Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno K (pokračování)

Krkonoše

Nejvyšší české hory jsou nazývány ostrovem tundry uprostřed Evropy. Na území České a Polské republiky mají celkovou rozlohu 631 kilometrů čtverečních, z toho 454 kilometrů čtverečních na našem území. Z dvaceti nejvyšších vrcholů ČR se jich patnáct nachází právě v Krkonoších, nejvyšší Sněžka má po posledním přeměření výšky 1603,30 m n. m. Krkonoše jsou přirozeným rozvodím mezi Baltským a Severním mořem, pramení zde nejen Labe, Úpa, Jizerka, Mumlava, ale také polské Kamienica a Lomniczka.

Jednotné číslo  Krkonoš patřilo dnešnímu Vysokému Kolu a Kotli (1492). Název pro horský hřbet se objevuje v roce 1492 a ve tvaru Krkonošské hory v roce 1517. Zkrácený název Krkonoše se pojí s rokem 1601.

Zajímavou historii má vžitý německý název Riesengebirge, v překladu Obří hory. V roce 1546 jako Risenberg označil Agricola Sněžku, množné číslo se objevilo v roce 1571.

Svahy hor tvoří horské lesy a louky, horní partie plochých hřebenů porůstá borovice kleč, alpínské trávníky a rašelinná společenstva. Druhově bohaté jsou karové oblasti, vzniklé působením ledovců v minulosti. Pro tuto výjimečnost a krajinnou hodnotu byly v roce 1963 vyhlášeny národním parkem.

Krkonoše tvoří nejsevernější středoevropskou horskou hradbu, rozpínající se v délce těsně nad 50° severní šířky. Jejich svahy vyčnívají nad alpínskou hranici lesa a představují tak mohutný přirozený val na okraji rozlehlých nížin Německa a Polska. Mají délku přibližně 35 km a jejich hlavní hřbety a údolí jsou uspořádány ve směru severozápad–jihovýchod. To významně ovlivňuje všechny geografické, klimatické a biologické vlastnosti těchto evropských středohor a jejich okolí.

Nejvyšší hřebeny Krkonoš nebyly nikdy zaledněny, ale účinky mrazu, ledu, sněhu a větru daly vzniknout unikátní kolekci mrazem tříděných forem reliéfu, která nemá v ostatních evropských středohorách obdoby.

Počáteční etapu osídlování podhůří Krkonoš ve 12. až 14. století vystřídalo středověké dobývání nerostného bohatství, zejména železných, měděných, arzenových či stříbrných rud. Středověké hornické a hutní podnikání odstartovalo rychlý rozvoj krkonošských sídel. Velký význam při osídlování Krkonoš mělo sklářství (16.–17. století). Těžba nerostných surovin a výroba skla však vedla k živelné exploataci horských lesů. Ukončení a přesun těžby dřeva do sousedních hor předznamenaly přechod horalů k zemědělství a budaření, k pastvě dobytka a sklízení sena. Období budního hospodářství (17.–19. století) výrazně změnilo tvář Krkonoš (vznik trvale bezlesých enkláv) a pozvolna vedlo k rozvoji turistiky. Ta zažívala svůj rozmach zejména na přelomu 19. a 20. století a její neúměrný nárůst měl za následek výrazné poškozování přírody a krajiny Krkonoš.

Krkonoše jsou významným střediskem turistiky, rekreace a zejména zimních sportů. Největším lyžařským střediskem je Skiresort Černá hora-Pec pod Sněžkou, který vznikl spojením středisek Janské lázně, Černý Důl, Svoboda nad Úpou, Pec pod Sněžkou, Velká a Malá Úpa (2001). Nejdelší sjezdovku v České republice má Rokytnice nad Jizerou – délka 3185 metrů a převýšení 652 m.

Krkonošské recepty

Patří k nim především tzv. sejkory a kyselo. Sejkory jsou krajovým druhem bramboráků. Jak na ně?  Brambory oloupeme, omyjeme, nastrouháme najemno a slijeme přebytečnou tekutinu. V trošce mléka rozšleháme vejce a přilijeme k bramborám, přisypeme hladkou mouku a směs okořeníme majoránkou a pepřem. Česnek utřeme se solí a přidáme do těsta. Těsto řádně promícháme. V rozpálené pánvi rozprostřeme trochu těsta a vzniklé placky zprudka opečeme po obou stranách. Před podáváním sejkory potřeme sádlem.

Kyselo je polévka z chlebového kvásku a sušených hřibů. Připravuje se nejlépe z houbového vývaru (houby v polévce ponecháme), do kterého se rozmíchaný kvásek vlije, dochutí se osmaženou cibulkou, případně  kmínem.

Kyselo se často zaměňuje s kulajdou, která je však typická pro jižní Čechy a skládá se z vody, smetany, hub, koření, vajíčka, kopru a brambor.

Krkonošská sedmdesátka

Legendární závod v běhu na lyžích v dřívějších dobách absolvovala desetičlenná družstva klasickou technikou vedl po hlavním hřebeni Krkonoš. Dnes jsou na startu pětičlenná družstva, která jezdí volnou technikou. Sedmdesátikilometrová trať má start a cíl ve Svatém Petru ve Špindlerově Mlýně, další trasa: Hromovka – rozcestí Struhadla –  Pláň – Nad  Plání – stanice lanovky – rozcestí za lanovkou – Srub (1. kontrola + občerstvovací stanice ) – Nová Klínovka – nad Láhrovými boudami – Zinneckerova strouha – Liščí cesta – rozcestí nad Tetřevími boudami – rozcestí u Lesní boudy – Zahrádky – vysílač – Pražská bouda rozcestí (1. kontrola + občerstvovací stanice ) – Krausovy boudy – U Modrých kamenů – Pardubické boudy – pod Černou horou – pod Zrcadly – pod Kolínskou boudou – Pražská bouda – Liščí cesta – Zinneckerova strouha nad Láhrovými boudami – Nová Klínovka – Srub –  Pláň – Struhadla – Hromovka – cíl Svatý Petr. Dalšími kategoriemi jsou ženy 50 km, muži 50 km, ženy 23 km a veteráni 23 km.

Letošní 59. ročník museli organizátoři z TJ Lokomotiva Trutnova pro nedostatek sněhu odvolat.

Existuje i letní varianta – závod na horských kolech tříčlenných družstev. Trať mužů a smíšených týmů je dlouhá 70 km, trasa žen a veteránů 40 km. Letos se pojede 6. září, start a cíl bude na kolonádě v Janských Lázních.

Krkonošský národní park

Chráněné území, nejstarší ze čtyř národních parků v České republice,  bylo vyhlášeno 17. 5. 1963, o čtyři roky později než stejná oblast na polské straně. V roce 1992 byly oba národní parky zařazeny mezi biologické rezervace světové organizace UNESCO. Vyskytuje se zde přes 300 druhů obratlovců a přes 1200 druhů rostlin. Rozloha KRNAP přesahuje 36 000 hektarů a je členěna do I., II. a III. ochranné zóny.  V prvních dvou je zakázán pohyb mimo vyznačené turistické a lyžařské trasy.

Péči o park zajišťuje Správa KRNAP, která sídlí ve Vrchlabí a ve Špindlerově Mlýně má svoji terénní službu. Odborná organizace zajišťuje ochranu přírody, strážní, kontrolní a informační službu, provádí sanační a udržbářské práce, kulturně-výchovnou činnost a zároveň hospodaří v lesích.

Od roku 1991 je tato státní organizace řízena Ministerstvem životního prostředí ČR, jejím ředitelem je Jan Hřebačka.

Krofta Josef, prof. MBA

Český režisér loutkového divadla, vysokoškolský pedagog a komunální politik, se narodil 30. 3. 1943 v Uherském Hradišti. Po studiu jedenáctiletky v Nymburce vystudoval obor režie – dramaturgie na katedře loutkářství pražské DAMU. Nastoupil do Malého divadla v Českých Budějovicích, odkud přišel do královéhradeckého Divadla Drak. Zde byl od roku 1971 do roku 2008 režisérem, v roce 1981 se stal uměleckým ředitelem. Souběžně režijně působil i v pražském Divadle Spejbla a Hurvínka, v hradeckém Studiu Beseda i v dánském Odense Theatre, působil i v Čs. rozhlase. Mezi jeho nejvýznačnější díla patří inscenace Enšpígl, Šípková Růženka, Petruška, Unikum – dnes naposled!, Píseň života, Sen noci svatojanské, Prodaná nevěsta nebo Pinokio. Získal titul docenta (1990), na DAMU byl vedoucím katedry a proděkanem (1993 – 1998), v roce 1994 byl jmenován profesorem. Pedagogicky působil ve Francii a Norsku.

Za koncepci a realizaci projektu Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU obdržel jako historicky první laureát cenu UNIMA od Českého střediska Mezinárodní loutkářské unie UNIMA (1991). V Hradci Králové se zasloužil o vznik Mezinárodní institutu figurativního divadla (1993).

Herecká asociace mu udělila Cenu Thálie 2012 za dlouholeté mistrovství v oboru loutkové divadlo. Stal se tak, spolu s Divadlem Spejbla a Hurvínka, historicky prvním laureátem této ceny, neboť v této kategorii byla udělena vůbec poprvé. Uspěl i v komunální politice – v roce 2010 se stal náměstkem primátora Hradce Králové.

Josef Krofta je ženatý, má dvě dospělé děti a čtyři vnoučata. Syn Jakub zůstal v oboru, rovněž vystudoval  DAMU a působil v hradeckém Divadle Drak, kde s otcem spolupracoval např. na inscenaci Pinokio. V současnosti je uměleckým ředitelem Teatru Lalek v polské Vratislavi.

Krsek Miroslav

Sportovec, řezbář, masér a léčitel (nar. 24. srpna 1949) žije a pracuje v Lukové nedaleko Lanškrouna, kde zahájil sportovní kariéru jako fotbalista. V osmnácti letech, kdy u něj lékaři uvažovali o operaci srdce, začal běhat. Nejprve za Jiskru Ústí nad Orlicí, později za pražskou Spartu, jejíž dres oblékal  čtrnáct let. V roce 1972 se setkal s bývalým vynikajícím mílařem, později úspěšným trenérem Josefem Odložilem. Jejich spolupráce a  přátelství vydrželo až do tragické Odložilovy smrti v roce 1993. Miroslav Krsek držel pět let čs. rekord na maratonské trati (2:14:56 hod.). V roce 1996 se vrátil na závodní scénu, tentokrát jako veterán. Začal se věnovat duatlonu, který je kombinací běhu a cyklistiky. Hned při svém prvním startu na světovém šampionátu v Itálii (1996) se  stal mistrem světa. V duatlonu se bývalý atlet, jak se říká, našel a na mezinárodní scéně sbírá od té doby jeden úspěch za druhým. Na mistrovství světa vybojoval celkem 13 medailí (osm zlatých, tři stříbrné a dvě bronzové), na evropských šampionátech 12 (sedm zlatých, dvě stříbrné a tři bronzové medaile). Další tři medaile Krsek přivezl ze světových šampionátů v běhu do vrchu, třikrát se medailově prosadil v atletice na Světových hrách veteránů v Austrálii. Ve své sbírce má celkem 53 domácích mistrovských titulů, které vybojoval v duatlonu a atletice.

Miroslav Krsek je vyhledávaným masérem a léčitelem, ve volných chvílích se věnuje práci se dřevem.

Kryštof

Třetí největší funkční zvon v Čechách (1. Zikmund v pražské katedrále sv. Víta, 2. Augustin v královéhradecké katedrále sv. Ducha) je ve zvonici poblíž kostela Nejvyšší Trojice v Rychnově nad Kněžnou. V roce 1602 ho odlil Jan Benešovský z Moravské Třebové na základě objednávky tehdejšího majitele rychnovského panství Kryštofa Betengla z Neyenperka, podle kterého dostal své jméno. Zvon je mimořádný nejen svou velikostí, ale i výzdobou, na které se podíleli kromě mistra Benešovského i jeho syn Silvestr a dcera Zuzana. Krk, jak se nazývá střední část pláště, pokrývají reliéfy s motivy ukřižování a sv. Kryštofa přenášejícího na rameni dítě – Ježíše. V plášti je zalito 25 mincí. Bez srdce a hlavy zvon váží 5900 kg; samotné srdce 198 kg a hlava s kováním 700 – 800 kg. Celkem se jeho váha blíží sedmi tunám, průměr činí 2,054 metru.

Na přelomu let 2002 – 2003 byl rekonstruován, což zařizovala obecně prospěšná společnost Kryštof, která ve veřejné sbírce a od sponzorů vybrala 540 000 korun. V neděli 20. dubna 2003 se  při zvonění na slavnostní velikonoční mši srdce opraveného zvonu utrhlo a proletělo stropem zvonice v Kolowratské ulici. V budově se v té době pohybovali čtyři zvoníci, naštěstí žádného z nich nezasáhlo. Podle Petra Rudolfa Manouška ze zvonařské dílny ve Zbraslavi praskla část šármíru. Tak zvonaři říkají složitému závěsu zvonu, na kterém srdce visí. Ve zbraslavské Manouškově dílně bylo srdce nově vykováno a ve zvonu  otočeno o 90 stupňů, aby bilo do jiného místa.

Křižanovická přehrada

Údolní nádrž na řece Chrudimce, vybudovaná spolu s vyrovnávací nádrží Práčov mezi lety 1948 až 1953. Plní energetickou a vodárenskou funkci. Má gravitační přímou hráz trojúhelníkového profilu z prostého vibrovaného betonu o výšce 31,7 m, délce 130 m a šířce 6,6 m. Po její koruně vede silnice z Nasavrk do Křižanovic. Objem přehrady je 2,036 milionu metrů krychlových a její vodní hladina má při maximálním stavu plochu 31,80 hektaru. Přehradní nádrž byla postavena jako rezervoár vody pro pardubický region a pro výrobu elektrické energie. Voda z přehrady je vedena 3 km dlouhým přivadečem k níže položené elektrárně Práčov. Tam se potrubí dělí a voda směřuje buď do úpravny vody Monako, nebo do elektrárny v Práčově, kde je vybudována 58 metrů vysoká vyrovnávací věž a v ní instalována jedna ze dvou vodních elektráren. Jedete-li po silnici od Chrudimi do Trhové Kamenice, hned za Výsonínem si jí určitě všimnete. Žlutá věž za lesem přímo přitahuje pohledy.

Kříž smíření

Památník od sochaře Pavla Honzátka připomínající největší poválečnou tragédii na Broumovsku, která se stala  na přelomu června a července 1945 na Bukové hoře, jen několik kilometrů od Teplic nad Metují. Při násilném vysídlování příslušníků německé národnosti za hranice Československa místní správní komise sestavila seznam 24 převážně starších lidí a dětí, mezi nimiž se  zřejmě nešťastnou záměnou ocitla i jedna Češka. Těsně před odsunem její dítě zachránil dědeček. Skupina byla 28. 6. 1945 odvedena za hranice na území polského Slezska. Štábní kapitán čs.  Václav Svoboda se svými lidmi mezi tím zabavovali německé majetky a rabovali v jejich domech. Vysídlenci byli záhy v Polsku chyceni tamější pohraniční stráží a dovedeni zpět do Teplic. Celá skupina byla přes noc ponechána v místním vězení a den nato se rozhodovalo o jejich osudu.

V noci ze 30. 6. na 1. 7. byli Němci znovu odvedeni stejnou cestou do lesa na Bukovou horu. Vojáci si skupinu rozdělili na tři menší části a všechny jejich členy postupně popravili. Někteří byli zastřeleni, jiní ubiti. Třiadvacet mrtvých bylo uloženo do tří hromadných hrobů, jejich věci si muži z posádky rozdělili mezi sebou nebo spálili. Vyšetřovací komise po dvou letech nechala těla exhumovat a uložit na hřbitově ve Vysoké Srbské. Vyšetřování záhy pro nedostatek důkazů skončilo a za tuto masovou vraždu nebyl nikdy nikdo potrestán. Utajit se jí však nepodařilo.

Na místě tragédie byl 15. 9. 2002 vztyčen  kamenný Kříž smíření, který má tento zločin připomínat a také symbolizovat smíření mezi dříve znepřátelenými národy. Památník od sochaře Petra Honzátka se skládá ze tří částí. Přímo na místě tragédie v malém lesním lomu stojí stéla připomínající kříž a květinu. Dvacet tři nahrubo otesaných kamenů, které lemují cestu od stély k pomníku, symbolizují stejný počet obětí. Kamenný pomník je vytvořen ze dvou čtyřmetrových obelisků, které v místě dotyku vytvářejí štěrbinu připomínající lidskou postavu. Památník,  paradoxně v rozporu se svým posláním, vedl k některým vzrušeným reakcím a útokům vandalů.