Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno H (pokračování)

Hřebčíny

Kladruby nad Labem: Národní hřebčín  je chovnou stanicí běloušů starokladrubských koní –  jde o české teplokrevné plemeno vzniklé křížením starošpanělských a staroitalských koní. V současné době jich zde je přibližně 300. Konají se tu zkoušky výkonnosti hřebců, drezúrní i jiné závody a řada akcí pro veřejnost. Praxi zde získávají i studenti Středního odborného učiliště zemědělského, které je zaměřeno na chov koní a jezdectví.

Chovu koní se v Kladrubech nad Labem věnovali již Pernštejnové, kteří zdejší panství zakoupili v roce 1491. Součástí byla i obora, kterou Maxmilián II. dostal darem od českých stavů v roce 1560 a později zde vybudoval hřebčinec. Rudolf II. mu udělil statut císařského dvorního hřebčína a zdejší koně byly využívány jako kočárové koně pro rakouský císařský dvůr. V roce 1918 získal hřebčín do vlastnictví československý stát, následně však bylo rozhodnuto o jeho likvidaci. Do roku 1931 se chov podařilo téměř zničit rozprodejem a převody chovného stáda. S regenerací chovu začal až profesor František Bílek ve 40. letech 20. století; podle mnoha odborníků na poslední chvíli. K regeneraci museli být využiti zčásti i koně jiných plemen.

Dnes  je určeno především pro zápřah do kočáru a k ceremoniální a reprezentativní službě, ale používá se i pro rekreační ježdění. Unikátní plemeno je v tomto rozsahu chováno jen v České republice, ve světě jde o 1100 – 1200 koní.

V roce 1995 byl starokladrubský kůň vyhlášen kulturní památkou a v roce 2002 kmenové stádo běloušů národní kulturní památkou.

Slatiňany: Chovná stanice vraníků českého plemena starokladrubských koní je od roku 1992 součástí Národního hřebčína Kladruby nad Labem. Samotný hřebčín pro dostihové koně a koně pro perforsní hony vybudovali během čtyř let Auersperkové (1898 – 1901) a spolu s přiléhajícím zámkem a anglickým parkem ho vlastnili až do roku 1942. Celé panství bylo zkonfiskováno v roce 1945, v hřebčíně byl ustaven Státní pokusný hřebčín, o tři roky později  přejmenovaný na Výzkumnou stanici pro chov koní. V roce 1950 bylo ve zdejším  zámku vybudováno hippologické muzeum.V roce 1982 se zde natáčel populární televizní seriál Dobrá Voda (režie František Filip).

Součástí hřebčína, kde je chováno přibližně 250 starokladrubských koní,  jsou středisko Ústřední evidence chovu koní a střediska chovu plemenných hřebců a klisen, dále výcviková střediska ve Slatiňanech a Heřmanově Městci (ve zdejší galasedlovně je sbírka uzdění, sedel a postrojů) a hříbárna Slavice.

Hřebečské důlní stezky

Přibližují zaniklé hornictví a geologické nálezy na Moravskotřebovsku, odhalují místa, kde se těžil jíl a lupek. Staly se součástí naučné turistické stezky, která návštěvníky seznamuje s historií lidské činnosti na Hřebečském hřbetu, s přírodními pamětihodnostmi a kulturními památkami. Výchozím bodem naučné stezky je expozice geologie na moravskotřebovském zámku. Trasa s dvaadvaceti naučnými zastaveními, čtyřiceti rozcestníky, osmi výchozími stanovišti a šesti odpočívadly vede návštěvníky přes vyhlídkovou věž Strážný vrch, turistické altány Na Mladějovském vrchu a U vysílače až k několika dolům lokality. Unikátní projekt (70 km stezek, rozhledny, vyhlídky, altány, portály štol) se rodil tři roky a funguje od roku 2010.

Hřebečský tunel

Na silnici I/35, která je důležitou spojnicí východních Čech se střední Moravou,  mezi Svitavami a Moravskou Třebovou funguje od listopadu roku 1997. Má délku 354 metrů a tři a půl roku ho stavěl Metrostav. Jde o jednotubusovou variantu s třemi jízdními pruhy. V roce 2009 bylo dokončeno zrekonstruované bezpečnostní vybavení tunelu. Byl doplněn mj. o informační tabule, pevné kamery, ochranu před úderem blesku a připojení na Hasičský záchranný systém, Policii ČR a Správou údržby silnic. Od té doby pokračují v pravidelných intervalech další práce –  v loňském roce od 17. června do 21. července šlo např. výměnu kabelových žlabů, sanaci betonových chodníků a výměnu živičného krytu vozovky.

Hubač Zbyněk

Rodák z Trutnova (1. 9. 1940) byl úspěšným skokanem na lyžích, na můstcích začal v patnácti letech. Třikrát reprezentoval na zimních olympijských hrách – v Innsbrucku 1964 byl 19. na velkém můstku, v Grenoblu 1968 19. na středním  můstku a v Sapporu 1972 jako dvaatřicetiletý 11. na středním a 15. na velkém můstku.

Na Turné čtyř můstků v roce 1971 vyhrál závod v Innsbrucku (2. Raška, 3. Höhnl) a v celkovém pořadí těchto prestižních závodů skončil třetí za vítězným Raškou a druhým Norem Morkem. Zopakoval tak třetí místo ze sezóny 1968 – 1969, kdy Turné vyhrál Nor Wirkola před naším Raškou. Po skončení aktivní kariéry (1973) byl trenérem liberecké Dukly a asistentem trenéra čs. reprezentace.

Hučák

Jez s malou vodní elektrárnou vybavenou třemi Francisovými turbínami vznikal na řece Labi v centru Hradce Králové v letech 1908 – 1911 a dnes slouží i jako spojnice pro pěší z Labské Kotliny do  Jiráskových sadů. Původně pevný jez, který byl znám jako Hučavý, byl na začátku 20. století nahrazen sklopným a vzdouvá vodu do maximální výšky 3,5 metru. Na počátku 90. let 20. století proběhla rekonstrukce elektrárny i mostu a v roce 1996 bylo uvedeno do provozu osvětlení, které je složeno ze 139 svítidel.

Výraznou charakteristikou je secesní budova architekta Františka Sandera z let 1909-1911, která je stále využívanou technickou památkou. Zdejší Informační centrum se specializuje na obnovitelné zdroje energie. Expozice vede přes kinosál do prvního patra, kde si můžete vyzkoušet různé modely zařízení na výrobu alternativní energie nebo soutěžit ve vědomostních hrách. Najdete zde i skutečné historické turbíny Kaplanova a Peltonova nebo funkční model pro bezpečné vyvolání větrného tornáda.

Humprecht

Lovecký zámek poblíž Sobotky na Jičínsku, který byl pojmenován po svém zakladateli, hraběti Janu Humprechtu Černínovi z Chudenic. Stavba s nezvyklým elipsovitým půdorysem trvala dva roky (1666 – 1668) a projektoval ji architekt Carlo Lugano. Po deseti letech zámek zničil požár po zásahu blesku, Černínové ho však do roku 1680 nejen obnovili, ale zároveň zvýšili o jedno poschodí.  Od roku 1738 byli vlastníky Netoličtí z Eisenberka a jejich dědicové, stavebně však zámek nebyl upravován až do třicátých let dvacátého století. To se iniciativy ujal Kruh rodáků a přátel města Sobotky a okolí, který v roce 1937 zahájil jeho rekonstrukci.  V roce 1940 byly do obnoveného zámku nastěhovány sbírky soboteckého muzea.

V letech 1982 – 1992 byl  Humprecht ve správě Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích, které opravilo střechy a omítky, v roce 1992 zámek přešel  opět do majetku města Sobotky. Ve spolupráci  s územními pracovišti národního památkového ústavu pokračovaly opravy a vznikly nové interiérové instalace: současné expozice mají opět podobu šlechtického sídla hraběte Humprechta Jana Černína. V zámku najdete 27 místností, uprostřed je šestnáct metrů vysoká elipsovitá hodovní síň s výbornou akustikou – zpěv zde doznívá šest až osm sekund. Z věže, do níž vede cesta tzv. Myší dírou, je pěkný rozhled do kraje. V roce 2008 byl zámek prohlášen národní kulturní památkou.

Hurvínek

Populární motorový vůz řady M 131.1 dosahující maximální rychlosti 60 km za hodinu jezdil převážně na lokálních železničních tratích, ale objevoval se i v čele rychlíků. Na přelomu 40. a 50. let minulého století jich v Tatře Kopřivnice a Vagónce Studénce vyrobili 549 kusů.  Vínově červené vozy vydržely v pravidelném provozu do počátku 80. let, kdy je nahradily dodnes hojně provozované motorové vozy řady 810.

Hurvínci jsou k vidění při nostalgických jízdách, často je využívají filmaři. Patří mezi nejrozšířenější typ historických vozidel provozovaných nejen Českými drahami, ale také různými spolky zabývajícími se záchranou a provozem historické železniční techniky.  Ve východních Čechách provozuje několik Hurvínků například Pardubický spolek historie železniční dopravy, kterému patří muzeum na nádraží v Rosicích nad Labem. Cestujícím na trati z Pardubic do Hradce Králové se tak při každé jízdě nabízí pohled na Hurvínka umístěného ve venkovní expozici muzea přímo na tomto nádraží, jedná se však o neprovozní exponát.

Další možností, kde se případní zájemci mohou s Hurvínkem v našem regionu setkat, jsou sezonní výletní vlaky Společnosti pro revitalizaci místních drah provozované mezi Hradcem Králové, Jaroměří a Bílou Třemešnou. Nabízejí tak netradiční formu dopravy například do Josefova, na Kuks nebo do královédvorské zoologické zahrady. S provozem těchto vlaků se počítá i v nastávající turistické sezóně roku 2014.

Hůrka

Dělostřelecká tvrz u Králík na Orlickostecku měla být pilířem československého obranného pevnostního systému. Stavba začala na začátku srpna roku 1936,  trvala 24 měsíců a stála téměř 25 milionů předválečných korun. Spotřebovalo se při ní desítky tisíc kubíků betonu a stovky tun oceli, samotné budování si však vyžádalo i tři lidské životy. Tvrz měla dva pěchotní a jeden dělostřelecký srub, dělostřeleckou pozorovatelnu, dělostřeleckou věž a samostatný vchodový objekt.

Osádku objektu mělo tvořit 424 mužů V. praporu hraničářského pluku, ti však museli tvrz opustit na začátku října 1938. V období okupace zde němečtí odborníci odzkoušeli řadu původního zařízení a technologií, došlo i na zkoušky nových nacistických dělostřeleckých zbraní. Na podzim 1944 začali v podzemí se stavbou továrny na letecké součásti, nad vchodovým objektem se počítalo s táborem pro několik set vězňů, kteří měli v podzemní továrně pracovat. Připravené výrobní zařízení se po osvobození stalo kořistí sovětské armády, v roce 1958 padlo rozhodnutí o využití podzemní tvrze na vojenské muniční skladiště.

Ministerstvo obrany předalo tvrz městu Králíky v květnu  2008 a hned v srpnu začal zkušební provoz zpřístupnění veřejnosti. Od zahájení stavby tvrze v roce 1936 se do objektu dostaly první organizované návštěvy civilistů. Oficiálně byla tvrz jako muzeum otevřena 22. 9. 2008 a při této příležitosti byla ve vchodovém srubu odhalena pamětní deska věnovaná budovatelům československého systému opevnění a jeho obráncům v roce 1938.

V letech 2011 – 2012 došlo k rozsáhlé revitalizaci tvrze, která je nyní přístupná v plném rozsahu (1,75 km podzemních chodeb a sálů, pět bojových objektů – tzv. srubů). Hůrka tak v současnosti představuje největší objekt čs. opevnění přístupný veřejnosti.

Hübner Jaroslav

Hudební skladatel a dramaturg se narodil 12. 5. 1924 v Bystřici pod Hostýnem. Absolvoval hudební a dramatickou konzervatoř v Brně (1944). Od roku 1955 byl dramaturgem a dirigentem dnešního Klicperova divadla. Založil komorní divadelní orchestr a komponoval scénickou hudbu. V letech 1969 – 1971 dramaturgem Východočeského státního komorního orchestru Pardubice.

V roce 1968 byl zvolen poslancem České národní rady, ale v době normalizace mu za to byla výrazně omezena jeho profesní činnost. Věnoval se proto pedagogické práci v hudebních školách v Chlumci nad Cidlinou a v Seči. Spolupracoval s královéhradeckým rozhlasem a s některými skupinami (mj. Kantoři).  Byl uznávaným hudebním publicistou, autorem řady recenzí, kritik a teoretických statí. Od roku 1990 až do konce svého života (zemřel 10. 6. 2001) byl dramaturgem Filharmonie Hradec Králové.

Hübnerová Marie

Česká herečka se narodila 12. 10. 1865 ve Slatině nad Zdobnicí v rodině Rufferových. Už v 15 letech utekla k divadlu z klášterní školy – ovlivnil ji příklad sestry, operní sboristky Prozatímního divadla. Hrála u různých společností, v roce 1891 se stala členkou Národního divadla v Brně a do roku 1893 používala pseudonym Slatinská. Poté hrála ve společnosti, kterou řídil její budoucí manžel, novinář Václav Hübner. Po rozpadu manželovy společnosti přišla do Prahy a po krátkém angažmá ve Švandově divadle se v roce 1896 stala členkou činohry Národního divadla,  kde vytvořila přes 370 rolí. Měla velký komický talent, byla proto nazývána „Mošnou v sukních".

Důležitá byla její pedagogická práce, k jejím žačkám patřily např. Olga Scheinpflugová nebo Zdena Baldová. Byla první herečkou, která obdržela Státní cenu za herectví (1923) a jako jedna z prvních českých hereček hostovala v zahraničí (Vídeň, Varšava, Bělehrad).

Dodnes je považována za jednu z našich nejlepších a nejslavnějších hereček první poloviny 20. století. Zemřela na vrcholu své umělecké a životní dráhy 5. 8. 1931 v Praze a je pochována na Olšanských hřbitovech.

Hvězda

Místo tradičního zimního táboření u Police nad Metují – koná se každoročně začátkem prosince na nejznámějším vrcholku Broumovských stěn. Příznivci zimního táboření ve stanech zde stráví většinou víkend.

V pátek účastníci přijíždějí a staví stany, v sobotu se koná slavnostní zahájení se zapálením velké vatry a vzpomínková akce, během dne táborníci poznávají krásy okolní krajiny. Při slavnostním večeru v chatě Hvězda tradičně vyhodnotí nejmladšího, nejvzdálenějšího a nejstaršího táborníka a nejpočetnější skupinu, navíc se pobaví při taneční zábavě.

Tradice zimního táboření vznikla počátkem šedesátých let, kdy parta mladých lidí vyzkoušela přespání v zimní přírodě. První oficiální táboření poté proběhlo na úpatí Ostaše a brzy se stalo známým a vyhledávaným. Po deseti letech se akce se přestěhovala na Hvězdu. Zimní táboření na Hvězdě je druhou nejstarší akcí svého druhu v Čechách.