Před drážním domkem potírá výhybky mazivem třiašedesátiletý muž v oranžové vestě. Po chvíli odkládá nádobu a přichází k soustavě ozubených kol opatřených klikou propojenou s pár metrů vzdálenými závorami. Na cestě už je vlak z Kostelce nad Orlicí. Přejezd se uzavírá a Petr Dušek se vrací na své pracoviště zatelefonovat výpravčímu, že motorová souprava může projet. To vše v době, kdy spoustu věcí už dělá za člověka umělá inteligence. 

„Je to nádhera, pohádka. To víte, mechanické závory se už jen tak nevidí, všude jsou automaty. Sloužím tady už přes třicet a jsem na to pyšný, jsem železniční patriot,“ rozplývá se Petr Dušek, když po chvíli točí klikou a závory jdou opět nahoru. Stejný úkon za směnu opakuje 60krát i 80krát, podle toho, jaký je na trati provoz.

Na výstavě v Kostelci nad Orlicí představil svou práci kroužek železničních modelářů při místním DDM i další modeláři.
„Odmalička jsem věděl, že chci dělat na železnici,“ říká Petr Urban

Klasické závory s obsluhou jsou v současné době výjimečné a je jen otázkou času, kdy se zařízení z Doudleb nad Orlicí dostane do expozice muzea. Což potvrdil Milan Voborník z Železniční muzejní expozice sdělovací a zabezpečovací techniky v Hradci Králové, kde naposledy skončilo zařízení z přejezdu v Předměřicích nad Labem a před časem i z Kostelce nad Orlicí.

„Doudlebská stanice by se měla také předělávat, ale zatím na to nejsou peníze. I v sousedním Kostelci mají od loňského podzimu nové elektronické zařízení, stejně jako v Častolovicích. Doudleby jsou ve výhledu,“ konstatuje Milan Voborník.

Podle něj má zařízení rozhodně historický a technický význam. „Spolupracujeme s Národním technickým muzeem v Praze a budeme se domlouvat, kam ho umístíme,“ doplňuje Voborník.

Petr Dušek by byl nejraději, kdyby se na jeho úseku nic neměnilo. Kdysi pracoval v mlékárně v Žamberku. Když tam skončil provoz, naskytla se příležitost změnit obor. „Byla tady volná místa, tak jsem se přihlásil i se sousedkou. Šli jsme do Hradce Králové na školení a od té doby jsme spolu tady. Střídáme se ve dvanáctihodinových směnách celkem čtyři,“ popisuje muž, který do práce dojíždí ze zhruba třináct kilometrů vzdáleného Záchlumí u Žamberka.

„Samozřejmě vlakem, dráze jsem věrný,“ ujišťuje a vrací se k práci v kolejišti.

Muzeum sídlí v prostorách historické výtopny parních lokomotiv v Rokytnici v Orlických horách.
Živé muzeum, kde si na exponáty můžete sáhnout. To je Muzeum lokálky v Rokytnici

Jeho pozice se nazývá dozorce výhybek, které až láskyplně potírá mazlavou hmotou. Stejně důsledně se stará i o mechanické zařízení přejezdu

„Už na to ani nejsou náhradní díly. Když něco potřebujeme, musí nám to udělat nějaký fachman. Třeba takový pastorek (ozubené kolo, pozn. red.) se už těžko shání. Nejsem pro pokrok, jako je digitalizace a podobně. Jednou nás to položí na lopatky, bude toho moc,“ zamýšlí se Petr Dušek, který však ve své profesi musí jít s dobou.

Její součástí jsou totiž například zkoušky z předpisů a další školení. Podmínkou je i zdravotní způsobilost. „Je potřeba se stále vzdělávat. Ale důchod se blíží, ještě rok a končím,“ dodává s nostalgií v hlase.

Z Muzea železnice v Rokytnici v orlických horách. 1. května zahájilo sezonu.
Můj tip: tohle rokytnické království železnice musíte vidět a zažít

Milan Voborník z hradeckého železničního muzea má s přejezdy, kde se měnila stará technologie za moderní bohaté zkušenosti. I on připouští, že se s nimi lidé od dráhy loučí s těžkým srdcem. „Byl jsem v komisi, která nově instalovaná zařízení vždy přezkoušela a uvedla v činnost. Když jsem tam přijel, tak zaměstnanci vždy litovali, že opouštějí to stávající. V Kostelci paní plakala, v Ústí nad Orlicí se s tím také nemohli smířit, všude to bylo podobné,“ vzpomíná Voborník.

V kraji zbývá už jen zhruba patnáct funkčních mechanických přejezdů, v některých stanicích se jich dálkově ovládá i několik. Řada dalších je trvale uzavřena, jeden z nich je například v hradecké městské části Březhrad. Na Rychnovsku zůstávají mechanické závory v Opočně, v Petrovicích nad Orlicí je takový přejezd uzavřený.