'Největším oceněním pro mě je, když se na jevišti bavím,' říká herečka

Pokud se vypravíte na muzikál do Východočeské divadla Pardubice (VČD), máte skoro jistotu, že v něm uvidíte hrát i Martinu Sikorovou. Herečka, která přesně za týden oslaví jednatřicáté narozeniny, hudbu miluje. V dětství toužila být zpěvačkou a díky muzikálovým rolím se jí tenhle sen částečně splnil.

Začnu tradiční otázkou. Jak jste se vlastně k divadlu dostala?
Už od malička jsem chtěla zpívat, chodila jsem do základní umělecké školy. Pak jsem se ale na konzultaci na ostravské konzervatoři dozvěděla, že mě paní učitelka vedla nevhodnou cestou, a na foniatrii mi tenkrát doporučili, abych její vedení opustila. A tak jsem na čas zpívat přestala. V Jablunkově totiž možnost jiného kantora nebyla. Začala jsem chodit na dramaťák a připravovat se na přijímačky na herectví. Vzpomínám si, že když jsme měli někdy ve třetí třídě napsat, čím bychom chtěli v dospělosti být, tak jsem uvedla, že zpěvačkou. Paní učitelka mi před celou třídu řekla, že jsem naivní a že se tohle přání splní jen málokomu. Když jsem pak šla ze školy domů, myslela jsem, že to teda fakt nejde a bylo mi hrozně smutno. Když tak přemýšlím nad tím, proč to tenkrát udělala, přijde mi, že asi proto, abych pochopila, že jsem málokdo. Že každý jsme málokdo…

Nejnověji vás pardubičtí diváci mohou vidět v roli Sally Bowles v muzikálu Cabaret. Co je na téhle hře nejzajímavější?
Pro mě asi silné životní příběhy postav. Například oproti filmovému zpracování s Lizou Minnelli je divadelní verze bohatší o příběh pana Schulze a slečny Schneider. Oni se na život, lásku a řešení problémů dívají jinak než mladí Sally a Cliff. To je zajímavé. Ale celá ta doba, ve které se děj odehrává… Je to mazec.

Pokud si dobře vzpomínám, tak jste často ztvárňovala takové „hodné holky". Sally Bowles je trochu výjimkou. Opravdu platí, že se lépe ztvárňují záporné charaktery?
Neřekla bych, že obecně platí, že se záporná role hraje lépe. Záleží na tom, jak je postava napsaná, jakými situacemi v příběhu prochází, jak se vyvine. Možná jsou takzvaně záporné figury zajímavější v tom, že dobří herci a režiséři umí vyložit i toho největšího záporáka jako člověka, kterého nakonec lze pochopit, protože všichni jsme jenom lidi a všichni se snažíme dělat to nejlepší, i když to třeba na první pohled může vypadat úplně naopak.

Na kterou ze svých rolí ve VČD vzpomínáte nejraději?
Asi na Roxie z muzikálu Chicago. K tomuhle vzpomínání mám takovou pikantnost, pamatuji si, že když mělo pardubické Chicago derniéru, tak z toho byla moje kolegyně Kristinka Jelínková hodně smutná. A já jsem si připadala trošku hloupě, protože mně se plakat nechtělo. Měla jsem pocit, jako bych se s Roxie zkrátka neloučila. No, a zhruba za rok jsem udělala konkurz na tutéž roli do  Divadla pod Palmovkou. Ráda jsem měla také Eriku Brücknerovou v inscenaci Mefisto podle románu Klause Manna. A nezapomenu ani na úlohu Anděla ve hře Malované na skle. Tu totiž považuji za první mnou více využitou muzikálovou příležitost, kterou jsem v pardubickém divadle dostala.

Letos to bude deset let, co jste do VČD nastoupila. Hodně mladých herců po škole bere oblastní divadlo jako přestupní stanici. Toužila jste někdy opustit Pardubice a zamířit třeba do Prahy?
Slyšela jsem názor, že pro mladého herce není úplně nejlepší zůstat ve stejném angažmá delší dobu. Prý je lepší nejpozději po pěti letech angažmá změnit, aby člověk neustrnul na jednom místě. Aby získával nové zkušenosti a stále se vyvíjel. Jenže pak jsem se rozhlédla kolem sebe a uvědomila si, že někteří z mých kolegů nikdy neměli žádné jiné angažmá a stejně jsou to herci, jejichž práce si nesmírně vážím a jednou bych taky byla na jevišti ráda tak pravdivá, jako jsou oni. Myslím, že záleží hlavně na konkrétním člověku.  Zatím jsem přemýšlela pouze o nabídce z Divadla pod Palmovkou, která přišla právě při zkoušení Chicaga. Nakonec jsem se rozhodla zůstat v Pardubicích.

Vás by asi víc než Praha lákalo Městské divadlo Brno, které je proslulé kvalitou svých muzikálových inscenací. Je to pravda?
Přesně tak, Brno je pro mě v oblasti muzikálu, co se týká České republiky, bezkonkurenční. Je sice pravda, že jsem zase tolik inscenací neviděla a nerada bych třeba pražské muzikály házela do jednoho pytle. Ale myslím, že v Brně muzikál dělají tak, jak se to dělat má. Herci hrají postavy a neexhibují na jevišti svůj vlastní zpěv a svoji osobu. Nejsou obsazováni proto, že jsou slavní, ale proto, že jsou prostě dobří. Do Brna jsem několikrát dělala konkurz, ale neuspěla jsem. Třeba je to ale dobře. Práce v tamním Městském divadle je, jak ji znám z vyprávění, velmi náročná. Mají dvě scény a jsou pracovně ještě mnohem více vytížení než my. A to si myslím, že v Pardubicích pracujeme skutečně na plný plyn. A já chci nejenom pracovat, ale taky žít… Nicméně nějakou hostovačku v Brně bych určitě uvítala. To by byla pro mě taková odměna.

Co je vlastně pro herce největším oceněním? Pochvala jeho výkonu od divadelních kritiků, potlesk diváků nebo třeba cena za nejlepší ženský herecký výkon na Grand Festivalu smíchu, jejíž jste dvojnásobnou držitelkou?
Pro mě je největším oceněním, když mě to na jevišti baví. Důležité jsou pro mě pochopitelně také reakce diváků. Když vím, že to baví taky ty, co se na nás koukají. Ale potěší mě samozřejmě i to, když za mnou po premiéře přijdou mí známí a pochválí. A když se k tomu sejdou ještě nějaké ty ceny, tak to jsem potom kompletně spokojená. (smích)

Už jsme mluvili o tom, že vaším nejoblíbenějším žánrem je muzikál. VČD je ale především činoherním souborem. Máte třeba nějakého oblíbeného dramatika?
Nemám. Mám to vlastně stejně jako s knížkami a filmy. Když něco čtu, tak to intenzivně prožívám. Ale kdybyste se mě za měsíc zeptal, jak to skončilo, tak to prostě a jednoduše nevím.

A existuje nějaký režisér, se kterým byste chtěla spolupracovat, ale ještě jste neměla příležitost?
Já nad tím takhle nepřemýšlím. Jsem moc ráda, že kmenovým režisérem VČD je Petr Novotný, který je specialistou na muzikály. (smích) Baví mě také spolupráce se slovenským režisérem Mariánem Peckem, který tu naposledy dělal Sen noci svatojánské. A našli by se i další.

Zkoušela jste někdy štěstí i v televizi nebo ve filmu?
Teď v prosinci měl v malých kinech premiéru snímek režiséra Ivana Vojnára Nepravděpodobná romance, tam jsem se mihla. A pak před pěti lety v Nemocnici na kraji města. Upřímně řečeno, moc jistá si před kamerou nejsem. Ale třeba je to taky o praxi a zkušenostech.

Chodíte se dívat i na své kolegy? Nebo jste ráda, když si můžete od divadla odpočinout?
Když mám chuť a čas, tak se samozřejmě ráda nechám inspirovat. Pro práci i pro život…

Když máte takhle náročný pracovní program, tak se jistě těšíte na divadelní prázdniny. Co máte v letních měsících v plánu?
Jasně, že se na prázdniny těším. Když popustím uzdu fantazii, tak bych ráda někam k moři a taky se jen tak flákat na nějaké chalupě. Taky na nějaký čundr bych ráda vyrazila. A třeba někam na dámskou jízdu s maminkou a sestrou. A ještě na Moravu za rodinou a pak už nevím.

Očima blízkých

Petr Dohnal, ředitel pardubického divadla:
„Je to ambiciozní, mladá herečka, která má předpoklady být stále lepší. Oceňují to i naši diváci, což jasně ukazuje, že se tradičně umisťuje na nejvyšších příčkách divácké ankety. Moc si cením toho, že s ní může Východočeské divadlo spolupracovat. Je to totiž nesmírně pracovitá a pečlivá herečka."

Milan Němec, herec Městského divadla Brno:
„Živě si vzpomínám, jak jsem ji poprvé viděl na Hronovické v ročníkovém představení pražské konzervatoře. Už tam pěvecky i herecky zářila. Jedna z prvních věcí, kterou dělala v pardubickém divadle, byla komedie Na letním bytě. Bylo tenkrát vidět, že je trochu nezkušená a já s Lexou Postlerem jsme ji občas zlobili. Když jsem teď navštívil muzikál Cabaret, tak jsem viděl, kam se jako herečka posunula a jak dozrála. Měla velká štěstí na pěkné herecké příležitosti a navíc je hrozný dříč. Když ji potkám, tak ji vždycky ze srandy zdravím: 'Ahoj, hvězdo.' Ale ona opravdu je hvězdou pardubického divadla."