Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno V (dokončení)

Východočeský večerník

První nezávislá tiskovina po roce 1989. Původně měla letákovou podobu, z informačního bulletinu hradeckého Občanského fóra začala na začátku roku 1990 vycházet ve formě klasického novinového týdeníku. Prvním šéfredaktorem byl František Kusý. Vydávání skončilo z ekonomických důvodů v prvním čtvrtletí roku 1999.

Vypsaná fixa

Pardubická kapela vznikla v roce 1994. Její členové se sami označují za punk-popovou formaci a vnímají se jako „směs energie, psychedelie a melodie". Na svém kontě mají řadu nahrávek a alb, např. Brutální všechno, Bestiálně šťastní, Krása nesmírná, Fenomén, Klenot, Detaily. Poslední CD z roku 2014 se jmenuje Krásný smutný den. Stvořili také jedno album pro děti Mixle v pixle. Podíleli se na hudbě ke dvěma českým filmům – Václav a Čtyři slunce. Kapela je výrazná texty svého frontmana Michala Maredy, zvaného Márdi. Jeho básnické, místy až surrealistické texty jsou v češtině. V širší známost vešly písně kapely Antidepresivní rybička, Dezolát, 1982, Holka s lebkou či Drogový večírek.

Výrava

Letní parket u Hradce Králové, kde se během letní sezony pravidelně střídají koncerty, festivaly a další kulturní akce. Muzikanty nepřekvapí déšť, protože pódium je zastřešené, neprší ani na fanoušky. Během letošního léta od května do září ve Výravě hrály desítky kapel. Vystoupily zde například Tři sestry, Monkey Business, Olympic, Mandrage, Děda Mládek Ilegal Band, Walda Gang, Jaroslav Uhlíř se svou skupinou  a mnohé další. Na dvou závěrečných zářijových koncertech se představily skupina Stromboli, Radim Hladík a Blue Efect, Krausberry, Škwor, Krucipüsk a N.V.U.

Návštěvníci mohou využít svozové autobusy, které jezdí z Hradce Králové, Jaroměře, Týniště nad Orlicí a Dobrušky.

Výrovka

Jedna z nejvýše položených chat v České republice se nachází na hřebeni Krkonoš nedaleko Studniční a Luční hory ve výšce 1368 metrů nad mořem. Historie chaty na Výrovce sahá až k 18. století, kdy bylo postaveno jednoduché přístřeší honosně nazývané Hotel Výrovka. Rodina Steinerů, která prodejní přístřešek založila, přišla do Krkonoš s prvními dřevaři z Alp v 16. století. Pro svoji polohu se přístřeší stalo vyhledávaným místem financů, což se rodině nelíbilo a na začátku 19. století bylo zbouráno. Později bylo přístřeší znovu postaveno, neboť na tomto strategickém místě chybělo. Nejprve v plátěném a později kamenném přístřešku prodávala kolemjdoucím občerstvení a suvenýry Marie Steinerová z Velké v Peci.

V roce 1927 tu lyžařský odbor Svazu československých důstojníků vystavěl roubený horský hotel Výrovka a zároveň ve stejném stylu tehdejší Ministerstvo národní obrany vojenskou výcvikovou základnu. Dostala jméno Havlova bouda podle generála ženijního vojska, který stavbu prosadil.

11. října 1946 šestnáctiletý zaměstnanec lajdáctvím způsobil požár v garážích a odtud se oheň rozšířil na celý srub vojenské správy. 6. února 1947 opět stejný zaměstnanec  nedbalostí způsobil tentokrát již zničující požár, celá bouda během dvou hodin za vichřice a ve více než dvacetistupňovém mrazu vyhořela do základů. V letech 1988 až 1990 byla postavena současná bouda podle návrhu trutnovského architekta Martina Vokatého, mj. autora pražské O2 Arény.

Jak vznikl název Výrovka není úplně jasné. Jeden z pramenů uvádí, že němečtí osadníci nazývali toto místo Geiregrucke, což je v překladu Supí rozhled. Tento název s podobným – Ostříží výhled – je ve starých českých turistických průvodcích s vysvětlením, že vznikl od strážního bodu, kde se celníci rozhlíželi.

Výstup na Sněžku

Charitativní akce, kterou vymyslel a vždy poslední sobotu v květnu realizuje Jaroslav Petrouš – sám amputář a pardubický atlet od roku 2013 chodí na nejvyšší český vrchol a získané finance věnuje postiženým dětem. První dva ročníky spolupořádala Cesta za snem,  poté Jaroslav Petrouš spolu s bývalou poslankyní Kateřinou Klasnovou založili Nadační fond KlaPeto.

Premiéra v roce 2013, jejíž tváří byla čtyřletá Simonka Smutná z Kobylnice u Mladé Boleslavi, přinesla 414 167 korun. V roce 2014 se výstup uskutečnil pro dvanáctiletého Petra Januše z Trutnova a vybralo se 327 093 korun. V roce 2015 se získávaly finance pro osmiměsíčního Vojtíška Měsku z Prahy, kterému musely být hned po porodu amputovány obě nožičky – bylo to rekordních 700 000 korun. Získané peníze slouží nejen těm, kterým je benefice určena, ale dělí se i mezi další postižené děti. V letošním roce dostala rodina Vojtíška Měsky  250 000 korun na pořízení automobilu. Zbylou částku Nadační fond Klapeto rozdělil do devíti padesátitisícových šeků, které poslouží na úhradu například rehabilitace v Adeli Medical Center v Piešťanech, které nehradí pojišťovny, jako příspěvek na elektrický vozíček, na speciální tříkolku, masážní lehátko, speciální kočárek apod. Zkrátka na věci, na které rodiče nemají, ale které výrazně zlepší zdravotní stav a ulehčí život jejich postiženým dětem.

Vyšší princip

Český film, který  podle povídky Jana Drdy z knížky Němá barikáda natočil režisér Jiří Krejčík (kamera Jaroslav Tuzar, hudba Zdeněk Liška). Děj se odehrává v roce 1942, kdy byl spáchán atentát na Reinharda  Heydricha. V zemi je výjimečný stav a nacisté se zběsile mstí. Film však nevypráví o žádném okázalém hrdinském činu v boji s okupanty, ale zachycuje spíš všední statečnost a hrdost lidí postavených tváří v tvář smrti. Odehrává se v jednom maloměstském gymnáziu, kde se právě nejvyšší ročník připravuje k maturitám. Jejich průběh je však narušen zatčením tří chlapců za to, že na portrét zabitého Heydricha přimalovali knírek a vousy. Marně se třídní profesor Málek, kterého excelentně zahrál František Smolík, snaží o jejich záchranu. Všichni tři jsou popraveni, přestože velitel gestapa přislíbil hochy propustit. Mementem filmu je Málkova věta „Vražda na tyranovi, není zločinem."

Točilo se na Velkém náměstí v Hradci Králové (gestapo sídlilo v budově radnice) , ale i v Pardubicích u Grandu, na pražském Nerudově gymnáziu, v Jevanech a na náměstí Republiky v Praze.

102 minutový film měl premiéru v roce 1960. V hlavních rolích se objevili František Smolík, Ivan Mistrík, Jan Šmíd, Alexandr Postler, Petr Kostka, Jana Brejchová, Václav Lohniský, Radovan Lukavský, Gustav Hilmar, Bohuš Záhorský, Jiří Kodet, Otomar Krejča, Marie Vášová, Rudolf Hrušinský, Vladimír Hlavatý.

Vyšohlíd Jiří

Herec, režisér a multinstrumentalista, souputník a jeden z nejbližších spolupracovníků Josefa Krofty, se narodil 16. února 1943 v Hradci Králové. Vystudoval loutkářskou katedru DAMU (1960-1964). Po ročním angažmá ve Středočeském loutkovém divadle Kladno a dvouleté vojenské základní službě v Armádním uměleckém souboru v roli hudebníka nastoupil na výzvu Miroslava Vildmana a Jana Dvořáka do Východočeského loutkového divadla Hradec Králové (nyní Drak). Kromě herecké profese se hned v roce 1968 nechal přemluvit M. Vildmanem k napsání scénické hudby (inscenace Žabák hrdina). Od té doby působí v Draku i jako dvorní muzikant.

Od nástupu Josefa Krofty v roce 1971 se stal  s Petrem Matáskem členem tvůrčího týmu Draku, který v následujících letech spolu s hereckým souborem vytvořil řadu legendárních inscenací – např. Princezna s ozvěnou, Petruška, Popelka, Šípková Růženka, Enšpígl, Cirkus Unikum, Kytice, Prodaná nevěsta, Beatles), Kalevala, Pinokio a další. V roce 1991 zkusil skloubit obě profese v režijním debutu Nalaďte si vidličku a později ještě v Černošské pohádce. Vytvořil scénickou hudbu k více než 70 inscenacím. Získal několik ocenění za divadelní hudbu, herecký výkon a za režii. Mj. má i 1. místo z Mezinárodního jazzového festivalu v Karlových Varech, kde se představilo Ventil duo, které založil spolu s M. Brunnerem.

V letošním roce získal  prestižní cenu Primus inter pares, kterou oceňuje Hradec Králové osobnosti, které se dlouholetou prací zasloužily o rozvoj města.

Výtopna Jaroměř

Více než 110 let stará výtopna parních lokomotiv v Jaroměři slouží už bezmála dvacet let jako železniční muzeum. To bylo otevřeno, byť jen v omezeném rozsahu, již v roce 1996. S postupným omezováním provozu Českých drah v depu docházelo k pomalému rozšiřování muzea, a to až do roku 2004, kdy je České dráhy přestaly využívat úplně. Muzeum tak mohlo rozšířit expozice do všech jeho prostor.

Návštěvníkům se zde představují nejen parní a motorové lokomotivy, osobní a nákladní vozy, ale i unikátní elektrická akumulátorová lokomotiva Ringhoffer z roku 1916. K vidění je pochopitelně spousta dalších exponátů sloužících železniční dopravě. Muzeum také v průběhu roku nabízí řadu možností svézt se historickým parním vlakem po tratích v okolí Jaroměře.

Výtvarné Hlinecko

V roce 1959 při Osvětové besedě vznikla myšlenka vytvořit z každoroční výstavy pod názvem Výtvarné Hlinecko přehlídku děl předchůdců i pokračovatelů slavné generace malířů první poloviny 20.století. Výbor Výtvarného Hlinecka byl ustaven ve složení Miroslav Akrman, Jaroslav Benda (autor znaku Výtvarného Hlinecka), Jan Celar, Zdeněk Cichra, Jiří Horák, Vlastimil Letošník, Karel Lidický, Jaroslav Kozel, Jiří Mašín, Jiří Němec, František Roztočil, Jan Slavíček, Jaroslav Šmídra, Jaromír Trojan, František Ťopek, Miloš Picek. Národní galerie v Praze tuto snahu Hlineckých svou trvalou spoluúčastí podpořila a Hlinsko se od roku 1960 stalo každoročně v letních měsících vyhledávaným místem  milovníků umění.

V letech 1960-1995 probíhaly výstavy v prostorách Komorního divadla – Orlovny. Návštěvníci první výstavy obdivovali tvorbu hlineckého rodáka Karla Lidického, jehož expozici připravil a zahájil tehdejší ředitel Národní galerie v Praze Jiří Mašín za osobní účasti autora.

Jubilejní třicátý ročník byl věnován malířské tvorbě rodiny Mánesů (1989). Při této příležitosti byl vydán mimořádný katalog 30 let Výtvarného Hlinecka 1960-1989, mapující dosavadní spolupráci. Výtvarné Hlinecko mnoho let  podporoval Jiří Kotalík, ředitel Národní galerie v Praze, který jeho dvanáct ročníků také zahájil.

Od roku 1996 hostí výtvarná díla Městské muzeum a galerie Hlinsko. Návštěvníci měli možnost shlédnout výstavy děl  Jana Preislera, Karla Špillara, Jindřicha Pruchy, Antonína Chittussih a malířů Železných hor, Oldřicha Blažíčka, Augusta Bedřicha Piepenhagena, Václava Brožíka, Viléma Riedla a  dalších.

Jubilejní 50. ročník  Výtvarného Hlinecka představil veřejnosti obraz české krajiny od přelomu 18. a 19. století až do počátku 20. století. Vývoj naší krajinomalby byl dokládán na dílech nejvýznamnějších umělců. V dalších letech následovaly výstavy děl Jakuba Schikanedera, Beneš Knűpfera, Antonína Slavíčka, Vojtěcha Hynaise, Maxmiliana Haushofera a jeho žáků (2014). Letošní 56. Výtvarné Hlinecko představuje tvorbu  jedné z nejvýraznějších osobností české krajinomalby 19. století, Julia Mařáka.

Písmeno W

Wagner Josef

Sochař, profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové (VŠUP) v Praze (1945 – 1957), restaurátor, člen České akademie věd a umění (1946), laureát státní ceny za novou restaurátorskou metodu při obnově sgrafit na Míčovně Pražského hradu (1953).

Narodil se 2. března 1901 v Jaroměři v rodině venkovského sochaře a kameníka Jakuba Wagnera, který jej zasvětil do modelování a tesání. V osmi letech Josefovi zemřel otec a matka Adéla, rozená Stuchlíková ze Starých Buků u Trutnova, se musela postarat o tři syny (Václav, Josef  a Antonín). Josef Wagner se vyučil kameníkem u svého otčíma Josefa Bárty v letech 1914 – 1917, později se ujal vedení rodinné dílny. Již v dětství se setkal s velkým uměním Braunovým v blízkém Kuksu a v Betlému, kam každoročně putovali o Velikonocích. V letech 1922 – 1926 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze (žák prof. Jana Štursy a slavného jaroměřského sochaře a medailéra prof. Otakara Španiela) a  1926 – 1927 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (žák prof. Oty Gutfreunda). Od r. 1926 člen Svazu výtvarných umělců Mánes, od r. 1945 profesor na VŠUP v Praze. Měl mimořádný cit pro zpracování kamene,  navázal na nejlepší tradice českého barokního sochařství. Na počátku byl ovlivněn Gutfreundovým civilismem a Štursovým lyrismem. Pak následovalo období soch přírodních útvarů, např. Bludný balvan (1929). Posléze se inspiroval antickou kulturou, tzv. torsa. Od 30. let vytvářel lyricky laděné alegorické postavy (Poesie, 1936), které ve válečné době nabývaly tragického zpodobnění (Smutek, Útisk, 1944). V posledním období se věnoval restaurování a monumentálním realizacím (pomník B. Smetany v Karlových Varech, 1936 – 1949, pomník J. Vrchlického, 1936 – 1956, plastika císaře Karla IV. pro Karolinum 1948, umístěna v aule Karolina v Praze). Mnohé jeho plastiky získaly i mezinárodní ocenění.

Pro Jaroměř vytesal sedm alegorických plastik v tvrdém pískovci, které jsou umístěny na budově  polikliniky.. Jako restaurátor se podílel na sochařské obnově Braunova Mariánského sloupu v Jaroměři v roce 1924 za vedení sochaře Jaroslava Krejčíka. Významné místo v jeho tvorbě zaujímá též kresba, zejména studie pro sochařské plastiky.

Josef Wagner zemřel 10. února 1957 v Havlíčkově Brodě.