Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno S (pokračování)

Stezka Viléma z Pernštejna

Dvouapůlkiometrový okruh centrem Pardubic, který byl otevřen 11. října 2007 má deset zastávek s informačními tabulemi. Tvoří ho Zelená brána, Pernštýnské náměstí, Příhrádek, zámek, Východočeské muzeum, Tyršovy sady, kostel sv. Bartoloměje, Automatické mlýny, Komenského náměstí a dům u Jonáše. Průchod stezkou je bez bariér, takže je otevřena i osobám s tělesným postižením nebo rodinám s kočárky, a jednotlivé tabule jsou doplněny základními informacemi v Braillově písmu. Celkové náklady na výrobu a instalaci panelů přesáhly čtvrt milionu korun. Ze tří čtvrtin na projekt přispělo město Pardubice prostřednictvím fondu cestovního ruchu, a z jedné čtvrtiny se na nákladech podílelo Regionální infocentrum Pardubice Region Tourism.

Stibicová Jarmila

Známá aktivistka a signatářka Charty 77 se narodila 14. srpna 1933 v Turkovicích. Pracovala jako středoškolská učitelka na průmyslové škole v Pardubicích. Za aktivity v letech 1968 – 1969 (Klub angažovaných nestraníků, organizování stávek a hladovky jako protest za zadržení Stanislava Devátého) byla ze školství vyhozena. Později byla za šíření protestních letáků k výročí okupace sovětské armády  21. srpna 1968 odsouzena na dva roky podmíněně. Spolu se svým manželem podepsala Chartu 77. Kvůli perzekucím StB střídala zaměstnání – nemohla učit jazyky, nezískala místo pečovatelky v ústavu pro retardované děti, a tak skončila jako uklízečka.

V listopadu roku 1989 spoluorganizovala setkání ve Východočeském divadle, které odstartovalo sametovou revoluci v Pardubicích. Následně působila v Občanském fóru a Občanském hnutí. Po odchodu z politiky se podílela na založení českého zastoupení Amnesty International. Vrátila se do školství, učila na gymnáziu a konzervatoři. Zabývala se i vzděláváním učitelů, později příslušníků policie a vězeňské správy v oblasti lidských práv. Věnuje se petičním akcím, angažuje se v sociální problematice a na malý úvazek vyučuje angličtinu.

Stolová hora

Osamocená vyvýšenina s plochým vrcholem, která nápadně převyšuje strmými svahy nad okolní krajinou. Nejznámější stolovou horou v našem kraji je sedm set metrů vysoká Ostaš nedaleko Police nad Metují, která se nad okolním terénem zvedá přibližně o 250 metrů. Na vrcholové plošině se nachází upravená vyhlídka Frýdlantská skála s výhledem do okolí a  tzv. Krtičkova vyhlídka, pojmenovaná po místním knihkupci. Hora je obklopena soustavou rozmanitých  skal, jeskyní, chodeb a dalších skalních útvarů, které jsou známé pod názvem Horní labyrint nebo také Bludiště a Dolní labyrint, který pokračuje další přírodní památkou Kočičí skály. V roce 1956 byla Ostaš vyhlášena přírodní rezervací.

Další typický zástupce stolových hor z větší části zalesněný se nachází se na česko – polské hranici. Národní park Stolové hory dříve zvaný také Hejšovina (polsky Góry Stołowe) se z větší části rozkládá na polském území, a to mezi městečky Radków, Kudowa-Zdrój a Polanica–Zdroj, částečně zasahují také oblast Broumovské vrchoviny. Nejvyšším vrcholem je 919 metrů vysoká Velká Hejšovina (polsky Szczeliniec Wielki), a jen o pár metrů nižší táhlý Skalniak (česky Bor) se skalním městem Bledne Skály. Stolové hory jsou atraktivním turistickým cílem, území je protkáno hustou sítí turistických stezek s celkovou délkou přibližně 100 km.  Podle Karla Čapka vedl na hoře Hejšovině kouzelnickou živnost obávaný  kouzelník Magiáš.

Strádov

Hrad z 1. poloviny 14. století, který zanikl kolem poloviny 15. století v době husitských válek. Jeho zříceniny jsou v katastrálním území Ochoz u Nasavrk. Tyčí se na sedmdesát metrů vysokém skalnatém ostrohu z červené žuly nad pravým břehem Chrudimky a udolím Libáňského potoka ve Slavické oboře.

Hrad měl zhruba sedmiúhelníkový půdorys. Z hradeb se dochovala část obloukové hradby na severní straně a část čelní budovy, ze zadní budovy jen terénní nerovnosti. Z jižní strany je příkop, přes který vedl padací most.

Jihozápadně od hradu bylo rozsáhlé předhradí, opevněné hradbou, branskou věží a příkopem. U věže stála čtverhranná budova. Dále zde byly konírny, stáje, hospodářská stavení a ubytování čeledínů. Do současné doby se zachovaly z předhradí pouze zbytky studně a sklepení.

Strachová Šárka

Naše nejúspěšnější lyžařka v alpských disciplínách  všech dob, členka Ski klubu Krkonoše. Rodičům Jiřině a Petru Záhrobským se narodila 11. února 1985 v chalupě na Benecku, na sjezdové lyže ji její otec postavil už ve dvou letech. Velký talent prokazovala už v žákovských letech – vyhrála slalom na neoficiálním žákovském  mistrovství světa Trofeo Topolino v italském středisku Monte Bondone (2000), patřila k absolutní špičce i na Skiinterkriteriu v Říčkách. Má kompletní sbírku medailí z mistrovství světa ve slalomu:  zlato z Äre (2007), stříbro z Val d´ Isere (2008) a bronz z Bormia (2005) a z Beaver Creek ve Vailu  (2015). Na zimních olympijských hrách ve Vancouveru (2010) získala ve slalomu bronz. Ze slalomu Světového poháru má dvě první,  čtyři druhá a šest třetích míst. V celkovém pořadí SP byla nejvýše v sezoně 2006-2007, kdy skončila devátá a ve slalomu třetí, o dvě sezony později ji ve slalomu patřilo celkově druhé místo.V letech 2009 a 2010 byla Královnou bílé stopy, což je ocenění nejlepšího lyžaře u nás.

V březnu 2009 přestala spolupracovat se svým trenérem, otcem Petrem. Jejich osobně-profesní spor se v následných letech dostal až k soudu,  tahanice ukončilo stažení obvinění ze strany Šárky. V červenci 2012 ji byl operativně odstraněn nezhoubný nádor v oblasti hypofýzy a ona se znovu vrátila k vrcholnému lyžování. 13. dubna 2013 se provdala za Antonína Stracha, který ji od roku 2009 trénuje.

Straka Jan Petr

Český šlechtic s přídomkem z Nedabylic byl nejvýznamnějším členem rodu. Je rodákem z Nového Města nad Metují (1645), kde mu 5. března 2015 v podloubí domu čp. 1208 na Husově náměstí odhalili obnovenou pamětní desku.

Straka shromáždil rozsáhlé rodinné jmění a ve své závěti (zemřel 28. září 1720) stanovil, aby z něj byla zřízena nadace pro vzdělávání dětí zchudlé šlechty a vznikla akademie.  Vídeňská vláda však toto plnění ztěžovala a z financí byli podporování šlechtičtí stipendisté, samotný vzdělávací ústav byl postaven až koncem 19. století.

Reprezentativní novobarokní budovu v Praze na Klárově navrhl architekt Václav Roštlapil v prostorách bývalé jezuitské budovy. Na rozloze 4000 metrů čtverečních (přilehlá zahrada má rozlohu 17 000 metrů čtverečních) a při finančních nákladech milion korun se stavěla v letech 1891-1896. V přízemí budovy byly umístěny studovny, kanceláře správy, slavnostní síň a kabinety se sbírkami učebních pomůcek. První a druhé patro bylo vyhrazeno studentům. Nacházely se zde nejen studovny,ale zejména ložnice a domácí kaple. Kromě toho byla budova vybavena ústředním topením,lázněmi s bazénem, letní a zimní tělocvičnou, šermírnou a vlastní nemocnicí.

Strakova akademie, o jejíž úpravu se zasloužil architekt Ladislav Machoň známý ze svého působení v Pardubicích. V průběhu 1. světové války připadla Červenému kříži,který zde zřídil nemocnici se 470 lůžky. Z auly akademie se stal operační sál a z ložnic studentů nemocniční pokoje. V roce 1939 ji začala používat protektorátní vláda, za německé okupace zde sídlil Říšský soud. Od 15. května 1945 se celý objekt stal sídlem Úřadu předsednictva vlády, v jejímž čele stál Zdeněk Fierlinger.

Po zániku československé federální rady v budově od roku 1993 sídlí Úřad vlády České republiky, který se sem přestěhoval z původního sídla v Lazarské ulici.

Straka Ladislav

Muzikant, skladatel a novinář se  narodil 25. 5. 1945 v Hradci Králové. Na ZŠ v Lipkách (dnes ZŠ Josefa Gočára) pronikal do tajů nejen psaní, čtení a počítání, ale vyloudil zde i první tóny na zobcovou flétnu, čímž byla předurčena jeho muzikantská kariéra. Škrt přes jeho „studijní rozpočet" mu udělal tehdejší režim, kterému vadil jeho dědeček Karel Straka – montér, který spolu s projektantem Karlem Seifrtem v roce 1918 založil topenářskou firmu Kaloria (vybavila ústředním topením dnešní Fakultní nemocnici!), v níž pokračoval i jeho otec.

Stal se z něj vyučený mědikovec, který přeměňoval teorii v praxi v tehdejších Závodech Vítězného Února, ale později přešel do Uhelných skladů. Odtud vedla jeho cesta za volant šestsettrojky krajského deníku Pochodeň – v autě a na služebních cestách s redaktory za zády se dlouho neohřál, post řidiče zakrátko vyměnil za pozici redaktora sportovního oddělení. Po listopadu 1989 pracoval i jako krajský zpravodaj celostátního deníku, nakonec se vrátil zpět do našeho redakčního kolektivu.

Po organizované školní výuce na zobcovou flétnu se z něj stal muzikant-samouk (od ukulele po kytaru). Hrál dechovku, pak i ve skupinách LYRA 68 a Skomolous. 15. ledna 1974 se sedm muzikantů z této country skupiny a trampské kapely Úplněk sešlo v restauraci Stoletá a založili Lokálku. Fenomén hudební scény, který proslavily  zejména parodie na hity z country i pop muziky. Autorem většiny z nich byl kapelník Ladislav Straka – napsal jich přes dvě stovky, k tomu se přidaly populární pohádkové texty. Skupina za to sklízela neskrývaný divácký obdiv, ale také řadu ocenění. Tím nejprestižnějším byla interpretační Porta, kterou v roce 1979 v Olomouci Lokálka přebírala mj. i se skupinou bratří Ebenů nebo zlínským AG Flekem. Skupina byla zásluhou Strakových textů často vyhledávaná pro rozhlasové i televizní pořady.

Ladislav Straka zkusil i kariéru na volné noze – vystupoval  jako člen Hradecké folkové jednoty a nebo s kytaristou Milošem Dvořáčkem, pak se však znovu vrátil do Lokálky. Jeden z kmenových členů slavné  svinarské Osady vycházejícího slunce, vášnivý rybář a velice dobrý rekreační tenista zemřel nedlouho po svých čtyřiašedesátých narozeninách – 13. června 2009.

Strejc Jiří

Varhaník, dirigent, sbormistr, pedagog a hudební skladatel se narodil 17. dubna 1932 v Praze-Zbraslavi. Hudební vzdělání získal na Městské hudební škole (1946-1948) a Státní konzervatoři (1948-1953). Varhany studoval u M. Kampelsmeistra a kompozici u O. A. Tichého. Jedenáct let byl varhaníkem chrámu Panny Marie Královny Míru v Praze (1942-1953). V roce 1957 nastoupil jako ředitel kůru a varhaník Katedrály sv. Ducha v Hradci Králové, kde setrval až do června roku 2001. Byl zaměstnán ve firmě Petrof a souběžně vykonával funkci korepetitora Klicperova divadla.

Široké spektrum jeho umělecké působnosti zahrnuje činnost liturgickou, koncertní, skladatelskou, sbormistrovskou a v neposlední řadě i pedagogickou. Po celou dobu svého působení v hradecké katedrále vedl tamní chrámový sbor a v roce 1965 založil komorní vokální sbor Cantores artis antiquae, v jehož čele stál dvacet let. V době, kdy byly varhany z ideologických důvodů vytlačovány z hudebního života, se mu podařilo prosadit zřízení varhanního oddělení v hradecké LŠU. Pro diecézi vychoval řadu varhaníků, nejdříve soukromě a později v rámci výuky varhanní hry na Biskupském gymnáziu Bohuslava Balbína. Dlouhá léta působil jako varhaník v královéhradecké smuteční obřadní síni a na Novobydžovsku. Zemřel 8. prosince 2010.

Strejc Martin

Syn varhaníka Jiřího Strejce se narodil 22. listopadu. 1957 v Pardubicích a překvapivě nepokračoval hned v otcových šlépějích, ale v roce 1975 se vyučil automechanikem. Nakonec si však cestu ke královskému nástroji přece jenom našel. Hru na varhany začal v dětství studovat u svého otce a ve svém vzdělávání pokračoval studiem  na brněnské konzervatoři zakončeným absolutoriem v roce 1981 u profesora Josefa Pukla. V roce 1994 nastoupil jako ředitel kůru farního kostela sv. Antonína na Novém Hradci, kde působil až do roku 2012. V roce 1996 se stal na několik let členem organizace American Guilt of Organists, což je celosvětová organizace sdružující přední varhaníky. Ve svém repertoáru vsadil, kromě osvědčených světových skladatelů, i na skladby českých autorů a byl povětšinou i prvním interpretem otcových varhanních skladeb. Koncertoval mj. ve Vídni a ve městech USA a Velké Británie. Spolupracoval s Filharmonií Hradec Králové, kde působil v letech 1998 až 2000 i jako ředitel. Jako sbormistr pracoval s řadou pěveckých sborů (Ratibora Vesna, Smíšený sbor českého učitelstva, Bona Vita a další)  i sólistů. Je představitelem české varhanní školy a jeho projekty jsou natočeny na CD (např. Vánoce v katedrále, Kde domov můj, Varhanní koncert Martina Strejce  atd.) a v nahrávkách pro Československý rozhlas (mj. Toccatta pro varhany, jejímž autorem je jeho otec). Unikátní je jeho projekt České varhany, ve kterém  nabízí nevšední srovnání čtyř pozoruhodných varhanních nástrojů  v Královéhradecké diecézi – chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, katedrále sv. Ducha v Hradci Králové, kostele Povýšení sv. kříže v Litomyšli a kostele sv. Antonína na Novém Hradci.

O roku 2003 je Martin Strejc pověřen vedením provozu Smuteční obřadní síně v Hradci Králové-Kuklenách.

Jaromír Fridrich; redakce