Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno S (pokračování)

Sochařské sympozium

Mezinárodní setkání sochařů jsou v Hořicích pořádána již od roku 1966. Účastníci vytvářejí sochy z hořického pískovce v prostředí historického lomu Sv. Josefa. Sochařská díla jsou instalována v jedinečné přírodní galerii na vrchu Sv. Gotharda a v přilehlých Smetanových sadech, kde je umístěna Galerie plastik první poloviny 20. století. Od ročníku 2002 symposia jsou plastiky trvale instalovány v nově založeném Sochařském parku II, situovaném v krajinném prostředí na severovýchodním okraji Hořic. V posledních letech jsou některé sochy prezentovány na pravidelné akci Nábřeží sochařů v Hradci Králové.

Sochor Josef

Známý královédvorský textilní podnikatel se narodil ve Žlunicích (1866) – obci vzdálené asi deset kilometrů od Kopidlna. Začal studovat jičínskou reálku, ale jeho prospěch nebyl valný – vynikal pouze v chemii. Zřejmě proto si následně zvolil průmyslovou školu v Liberci, kde se po dvou letech rozhodl pro specializaci na barvířský obor. Praxi začal jako chemik-kolorista v továrně Biach v Letovicích, kde se specializoval na výrobu modrotisku. Poté se přesunul do Dvora Králové nad Labem (1899), kde díky dobrým referencím získal post technického ředitele u firem Julia Bosche a Heinricha Mayera. V roce 1904 založil svou vlastní tkalcovnu a o šest let později úspěšnou tiskárnu látek. Po 1. světové válce začal intenzivně budovat své závody i v jiných státech. Vedle hlavního závodu ve Dvoře Králové vlastnila firma i vedlejší závody v Praze, Brně a Bratislavě.

Po smrti  Josefa Sochora a jeho manželky v roce 1931 převzali vedení podniku synové – bratři Zdeněk, Josef Stanislav a později i Pavel. V letech 1932 – 1934 uvedli do provozu pokusnou tkalcovnu s automatickými stavy a v roce 1935 vybudovali i novou ruční tiskárnu. Firma se stala největším československým výrobcem potiskovaného textilu a koncem třicátých let zaměstnávala 1600 dělníků a úředníků.

Josef Sochor byl členem městského zastupitelstva a městské rady, rodina Sochorova se silně angažovala ve sportu a díky ní má Dvůr Králové také několik významných památek stavitelství a umění první poloviny 20. století (rodinná hrobka na městském hřbitově, Gutfreundovy portréty rodinných příslušníků, vila Josefa Sochora na Benešově nábřeží a vila Zdeňka Sochora – dnes Dům dětí a mládeže).

Sochor Josef

Populární zpěvák a textař se narodil 18. března 1937 v obci Veselá na Pelhřimovsku, ale od mládí žije v Pardubicích. V červnu roku 1957 zvítězil v pěvecké soutěži Hledáme nové talenty, v níž porazil i samotného Karla Gotta! Hudba je jeho celoživotním koníčkem. Josef Sochor spolupracoval s celou řadou výrazných osobností, například s orchestrem Karla Vlacha, Českou švitorkou, Josefem Zímou, Pavlínou Filipovskou či Yvettou Simonovou. Natočil celou řadu alb a DVD. V současné době sklízí úspěchy na televizi Šlágr.

Sochor Miloslav

Bývalý československý reprezentant ve sjezdovém lyžování, rodák z Pece pod Sněžkou (8. ledna 1952).  K jeho největším úspěchům patří závody mistrovství světa ve Svatém Mořici (1974): byl čtvrtý v kombinaci a jedenáctý v obřím slalomu. Na zimních olympijských hrách v Innsbrucku (1976) byl znovu 11. v obřím slalomu  a přidal 14. místo ve slalomu. Deset let jezdil Světový pohár, celkem 250 závodů – ve švédském Aare (1977) byl třetí v obřím slalomu. Šestnáctkrát vyhrál domácí šampionát. Po skončení aktivní kariéry trénoval lichtenštejnské sjezdaře, na ZOH v Albertville (1992) se v těžké konkurenci prosadil Marco Büchel. Byl i šéftrenérem českých lyžařů.

Somr Josef

Český herec (narozen 15. dubna 1934 ve Vracově), který po absolvovaní brněnské JAMU (1956), dvou letech v Českém Těšíně a tří v brněnském Divadle bratří Mrštíků byl čtyři roky členem souboru Východočeského divadla Pardubice (1961 – 1965).

V roce 1965 se stal členem pražského Činoherního klubu a v roce 1978 přešel do činohry pražského Národního divadla, kde v roce 2001 angažmá ukončil.

Ztvárnil desítky postav v televizních inscenacích a seriálech, rád pracuje v rozhlase. Před filmovou kamerou debutoval v roce 1964 ve snímku Obžalovaný a o dva roky později vytvořil nezapomenutelnou charakterní roli ve slavném filmu Ostře sledované vlaky. V roce 1987 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. V roce 2001 byl oceněn Cenou Thálie  za hlavní roli v představení The Gin Game v pražském divadle Viola.  V roce 2005 obdržel z rukou českého prezidenta za svou celoživotní práci medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění. V roce 2012 získal Českého lva za mimořádný přínos pro českou kinematografii, o dva roky později mu byla udělena Cena Thalie za celoživotní činoherní mistrovství.

Souček Josef

Fotbalový trenér (10. 7. 1928 – 4. 2. 2014) hrával aktivně v SK Hradec Králové a RH Hradec Králové (1942 – 1958). Pak se dal na trenérskou práci zejména u mládežnických týmů. Sám se rád tituloval jako „chudý puškař" (byl vedoucím prodejny Lověna). Vychoval řadu fotbalových nadějí – mj. Němečka, Mudruňku, Petříka a další, stál u trenérských začátků Ladislava Škorpila. Trénoval ve Spartaku, SKP, FC  Fomei, SK a FC Hradec Králové, RH Hradec Králové a Olympii Hradec Králové. Zasloužil se o vznik fotbalových sportovních tříd v ZŠ Sever a sportovních kroužků v ZŠ Milady Horákové. Jeho práci  ocenil Českomoravský fotbalový svaz prestižní Plaketou dr. Václava Jíry, krajský fotbalový svaz mu udělil Cenu Jana Modřického a okresní fotbalový svaz ho vyhlásil Hradeckou fotbalovou osobností. V Hradci Králové se stal laureátem Ceny Primus inter Pares.

Souček Václav

Nepřehlédnutelná osobnost kulturního života nejen v Hradci Králové, kde se narodil 17. ledna 1941. Většina si ho vybaví v souvislosti se skupinou Lokálka. „Zavadil" o ní poprvé na popud kapelníka Ladislava Straky poslechem na její zkoušce na podzim roku 1976 a už od toho následujícího se stal její neodmyslitelnou součástí. Zejména průvodním slovem u mikrofonu, ale také zpěvem či rytmikou u bubínku a v poslední době i manažersky. Ve folkovém hnutí zanechal a zanechává výraznou stopu svou osobitou moderací koncertů a festivalů.  V roce 1986 byl oceněn Zlatou Portou, kterou na festivalu v Plzni-Lochotíně převzal spolu se skupinou Hop trop, Pavlem Žalmanem Lohonkou, Vladimírem Mertou a Jaroslavem Danielem Navrátilem.

„Civilním" životem prochází hrabalovsky, náhrdelník tvořený jeho profesemi má hodně korálků.  Začínal jako elév vnitropodnikové dopravy Masného průmyslu, pokračoval jako referent odboru sociálního zabezpečení ONV Hradec Králové, byl závozníkem a dispečerem ČSAD Hradec Králové,  pak skladníkem a vedoucím skladu Nábytku Hradec Králové, vedoucím skladu Čs. hudebních nástrojů v Hradci Králové, tamtéž vedoucím obchodního provozu pro vnitřní obchod v Čechách a na Moravě. Přišel úraz na jevišti, delší neschopnost ukončená částečným invalidním důchodem a funkcí inspicienta v hradeckém divadle. V roce 1988 odešel na „volnou nohu" a po téměř sedmileté spolupráci na rozhlasovém vysílání Radioporty (1982-1989) získal v roce 1991 částečný úvazek v Českém rozhlase  Hradec Králové. Na jeho vlnách od roku 1992 každý(!) všední den vysílá svoje trefné přípodotky a glosy, kterými se vyjadřuje ke kulturnímu, společenskému i politickému dění. Byla mu za ně udělena prestižní novinářská Cena Ferdinanda Peroutky za rok 2005, kterou zavedla Nadace Lidových novin v roce 1995.

Soukup Jaroslav

Český biatlonista pochází z Lomnice nad Popelkou, ale narodil se 12. července v Jičíně. Vystudoval Fakultu sportovních studií brněnské Masarykovy univerzity, kde získal magisterský titul. S biatlonem začínal ve Sportovním  centru mládeže v Jilemnici, dnes je členem SKP Jablonec nad Nisou.

Ve světové špičce je od roku 2004, kdy začal závodit ve Světovém poháru. V něm stál třikrát na bedně: v sezoně 2011-2012 v Oberhofu (2. místo štafeta) a Östersundu (3. místo stíhací závod) a v sezoně 2012–2013 v Soči (3. místo štafeta).

První velké medaile získal na  mistrovství Evropy – v roce 2006 byl členem zlaté štafety a o rok později stříbrné.

Dosavadního největšího úspěchu dosáhl na zimních olympijských hrách 2014 v Soči, kde vybojoval stříbro ve smíšené štafetě a bronz ve sprintu. Z mistrovství světa má dvě bronzové medaile – v roce 2012 v Ruhpoldingu ve vytrvalostním závodě a v roce 2013 v Novém Městě na Moravě ve smíšené štafetě.

Spálený Mlýn

Součást obce Malá Úpa nesla původně název Mohornův Mlýn, který však vyhořel a vžil se současný název. Traduje se, že v původním mlýně v roce 1779 přenocoval císař Josef II.

Jádrem dnešní zástavby jsou typické krkonošské chalupy. Najdete zde sochu Krakonoše a poblíž i tzv. Čertův mlýn, což je model mlýna s pohyblivými pohádkovými postavami poháněnými vodou. Prochází tudy silnice z Pomezních Bud do Trutnova. Turistům vycházejícím z Pece pod Sněžkou slouží tři značky – zelená do Horního Maršova, modrá ke zdejšímu kostelu a žlutá jako výchozí k Pomezním  Boudám.

Spalovač mrtvol

Filmovou adaptaci psychologického hororu spisovatele Ladislav Fuchse natočil v roce 1968 režisér Juraj Herz. Rozhodující scény  v pardubickém krematoriu, ale také ve Strašnickém a v Plzni. Příběh se odehrává na sklonku 30. let minulého století. Karel Kopfrkingl, kterého skvostně zahrál Rudolf Hrušinský,  je obětavý zaměstnanec krematoria a vzorný otec rodiny, který důsledně dbá o řádný chod domácnosti a všestrannou výchovu svých dětí. Rád předčítá ze své oblíbené knihy o Tibetu. Tíživá atmosféra napjaté doby násobí všeobecný strach. V měšťáckém stereotypu žijící Kopfrkingl spolupracuje s nacistickými okupanty a s obludnou samozřejmostí se zbavuje všeho nebezpečného ve svém okolí, včetně členů vlastní rodiny. V Československu se film poprvé promítal v březnu roku 1969, hned poté ale byl zamčen v trezoru a znovu uveden až v srpnu roku 1990.

Kameramanem šestadevadesátiminutového filmu byl Stanislav Milota, hudbu složil Zdeněk Liška. Vedlejší role ztělesnili Vlasta Chramostová, Jana Stehnová, Ilja Prachař, Jiří Lír, Míla Myslíková, Vladimír Menšík. V roce 1969 získal Juraj Herz za režii a Stanislav Milota za kameru cenu FITESU Trilobit. Na Přehlídce českých a slovenských filmů v Sorrentu obdržel snímek Stříbrnou Sirénu. Na katalánském mezinárodním festivalu byl za ztvárnění hlavní role oceněn Rudolf Hrušinský a cenu za nejlepší kameru získal Stanislav Milota. Na serveru ČSFD je Spalovač mrtvol hodnocen jako nejlepší český film všech dob.

Jaromír Fridrich; red.