Patříte k lidem, kteří mají rádi humor a rozdávají ho i ostatním. Nedochází vám v posledních dnech?
Mark Twain před dávným časem řekl, že humor není výsledkem překypující dobré nálady, ale řešením tísně. Vladislav Vančura napsal, že humor není smát se, ale lépe vidět, a Karel Čapek soudil, že humor je něco jako pohled obráceným dalekohledem, takže nemocní vesele žertují o svých bolestech, které se tak zdají menší, zatímco mocní neradi žertují o své moci. Kdo tady ještě pamatuje tragický srpen 1968, nemůže zapomenout na explozi humoru, která v té době propukla a která nám pomohla přežít. Osobně si myslím, že specifický židovský humor byl tou druhou stranou mince, vedle Tóry, která umožnila přežití za opravdu krajně nepříznivých okolností, a čekám, kdy přijde pan Kohn za panem Roubíčkem a zeptá se ho, kde má roušku…

Jak prožíváte své dny v době omezení a nařízení souvisejících s pandemií viru covid-19?
Pracovně. Mám dokončit svou část rukopisu o Královně děsu – panice, a tak mi doba nahrává. Pak mám rozepsané to, co považuju za velmi důležité – Emoce, a současně se rodí další návaznost na psychopaty, a tak vlastně využívám volný čas na práci, na kterou jsem musel ukrajovat do této doby z bohatého programu, jenž nyní skončil, doslova jak když utne. Také se mi docela líbí, že jsme celý den s mou ženou, jak za dávných časů, a že obě naše děti o nás pečují a naše vnučky nám telefonují, když už k nám nesmí. Taky si píšu se všemi, s nimiž jsem byl spíš v pracovním řetězci, a teď si posíláme vtipy. A baví mě sledovat, jak rozkvetly forsythie a jak se nalévají pupence a mraky… Dostal jsem se ke knížkám, které jsem odkládal na léto, s představou, že v červenci tohle skončí, se těším na odložené akce.

ON-LINE ke koronaviru najdete ZDE

Bojíte se o své zdraví?
Myslím, že jako racionální člověk se bojím jediného, blbého umírání. To ale napsal už Jiří Wolker, zatímco Johnnie Walker si s tím hlavu nedělal. Nebo to bylo naopak?

Zvýší se podle vás v souvislosti s koronavirem počet návštěvníků psychiatrie?
Ani ne, protože ti naši úzkostní pacienti jsou už u nás zavedení, a situace podle mého názoru mnoho nových nevytvoří. Myslím, že něco kolem pětiny populace je opravdu biologicky úzkostnější, a ti si už v dnešní době dostupné péče svá řešení našli, jen by teď mohli „přitlačit na pilu“. Jinak ale epidemiologické práce ze situací ohrožení ukazují na velkou výdrž člověka za těchto okolností. Nicméně nepochybuju, že stejně jako za jiných velkých katastrof budou zde nějaké následky, které nedokážu odhadnout. Bohudíky to nebude jako v USA, kde se teď horlivě nakupují zbraně. Kdyby vedly ke zduchovnění – což se stává –, uvítal bych to. Ale předpovědět si to netroufnu. Vzpomeňme, jak byla populární svatá Anežka v listopadu 89, jak Václavským náměstím hřměl sborem zpívaný Svatováclavský chorál, a co z toho zůstalo, když začala řádit neviditelná ruka trhu…

Nepůsobí rouška jako jakási psychologická bariéra mezi lidmi? Co to udělá s člověkem, když mu najednou omezíte pohyb, kontakt s ostatními a z domu může vycházet jen v roušce?
Naštve se, co by ne, je to naše první instinktivní reakce na omezení. Kojenec v šesti týdnech se tak zachová, když ho zkusíte omezit ve volném pohybu. Pokud má ale nějaký rozum, pochopí, že je to k něčemu dobré. Pokud nemá, chová se zběsile a považuje neodpovědnost za svoje „lický právo“, jsou sankce na místě. Doporučuju lidem nebrat to omezení jako kriminál, odložit apriorně naštvanou clonu a vzít to jako nástup do nové školy, kde jsou najednou jiné požadavky, noví kantoři, nová látka, a do té školy jsme vstoupili, a když budeme šikovní, tak z ní obohaceni o spoustu nových zkušeností ve zdraví odejdeme.

Určitě je to něco nepřirozeného a na rozdíl od karnevalu to nemá ani moc legrační charakter. Na druhé straně si záhy zvykáme a lidi bez roušky už u některých odpovědných spoluobčanů vyvolávají pobouření. A když si vzpomenu na ten obrázek, kde premiér za šicím strojem chystá spolu s dalšími tenhle tovar, můžu se i zasmát.

Může dojít k odcizení například v rodině, když se její členové najednou přestanou dotýkat, líbat, budou se bát, aby se nenakazili?
To bych si nemyslel, spíš se může projevit ponorková nemoc. Některé vlastnosti našich blízkých nás mohou dráždit, a když není úniku, může se to vyvinout až do idiosynkrazie. Na to je moc hezký příběh od Anthonyho de Mello: Jistý člověk, který si velice zakládal na svém trávníku, jednoho dne zjistil, že se mu na něm rozrostly pampelišky. Použil všechny dostupné metody, aby je vyhubil. Ale ne a ne se jich zbavit. Nakonec tedy napsal na ministerstvo zemědělství. Vyjmenoval všechno, co vyzkoušel, a svůj dopis zakončil otázkou: Co mám tedy dělat? V řádné lhůtě došla odpověď: Doporučujeme, abyste se naučil mít je rád. Co lze jednoznačně doporučit: uvědomit si, že náprava blízkých je nemožná a pokusy o ni vedou do konfliktů. Velmi užitečné je naučit se souhlasit s nesouhlasem; ano, vidíš to jinak. Jak nabádal před svatbou otec Kohn syna: Až se budeš chtít hádat, tak si rozmysli, jestli chceš mít pravdu, nebo klid.

Venku je jaro, probouzí se příroda, lidem se zapalují lýtka… Jaká mohou mít opatření kvůli koronaviru vliv na navazování nových vztahů a lásek?
Lásky za časů koronaviru jistě pokvetou, jak je v posledních letech zvykem – hlavně na sociálních sítích –, a karanténa jen oddálí obapolné zklamání při setkání naživo. Láska je emoce, kterou máme ve svých představách vázanou na sex, ale je tady také láska bez této vazby, a ta může v dobách zlých působit velmi blahodárně. Je přece příjemné vědět, že na vás někdo myslí, a to dokonce v dobrém, přestože ho teď nemůžete držet za ruku, o dalších aktivitách už nemluvě. Možná, že neuškodí, když intimita dostane své místo a dosavadní pořadí: napřed spolu spí, pak mají společný jeden kartáček na zuby a nakonec spolu chodí i do divadla, dostane jinou sekvenci.

Jak se mohu bránit tomu, aby mi koronavirus zkazil náladu?
Jako proti všemu ostatnímu, udělat si z něj srandu. Ne legraci, srandu! Jako když šel malý David s prakem a zpíval si: Ty seš starej Goliáš, ty nám houby uděláš! Koronavirus je nesporně zlo a musíme se k tomu jako ke zlu postavit, a to neznamená, že si z toho nemůžeme dělat srandu. Pro diktatury je lidový spontánní humor větší riziko než ekonomické problémy. Kdy konečně padl reálný socialismus? Když Jakeš předvedl, jak je směšný… Hrál jsem kdysi s jedním z prvních PC piškvorky neboli kříže a nuly. Udělal jsem velice mazaný tah a počítač mi napsal: Jsi chytrý, ale já jsem chytřejší, a oblafnul mě. Buďme ve vztahu k vzniklé situaci stejně sofistikovaní: Jsi špatná, ale já na tebe vyzraju. Ne nadarmo charakterizovali Heydrichovi psychologové Čechy jako „smějící se bestie“. Humor nám dovoluje přežít.

Zatím jsou zprávy o chování lidí v kritické situaci veskrze pozitivní. Jak dlouho myslíte, že bude trvat, než se vzpamatují různí podvodníci a zloději a zneužijí situaci ve svůj prospěch?
Moc iluzí bych si nedělal. V památném srpnu 68 vydržela nerozborná jednota týden. Když se Dubček vyplakal na mikrofon a na některé do té doby skrývané kamery, bylo po jednotě a chytráci už dobře věděli, jak se zachovat ve svůj prospěch. Pamatuju se na nápis na stěně metra v prosinci 1989: Pražští kapsáři slibují, že tento týden nebudou krást. Nebudu nijak otřesen, až se tu zjeví hyeny. Už teď víc než na lidi myslí pan premiér na sebe, už teď můžete získat roušky za desateronásobnou cenu, už teď na internetu řádí gauneři šířící cíleně nesmysly a nepravdy. Bude tu už někdy český název pro „fake news“?

Poslechněte si AUDIO VZKAZ pro čtenáře od Radkina Honzáka:

Vzaz od Radkina HonzákaZdroj: Deník

Jste odborníkem na psychosomatiku. Může v lidském těle probudit stres a strach z onemocnění koronavirem nějaké nemoci?
Jo! (už delší dobu nemám v oblibě slovo „ano“ ). Z hluboké antiky je znám příběh, jak v klecích vedle sebe byli přes noc beran a vlk a beran byl ráno mrtvý – strachem; přestože vlk k němu nemohl. Emoce jsou tělesné děje, a to je něco, co medicína neráčila vzít ještě v úvahu. Emoce jsou stavy s celkovou přípravou organismu se nějak zachovat. Radostný organismus je úplně jiný než organismus vzteklý nebo smutný. V tomto případě jde o nabuzení toho nejprimitivnějšího mechanismu: útoč nebo prchej (fight/flight) s vytočením potřebných dějů na plné obrátky. A to je zatraceně drahé. Takže na rozdíl od státního rozpočtu, který se zadluží, zde musíte někde brát. Kde? Na imunitě! To je velice zjednodušené, ale tak to chodí. Stres nás na jedné straně připraví k boji nebo útěku, na druhé ale vyčerpává. A také opotřebovává plně a současně naprázdno běžící systémy. Můžeme to přirovnat k tomu, že v autě máte k podlaze sešlápnuté pedály spojky a plynu při zatažené ruční brzdě. Řve to, kouří a smrdí to, žere to a nejede to. A kdyby auto mohlo, co by vám asi řeklo?

Dokážete odhadnout, jak se změní chování lidí, až koronavirová hrozba pomine a oni se vrátí k normálnímu životu?
Opravdu nedokážu. Tady bude prudký ekonomický propad, na který lidé mojí generace zvyklí jsou (zažil jsem měnovou reformu, která de facto každého vyslala do budoucnosti vybaveného 300 korunami), ale nevím, jak na to zareagují generace vyrostlé v blahobytu. Ta měnová reforma přišla jako jedna z kapitol průserové série: 1929 – válka – vítězný únor s největším transferem majetku směrem ke státu bez vylepšení ekonomické situace lidí – a měna jako koruna toho vývoje. Ani ta se už ale leckdes nelíbila, takže v Plzni se střílelo. Poslední dvě generace vyrostly krmeny iluzí o nekonečné prosperitě. Bude to těžká deziluze. Doufám, že s důsledky pro politiku. Doufám, že se nevynoří Spasitel. Doufám, že zapracuje (že ho nouze naučí) zdravý rozum.

Budeme po koronaviru pokornější a budeme si více vážit zdraví?
Obávám se, že ne. Po epidemii chřipky, která má 5% úmrtnost, se dala očkovat skutečně jen velice skromná menšina obyvatel. Ve vztahu ke zdravotním rizikům je silná tendence k popření (mně se to nemůže stát), podobně jako zapomeneme na mnoho věcí „jako na smrt“. Omezení kouření není důsledkem náhledu na jeho rizikovost, ale důsledkem sociální a ekonomické regulace. Ani tak nejsou výsledky nikterak úžasné. Stejné je to se zdravou výživou.

Čím to je, že mezi lékaři je tolik spisovatelů, a proč jste se k nim připojil?
Mám za to, že vypravovat příběhy je přirozená lidská potřeba. Životní zkušenost si zpřesníme a lépe jí porozumíme teprve tehdy, oblékneme-li ji do slov, ukázníme do vět, a tak ji učiníme přehlednou. Navíc se o ni podělíme se svým okolím, které nám může dovolit a umožnit podívat se na věci také jinak. Všechny mytologie jsou nějakou odpovědí na základní otázky, které si klademe: kdo jsme, odkud přicházíme, kam směřujeme a jaký to má všechno smysl? Psychiatrie přetéká lidskými příběhy a spolu s příběhem vašeho života vás to začne pobízet k vypracování přesnějšího a smysluplného vlastního pohledu, což se většinou děje přes příběh, který má nějaký obecnější smysl a přesah. A než se nadějete, píšete to na papír. Jak trefně zachytil Václav Lacina básnickou tvorbu adolescenta: A tak jsem na ten papír vložil, co tížilo mé útroby. Když se na své počínání dokážete pak podívat s takovýmto nadhledem, zjistíte, že je to docela zábavné.

Máte vlastní televizní pořad Kabinet Dr. Honzáka. Byl to váš sen, nebo jste byl osloven?
Rozhodně to nebyl můj životní sen a vzniklo to jako souběh náhod, podobně jako moje psaní se rozjelo čirou náhodou. Spolupracoval jsem s paní režisérkou Maixnerovou na zcela jiném pořadu a pak se zrodil nápad televizní osvěty, na to se navršila otázka destigmatizace psychiatrie a než jsem se nadál, stál jsem před projektem, o jakém se mi ani nezdálo. Takže skupina Šárky Maixnerové to vlastně stvořila a já jsem přišel k hotovému, což bylo příjemné a je to fajn. Mě baví dělat s lidmi, kteří jsou zapálení pro svou práci, a v tom je tahle parta ukázková.

Pokládáte svým hostům v pořadu podobné otázky jako svým pacientům v ordinaci?
Není to úplně stejné, v televizi bych měl být vlezlejší a víc tlačit na to, aby to „odsejpalo“, což mi zdaleka nejde tak, jak by si to tenhle formát vyžadoval. I když jsem kašpárek a společenské klábosení mě baví, necítím se na pevné půdě, když se mám před kamerami ptát na věci, které náhle mohou být pro mé hosty nepříjemné nebo dokonce zraňující. To je rozdíl oproti mé standardní práci a někdy mám pocit, že bez těchto obav některé rozhovory mohly být živější a zajímavější.

Je pro psychiatra důležitější umět se zeptat, nebo umět naslouchat?
Obojí. Umět se ptát je kumšt, protože každá otázka, jak je položena, je těhotná odpovědí. Mezi dotazem, jak rychle se řítilo auto, které smetlo chodce, a dotazem, jak rychle jelo to auto, kterému chodec vstoupil do cesty, je zásadní rozdíl, ač jde o popis téže situace. Otázka, jak se mohlo srazit auto s vlakem, je naopak naprosto nesmyslná – zde nedošlo k žádné srážce, ten blbec v autě vjel pod vlak… Umět naslouchat a hlavně slyšet to podstatné je stejně důležité, a pak přichází to nejvýznamnější – umět oddělit zrno od plev. Lidská paměť je velmi nespolehlivá, a proto začátek pohádky „bylo, nebylo“ považuju za nejpřesnější. Pak následuje příběh a z toho pak vyrůstá, co bude, nebo nebude. Smyslem terapie je, aby pokračování životního příběhu bylo radostnější, a také, aby mělo nějaký smysl.

Na co se momentálně těšíte?
V delším horizontu na konec téhle zatracené epidemiologické situace, až zase bude blízko k lidem, a v tom nejbližším na dokončení rukopisu již zmíněné společné publikace s Agátou Pilátovou a Alešem Cibulkou o panice. Na ten příjemný pocit zakončení něčeho, na čem jste s určitou představou celku nějakou dobu kutali.

Otázky k seriálu závislosti:

Jste na něčem závislý?
Traduje se, že Fráňa Šrámek už v pokročilém věku potkal na procházce místního faráře a na otázku, jak se mu vede, odpověděl: Velebný pane, tělo, svět, ďábla přemáhám a bohužel se mi to daří. Nevím, jestli je to závislost, ale každodenní psaní mě stále velice baví. Také potřebuju k životu lidi. Ty blízké velice, ale i ty vzdálenější. Asi by mi chyběla práce, i když už jsem ji podstatně zredukoval.

Jakou závislost považujete ze zkušeností ze své letité praxe za nejhorší?
Závislost na moci. A to je zhouba nejen pro jejího nositele.

Doporučil byste rodičům omezovat dětem čas strávený na mobilu?
Určitě, protože to je umělý svět. Dětství a dospívání je tu hlavně proto, abychom se naučili být lidmi a jednat s lidmi, virtuální realita může klidně počkat. V tom oceňuju skautské tábory, kde se děti bez elektroniky obejdou a mají se skvěle.

Radkin Honzák

* Narodil se 30. března 1939 v Praze, ale od šesti let vyrůstal na Dobříši, kde jeho otec provozoval lékárnu.

* Jeho netradiční křestní jméno vzniklo záměnou jednoho písmene ve jménu hlavní postavy z Šrámkova Stříbrného větru Jana Ratkina.

* Medicínu si jako své budoucí povolání vybral již v dětství, ale původně studoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze s představou, že bude obvodním lékařem, zálibu v psychiatrii našel až během studií. Odbornou kariéru zahájil jako lékař v Psychiatrické léčebně v Kosmonosích. Řadu let pracoval v pražském Ústavu pro výzkum výživy lidu, kde se zaměřil na pomoc pacientům s gastroenterologickými, kardiovaskulárními a nefrologickými problémy. To ho nasměrovalo k psychosomatice, které se od té doby věnuje.

* Po roce 1989 dlouho vedl Oddělení lékařské psychologie, psychoterapie a psychosomatiky 1. lékařské fakulty UK, poté pracoval na Psychiatrické katedře IPVZ a ještě později v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích, kde stále působí jako sekundární lékař.

* Zároveň dodnes přednáší na univerzitě, pomáhá pacientům v transplantačním programu v pražském IKEMu a píše knihy. Mezi tituly z poslední doby patří například Všichni žijem’ v blázinci: současnost očima psychiatra, Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření, Chcete se stát psychiatrem?!, Čas psychopatů (napsal s bratrem Františkem) nebo třeba sbírka básní, hříček a říkadel Úplňk. Od ledna 2020 uvádí v České televizi vlastní pořad Kabinet Dr. Honzáka.