Manželé Blažkovi z Trutnova vděčí za svoji vášeň synovi, který po Velorexu zatoužil ve 13 letech. Rodiče mu přání splnili a od té doby v jediném homologovaném vozidle s plátěnou karoserií na světě ujeli větší vzdálenost, než je obvod zeměkoule. Dnes mají Velorexů hned 18!

„Dnes je synovi 27 let a stále ho to drží a hadráky renovuje. Manžel je na tom stejně, takže je vyvařují, skládají, jezdíme v nich na dovolené, zkrátka je to velká láska,“ konstatuje Jana Blažková před zámkem v Rychnově nad Kněžnou, kde se konala akce Den s Velorexem.

Zároveň na místě bylo jedno ze soutěžních stanovišť účastníků XIII. Podorlického srazu, který se každoročně koná v Bystrém. To měli coby pořadatelé na starosti právě manželé Blažkovi.

Se srazu Velorexů v Bystrém a ze zastávky u rychnovského zámku.
Na rychnovském zámku se představil „vymazlený“ krajkový Velorex

Cestu ke zkušeným a cestami ostříleným „velorexákům“ si prošli od základů.

„Tehdy jsme totiž synovi pořídili jenom kostru, kterou jsme vyvařili, dali jsme to do kupy a začali jezdit. Samozřejmě nezůstalo u jednoho stroje. Dnes jich máme jako rodina 18, od nejstaršího Oskara krátké střechy s výrobním číslem 43 po nejmodernější „350“ s hydraulicky ovládanou spojkou z roku 1971,“ popisuje Jiří Blažek.

K významným výpravám po Evropě manželé řadí cestu deseti strojů československé výroby do Skotska v roce 2019, která byla dlouhá přibližně 5 500 kilometrů.

„Letos jsme jeli 500 kilometrů po stopách řeky Mosely ve Francii a Lucemburku. Vloni jsme byli v Saint-Tropez, předtím také v Holandsku nebo Černé hoře,“ přibližuje Jana Blažková.

„Za posledních deset let jsme najeli 44 tisíc kilometrů, takže jsme vlastně objeli zeměkouli,“ doplňuje její choť.

Z výstavy.
Legendární Velorex: splašené trubky mají svou výstavu v rychnovském muzeu

Kromě celé řady přezdívek musí mít každý správný Velorex své jméno. Pokud se dochová originální technický průkaz, dává se název podle prvního majitele. Když doklad chybí, jména se pečlivě vymýšlejí. Spolu s rokem výroby se potom píší na stínítka vozu.

„My vlastníme třeba Pepíka z roku 1971. Máme tradici, že naše hadráky pojmenováváme na památku lidí v rodině, kteří zemřeli. Máme Marušku, Bobinu podle tety Boženy, Eduarda a podobně. Pokud však máme originální doklad, ctíme jméno původního majitele,“ vysvětluje Jana Blažková.

„Jsme blázni, ale jsme jimi rádi,“ shrnuje.

Zdroj: Stanislav Ďoubal

S jejím tvrzením by zřejmě souhlasil i Pavel Krutil, který do Rychnova přijel ze zhruba 250 kilometrů vzdálené obce Tichá u Frenštátu pod Radhoštěm. „Jaká byla cesta? Dlouhá,“ směje se majitel modelu 16/350, který patří k nejběžnějším typům.

Má „šestnáctky“ kola a je to „třistapadesátka“ motor Jawa. „Koupil jsem ho od kamaráda, který s ním byl třeba na expedici Tunis 2007. Já jsem s ním byl například v Itálii, Rakousku, Polsku nebo na Slovensku. Mám ho asi čtyři roky, další jsem pořídil synovi, abych nejezdil sám,“ říká sedmapadesátiletý Krutil, který se ke svému koníčku dostal až v dospělém věku, přestože Velorexy obdivoval od dětství.

„Snil jsem o tom, že si jednoho také pořídím. Pak jsem ale koupil chalupu a peníze a čas investoval do ní. Sen jsem si tak splnil až na stará kolena,“ opírá se o plátěný vůz jeho majitel. Přestože je vysoké postavy, vlézt do stísněného prostoru prý není problém a zvládnou to i větší řidiči.

„Leze se do toho lehce. Koneckonců si to zkuste,“ vyzývá Krutil reportéra Deníku. Ten výzvu přijímá. Nástup je skutečně celkem snadný, i když vyžaduje obezřetnost a respekt ke skromným přístrojům. Vzápětí po usazení se člověk cítí jako v jiném světě. A zároveň okolní svět vypadá z perspektivy šoféra zcela jinak. Ten pohled však znají jen posádky Velorexů.