Míla Hilgertová vsadila na květinovou farmu. Se stovkami druhů slaví úspěch

Dostala jste letos nějaké zajímavé kytice k březnovým narozeninám?
Ano, od tety. Vytvořila ji z rostlin ze své zahrady. Slavím narozeniny v čase, kdy zrovna skoro nic nekvete. Ale já vnímám krásu i v napučených větvičkách. Na kytici je zajímavá i její struktura.

Jakou květinu máte nejraději?
Nedokážu vybrat pouze jedinou. V Kytkách všichni svorně milujeme chrpy. Já mám hodně ráda pryskyřníky i tulipány. Jak se proměňuje roční období, člověk se znovu a znovu zamilovává do dalších rostlin, které právě kvetou.

Cestu k dokonale zelené trávě zná málokdo. Přidat se k úspěšným však těžké není

Zaměřujete se výhradně na pěstování lokálních a sezonních rostlin. Jakou speciální kytku najdeme jen u vás?
Krom jiného pěstujeme i druhy, které vydrží dlouho ve váze, ale nemají moc rády transport. S láskou pěstujeme například kultivary různých řebříčků, krásenky nebo třeba nesmírně půvabné rostliny z čeledi slézovitých. Tyhle nádherné kytky, třeba slézovec tříměsíční, přitom nejsou ve zdejších zahradách moc známé. Ani jsem neviděla, že by se dala v Česku běžně pořídit jejich semena. Ze zahrádek se ztratily kdysi oblíbené gladioly, cínie a jiřiny, které také pěstujeme.

Měnit zdejší květinový trh jste začala měnit před osmi lety. Kde jste našla inspiraci?
V zahraničí existuje podobných farem, které jsou zaměřené na pěstování lokálních a sezonních kytek v rámci přirozeného cyklu ročního období, spousta. Obejdou se bez vytápěných skleníků, řídí se přírodou, počasím. Inspiraci čerpám hlavně od farmářů z USA. Když jsem začínala, v Česku podobní pěstitelé téměř nebyli. Naštěstí nyní každý rok někdo přibude, což je dobře. Je potřeba změnit trh, aby byl víc lokální a sezonní. Jinak to není dlouhodobě udržitelný systém. Je to stejné jako s potravinami. Proč vytápět skleníky a letecky vozit rostliny z opačného konce zeměkoule?

Lásku ke květinám jsme v sobě měla už od dětství?
Sama jsem vyrostla na zahradě, kde se kromě zeleniny pěstovaly i květiny. Pečovali o ni prarodiče, kteří v padesátých letech přišli o rodinný statek. Statek nám vrátili v restitucích, ale to jsem byla ještě malá. Odvahu pustit se do zemědělství jsem našla až asi před deseti lety. Postupně tak po padesáti letech obnovuji rodinnou tradici a hospodařím na našich polích.

Jakou strategii jste při výběru rostlin zvolila?
Osvědčilo se mi nesázet příliš mnoho na jednu kartu, proto jsem od začátku šla cestou co nejpestřejší skladby rostlin. Samozřejmě metodou pokus–omyl. Snažím se hledat nové kultivary i vytahovat ze zapomnění ty staré a odolné. Kvůli klimatické změně se už však často nelze spoléhat na generacemi ověřené termíny a postupy. Vhodnou dobu pro výsev nebo jiné okamžiky jsem se naučila odhadovat podle aktuálního vývoje počasí. Na větší pole, kde pěstujeme většinu rostlin v současné době, už dávám věci, které mám odzkoušené v menším. A vím, že fungovat budou. K pěstování patří ale taky neúroda, proto pěstuji hodně druhů. Každý rok je na něco dobrý a na něco ne. Minulý rok byl třeba špatný pro jiřiny, protože hodně pršelo. Ale dařilo se pro změnu cíniím.

Co si představit pod pojmem ekologické pěstování?
Nepoužívám pesticidy a umělá hnojiva, protože poškozují půdu a život v ní. Jen zdravá půda je pro mě základním kamenem životaschopného hospodaření. Měli bychom hledat způsob, jak s přírodou pokorně spolupracovat bez používání chemických látek. K obohacení půdy využívám například zelené hnojení. Svazenku nebo pohanku před květem posekáme a vpravíme do půdy. Vyséváme také žito nebo vojtěšku.

Tyhle rostliny koření hluboko do země, leckdy až tři metry. Zem tak prokypřují a dostávají do hloubky živiny. Díky zelenému hnojení vzniká humus, který podporuje život v půdě. Je to velmi jednoduché a dostupné. Stejně tak je snadné vyrobit si jíchu, přírodní hnojivo plné živin a mikroorganismů. Teď na jaře nastává nejlepší období pro výrobu zákvasu z kopřiv. Samozřejmostí je u nás kompostování. Využíváme také hnůj z našeho rodinného minihospodářství.

Hledáme staré české odrůdy. Máte je doma?

Zmiňujete vodu. Jak bojujete se suchem?
Když jsem před čtyřmi lety převzala od nájemce naše pole, myslela jsem, že si vykopu studnu a budu zalévat. Jenže hydrogeolog zjistil, že bychom museli jít do hloubky devadesát metrů a vody tam stejně bude málo. Nenechala jsem se odradit a začala jsem přemýšlet, jak vodu na pozemek dostat jiným způsobem. Na holou plochu postupně vysazujeme keře a stromy, protože dokážou zadržet vodu a měnit mikroklima. Pozemek jsme rozdělili na menší úseky a všechny plochy mezi nimi zatravnili. Vznikla tak další místa, kde může voda zasakovat.

Pěstuji druhy, které si s nedostatkem poradí. Na podzim vysazujeme dvouletky, které kvetou na jaře a využijí období, kdy je vlhko. Pěstujeme také hodně trvalek, kterým sucho nevadí. Zároveň tak vytváříme pestré prostředí, které například přitáhne díky keřům ptáky a ti zase likvidují škůdce, co ohrožují rostliny. Můj oblíbený příklad jsou mšice. Zpravidla se jich v květnu objeví spousty, říkám si, musím s nimi něco udělat, ale obvykle vzápětí nastoupí hromada berušek a ty se postarají místo mne. Někdy to funguje takhle jednoduše.

Před Kytkami od potoka jste stála u zrodu úspěšného občanského sdružení KomPot ve Středoklukách, což je produkční komunitní zahrada zaměřená na pěstování zeleniny. Pořád funguje?
Ano. Pro mě je to srdcovka. KomPot obhospodařuje naše rodinné pozemky, takže vlastně máme o půdu úžasně postaráno. Do projektu se letos zapojilo už sedmdesát rodin, rozšiřovali jsme plochu na jeden a půl hektaru. Když jsem před dvanácti lety přemýšlela, jak naložit s polnostmi, doslechla jsem se o komunitou podporovaném zemědělství, což můj život obrovsky nasměrovalo. Založili jsme s přáteli KomPot a já tam zároveň začala pracovat jako zahradnice a našla sama sebe v zemědělství. Zároveň jsme pomáhali zakládat další komunitní zahrady po Česku. V současné době už fungují desítky podobných uskupení a je to myslím skvělý způsob, jak se dostat ke skutečně kvalitním potravinám.

Co je pro pěstování náročnější? Květiny nebo zelenina?
Jednoduše a jednoznačně odpovědět nelze. U kytek jde o produkt, který je třeba hned prodat a musí mít estetickou kvalitu. Většina květin, které pěstujeme, jsou však například z hlediska živin nenáročné, kdežto spousta druhů zelenin naopak náročná je.

Každá kapka dobrá. Zahradu od sucha uchrání chytré zalévání

Chtěla jste se od začátku zaměřit především na netradiční svatební kytice a vazby?
Věnovala jsem se pěstování a aranžování jsem se učila od Marušky, která u mě na začátku pracovala. Klasické floristické kurzy by pro mne moc smyslu neměly. Materiál, se kterým pracujeme, je hodně jiný, než se běžně používá, proto i design musí být jiný. Čerstvé květiny třeba na jaře doplňujeme o narašené kvetoucí větve. Hojně využíváme různé dřeviny, třeba bobkovišeň, skalník, ptačí zob. Do kytic vážeme také různé divoké rostliny – kokošku pastuší tobolku, penízek rolní, různé druhy trav. Tím často v kytici ještě více podtrhneme danou sezonu. Kytice vnímám jako oslavu rostlin, snažím se, aby vynikla jejich přirozená krása.

Kolik svateb během sezony zvládnete?
Děláváme přibližně stovku svateb ročně. Snažím se vždycky o osobní přístup. Svatby beru velmi zodpovědně, protože kytice i květinové dekorace dodají slavnostní události to pravé kouzlo. Pro to, abychom splnili někdy náročná přání nevěst, děláme úplné maximum.

Jak těžké byly uplynulé roky s covidem?
Kytky od potoka jako firma v letech před pandemií krásně rostly. Když přišel covid, dost to s námi otřáslo. Chtěla jsem ozelenit areál statku, pracovali jsme na nových produktech. Náš hlavní příjem tvořily svatby, které na několik příštích měsíců skončily, případně se konaly jen malé komorní obřady. Druhým pilířem byly kurzy a workshopy, které taky dostaly stopku. Pryč je doba, kdy se dalo něco předvídat a plánovat. Při prvním lockdownu nás zachránil e-shop. Dodnes jsem za to všem našim zákazníkům vděčná. Dlouhodobě je ale rozvoz květin a provoz e-shopu komplikovaný. Plánuji ho tedy omezit. Chci se opět více soustředit na svatby, workshopy a zážitkové akce na statku.

Unikátní zahrada v Plavsku funguje i bez extrémně náročné péče

Co bylo nejtěžší?
Skloubit podnikání s rodinou. Když jsem začínala, narodila se mi první dcera. Teď mám druhou a té je právě rok. Naštěstí mám velkou podporu v rodině. Také jsem docela introvertní a je pro mě náročné pracovat s lidmi v týmu. Covidové roky v tomto směru byly extrémně náročné. Vlastně je pro mě firma taková škola života.

Neuvažujete třeba o vlastním květinářství někde v Praze?
Asi ne. Chci být na poli. Ve chvíli, kdy musíte zaměstnávat šest, sedm, osm nebo více lidí, už skoro jenom řídíte, a tohle já dělat nechci. Hodně jsem přemýšlela nad tím, kde a v čem je mi dobře. Chci dělat to, co mi přináší radost. Ale i vzhledem k tomu, že zároveň pečuji o malé děti, nemám v plánu nějakou expanzi. Spíše nyní hledám další květinářství, která by měla zájem zařadit do sortimentu i naše kytky.

K pěstování jste si přidala ještě budování školy, kterou v září otevřete na statku. Bude tam chodit i vaše starší dcerka?
Ano, je první žákyní. Vždycky jsme chtěli udělat ze statku místo pro komunitu a tohle je jedna z cest. Přirozeně to vychází z naší potřeby. Moc si přeji, aby moje děti mohly chodit do školy, která bude stát na svobodnějších principech. Chceme vytvořit prostředí, které bude laskavé, tvůrčí a bude více odpovídat přirozeným potřebám dětí. A bude propojené s přírodou, půdou i zemědělstvím.