbec, podívejte se, když se na to zeptáte, to je naprosto v pořádku. Já si tak trénuji nějaký nový způsob, jak k podobným otázkám přistoupit, abych neříkala pořád to samé. Ale fakta jsou fakta. Žádná plastická operace, řekla bych běžný, klidný život, tím by to mohlo být, a jsem relativně vyrovnaný člověk. Výsledek je ten, že dneska jsem relativně spokojená babička a zdá se, že tyhle roky jsou docela prima. Já vím, že už  mluvím skoro stejně jako Květa Fialová, která to podle mě trošku přehání, ale je to o přístupu k určitému věku. Někdo propadne panice a někdo se prostě zorientuje. Já myslím, že jsem to zatím zmákla, uvidíme, co bude dál.

Radek Šejvl