Důležitou roli v tom sehrálo dobré fungování krajské koordinace lůžkové péče i efektivita léčby nastavená primářem interního oddělení Richardem Vondruškou.

Jak říká, měl štěstí, že se jako koordinátor intenzivní péče dostal k řadě užitečných informací včetně těch ze zahraničních studií a článků. Byl to i takzvaný Marikův protokol pojednávající o přístupu k pacientovi s covidem, který se nakonec ukázal jako zásadní.

"Pravda je, že jsem z tohoto dokumentu načerpal pouze některé myšlenky, které jsem na našem oddělení aplikoval a dále rozvíjel, a to na základě zkušeností, které jsme již s léčbou měli, a později jsem tato schémata léčby doplnil ještě o zcela originální přístup k antibiotické terapii. V průběhu epidemie jsme zkušenosti s léčbou sdíleli v rámci skupiny koordinátorů a své postupy pak upravovali podle druhých. Například s minipulzy kortikoidů jsme začali pravděpodobně jako první v kraji a po dobrých zkušenostech s touto léčbou se touto cestou vydaly i ostatní nemocnice včetně Fakultní nemocnice v Hradci Králové," vysvětluje Richard Vondruška.

První pacienty s covid-19 hospitalizovala rychnovská nemocnice loni na podzim. Měli jste obavy?
Mnoho z kolegů mělo strach z neznámého, strach z toho, že se na nás valí další práce, kterou už prostě časově či psychicky nezvládneme, obzvláště pokud někdo z nás onemocní a bude nás ještě méně. Někteří kolegové měli strach o svůj obor - ortopedie se opět zavírala a chirurgie s gynekologií se omezovala jen na akutní péči. Jeden strach ale převládal. Tehdy jsme se báli, že od pacienta chytneme covid a do několika dní na něj můžeme my nebo někdo z blízkých zemřít. Ten strach byl zpočátku obrovský.

Jak se měnil průběh nemoci u vašich pacientů v čase, kdybyste srovnával podzimní vlnu například s letošním únorem, kdy zde už převládala britská mutace?
Ano, Brigita, jak se jí slangově říkalo, byla znát, šířila se více a rychleji, způsobovala zápaly plic i u mladších nemocných, a tak byla ta letošní vlna - lednu, únoru a březnu - mnohem náročnější. Královéhradecký kraj byl spolu s Karlovarským krajem nejpostiženějším regionem v republice a zařadili jsme se tak mezi nejpostiženější mikroregiony na světě.

Pravidlem bylo, že nemocní, kteří k nám přijeli již v těžkém stavu s respiračním selháním, tedy často nemocní, kteří měli krátce potíže a rychlou progresi onemocnění, velice brzo vyžadovali zahájení umělé plicní ventilace a měli vysokou smrtnost.

Rychnovská nemocnice otevřela první covidový stacionář v kraji. Jak fungoval?
V jistou chvíli jsem cítil nutnost takový stacionář co nejrychleji otevřít. Původně byl zřízen pro podávání rekonvalescentní plasmy a později byl určen i pro podávání Bamlanivimabu rizikovým pacientům krátce po objevení prvních příznaků covid onemocnění. Byla to pro tyto pacienty určitá naděje, jak se vyhnout progresi onemocnění do závažného stavu a zároveň jedna z cest, jak tehdy trochu snížit zátěž přetížených oddělení. Byli jsme sice první, ale krátce po nás takové stacionáře otevíraly i ostatní nemocnice v kraji a jsem si zcela jistý, že nás počtem pacientů výrazně předběhly.

Splnil svůj úkol?
Podle některých studií mělo podání této léčby statisticky snížit riziko progrese pacienta do závažného stavu a snižovat riziko úmrtí na covid. Pokud jsme toho aspoň u jednoho pacienta dosáhli, pak je to úspěch a mělo to cenu. Stacionář funguje stále, ale v tuto chvíli tu máme očkování. Naočkovaní už mohou být všichni rizikoví pacienti, očkování má lepší efekt a je mnohonásobně levnější a bezpečnější než Bamlanivimab nebo rekonvalescentní plasma. Takže dnes, v době slušné proočkovanosti a promořenosti populace, už význam tohoto stacionáře klesá.

Jakou roli hrála podle vás v šanci na uzdravení psychika pacientů?
Ačkoli má psychika člověka na celkový zdravotní stav nepochybně obrovský vliv, tak komplikace v důsledku těžkého průběhu covidu-19 jsou natolik devastující, že psychika v této fázi již ovlivní jen málo. Naopak jsme se denně dívali do očí pacientům, kteří měli neuvěřitelnou chuť bojovat a dál žít, ale my jsme tušili, že svůj boj nakonec prohrají. U některých pacientů byl průběh natolik rychlý, že ráno přišli na naši ambulanci sami, „po svých“, a v průběhu dne se zhoršili natolik, že jsme je večer napojovali na ventilátor a víme i o takových, kteří ještě ten samý den v noci zemřeli. Měli jsme tu manželské páry, nebo rodiče a jejich děti a bohužel jsme se nevyhnuli ani situacím, kdy jsme museli někomu z nich oznámit, že už s covidem bojují sami, že jejich blízký před chvílí na covid zemřel.

Myslíte si, že očkování zabrání dalším vlnám?
Myslím, že ano. Myslím, že zabrání takovým vlnám, jaké jsme zde zažili v listopadu 2020 a v lednu, únoru a březnu 2021. Myslím, že očkování i přes všechny mutace a přes nepatrné rozdíly v očkovacích látkách, zachrání u nás tisíce, ve světě pak miliony životů.

Vrací se vám pacienti s postcovidovými potížemi? S jakými nejčastěji?
Několik pacientů se nám vrátilo s tím, že u nich došlo k relapsu (novému vzplanutí) covidové pneumonie, tak jsme ji zaléčili podle našeho schématu znovu a často opět s dobrým efektem. Mnohem více pacientů se u nás však objevilo poprvé s potížemi způsobenými covidem s tím, že covid nějak ustáli doma a nyní se jim několik dní nebo týdnů zhoršují potíže. Přístup k nim máme opět prakticky stejný podle našeho, několikrát zmíněného, léčebného schématu (kortikoidy, antibiotika, kyslík). Většinu pacientů jsme takto dokázali po léčbě navrátit zpět do domácího prostředí.

Covidová a pocovidová péče je jistě velice zajímavý „obor“ a je potřeba ho dále rozvíjet, ale vzhledem k tomu, že společně s několika málo lékaři musíme po celou dobu zajišťovat kompletní chod interních ambulancí, interního oddělení a jednotku intenzivní péče, tak nemáme kapacitu na řešení pacientů s mírnějšími potížemi a zabýváme se v rámci pocovidové péče prakticky jen těžkými stavy vyžadujícími hospitalizaci. Sám jsem měl asi před šesti měsíci covid, ještě se mně zcela nevrátil čich a také nemám čas to řešit.

Jak se cítíte po dlouhých a náročných měsících "boje" s covidem?
Cítím se posílený, plný nových zkušeností. Cítím radost z toho, že jsme se v naší nemocnici v Rychnově nad Kněžnou semkli napříč všemi obory jako jeden tým a společně vytvořili covidovou péči takovou, aby perfektně fungovala s velkým obratem pacientů ve srovnání s ostatními nemocnicemi, a to od ambulance, přes oddělení a JIP až po špičkové ARO. Vytvořili jsme oddělení, na kterých nedošlo ani k hromadné nákaze zaměstnanců v průběhu epidemie ani k dalším epidemiím (například clostridiových kolitid nebo jiných nosokomiálních nákaz). Měli jsme relativně malou nemocniční mortalitu a v mnoha parametrech jsme se vyrovnali nejlepším oddělením v České republice.

Jsme důkazem toho, že i v malé nemocnici lze poskytovat špičkovou péči. Za tímto velkým úspěchem stojí úsilí a obětavost všech zaměstnanců a všichni si zaslouží obrovskou pochvalu a velké poděkování.