„Pořádně nevědí, co vlastně říct do telefonu na naše operační středisko. A pak si sednou do obýváku a pasivně čekají, až my přijedeme. Přitom my potřebujeme, aby někdo z domácnosti vyšel ven a mával na nás, abychom trefili na přesné místo určení," líčí jeden východočeský zdravotnický záchranář. Redakce ho nemůže jmenovat, výstupy do médií totiž mají zakázané.

Vadí mu třeba také, že lidé nechají před příjezdem nechat běhat po dvorku psa. „To je šmudla, nebojte, ten vám nic neudělá, tvrdí nám lidé. A ejhle, najednou máme jeho zuby v noze. A i kdybychom je neměli, tohle prostě nejde. Lidé by nám už kvůli rychlosti zásahu měli vytvořit co nejbezproblémovější podmínky a psa přivázat," pokračuje.

O tom, že si ze záchranářů lidé dělají taxislužbu, se radši ani nezmiňuje. Nechce se rozčilovat nad asi největším problémem. A nejen to: Ano, výjezdů mají rok od roku více, ale z velké části jsou naprosto zbytečné.

„Lidé nás volají k naprostým hloupostem. A je také řada případů, kdy člověka něco trápí od pondělí, ale ion se rozhodne zavolat si záchranku v sobotu v jednu ráno. Někteří z lenosti si zajít k doktorovi, další prostě jen proto, že si myslí, že se v práci flákáme, tak aby nás trochu provětrali," kroutí nechápavě hlavou letitý záchranář.

Na druhé straně se omlouvá za to, že záchranáři při příjezdu bývají hodně „hrr" a na svědky někdy neomaleně zahartusí. „Není to nic osobního. Jen na hezká povídání není čas."