Ve všech místech se uskutečnila  řada setkání, ať už při mítincích na náměstích či při osobním kontaktu.
Ještě před odletem vrtulníkem do Lán  poskytl MILOŠ ZEMAN exkluzivní rozhovor východočeským Deníkům, jejichž redaktoři prvního přímo zvoleného prezidenta po dobu jeho třídenní návštěvy na východě Čech provázeli.

Za tři dny jste v Pardubickém kraji absolvoval mnoho setkání s občany na náměstích, se studenty či zaměstnanci různých firem. Je něco, co vás za ty tři dny překvapilo?
Tato setkání byla hojně navštěvována. Překvapilo mě, že nejvíce lidí přišlo v Ústí nad Orlicí, kde bylo více než tisíc lidí. Účast se obvykle pohybovala kolem 700 lidí, což pokládám při současné politické mizérii za velmi slušnou účast. Přiznávám se, že jeden z nejsilnějších dojmů byla obec jménem Přívrat, která si říká Království krále Miroslava podle bývalého starosty Miroslava Veselého.

Odnesl jste si podobné dojmy i z dalších setkání?
Z mnoha návštěv pro mě byla velmi zajímavá také exkurze do podniku CZ LOKO v České Třebové, který vyrábějí lokomotivy, a do firmy SOR v Libchavách, kde se rodí autobusy. Tyto firmy mají velké exportní možnosti a já jim jako prezident mohu pomoci tím, že je mohu vzít na prezidentské návštěvy a také tím, že mám pravomoc jmenovat velvyslance.

Měl jste z cesty po Pardubickém kraji také nějaké negativní dojmy?
Na začátku mé cesty se vyskytly asi dva nebo tři protestní transparenty související s prezidentskou kampaní. Ty mně ovšem nejvíce ze všeho přípomínaly ztracené japonské vojáky, kteří po druhé světové válce bloudili v džunglích a nevěděli, že válka už skončila.

Vedoucí představitelé Pardubického kraje i významní zaměstnavatelé soudí, že vaše návštěva může kraji pomoci. Můžete ze své funkce prezidenta skutečně krajům poskytnout nějakou konkrétní pomoc, nebo se jedná jen o jakousi morální podporu?
Já se domnívám, že obojí. V některých případech může být významná i morální podpora. Třeba tím, že prezident uděluje státní vyznamenání a může je dát osobnostem, které v životě něco dokázaly. Nezapomeňte ale, že prezident má také jistou neformální autoritu a rovněž autoritu formální danou tím, že mu ústava umožňuje jmenovat premiéra, vládu a také povolávat si ke konzultaci jednotlivé ministry. A záleží už pak jen na něm, zda tuto autoritu skutečně uplatní.

Za svou dlouholetou politickou kariéru jste už zastával většinu významných politických postů, ale nikdy jste nebyl senátorem. Není vám to líto? Nebo máte k Senátu spíše skeptický vztah jako velká část národa?
Ve Švédsku asi před 15 lety zrušili Senát. Udělali to tak, že senátorům dali doživotní rentu, a ti potom zcela dobrovolně odešli. Nicméně jsem nezaznamenal jiný podobný případ. Švédsko je sice můj vzor, ale nejsem si zcela jist, jestli by to u nás prošlo. Je ovšem otázkou, zda by nebylo možné redukovat některé výdaje senátorů, protože někdy horní sněmovna připomíná především luxusní cestovní kancelář.

Z toho soudím, že vás tedy senátorská kariéra příliš nelákala.
Jako bývalý ekonom si nejsem jist, že by mě tato kariéra lákala, a to z jednoho prostého důvodu. Jediný zákon, který Senát neschvaluje, je zákon o státním rozpočtu. A tomuto zákonu se přece říká zákon zákonů. A jako senátor bych státní rozpočet nemohl nijak ovlivnit.

Mnoho lidí si v dětství přeje být kosmonautem, hercem nebo třeba prezidentem. Měl jste i vy podobnou touhu?
Na podobnou otázku jsem odpovídal i na jednom z mítinků. Já jsem se nejprve toužil stát hajným, jelikož jsem četl Káju Maříka. Poté jsem chtěl být důchodcem, abych nemusel pracovat. A tím jsem se nakonec také skutečně stal.