Jaké má oběť jméno? Prakticky v tu samou dobu, kdy vyděšený důchodce rozhrnul ranec s mrtvolou, na jiném konci Děčína vstoupil do služebny Policie ČR nervózní muž - už řadu hodin pohřešoval svou manželku.
„Viděl jsem ji naposledy včera, tedy 18. února 1992 krátce před šestou hodinou ranní, kdy jsem ji zavezl autem na pracoviště, tedy před hlavní vrátnici děčínského Kabla. Ze zaměstnání se odpoledne ani večer nevrátila. Nikdy se to ještě nestalo, bylo mně trapné někoho obvolávat. Dnes jsem čekal před Kablem, jestli manželka nepůjde do zaměstnání. Neviděl jsem ji, ještě jsem si ověřil, že na pracovišti o ní nikdo neví a netuší, kde by mohla být.“
Aby se obě události - to jest nález těla a zpráva o prohřešování - kriminalisticky protly, bylo ještě nutno vykonat cestu na soudní lékařství. Nervózou a bolestí poznamenaný muž středního věku přikývl, přestože jeho tvář stále neopouštěl nevěřícný výraz: „Ano, poznávám svou manželku Helenu Mertovou.“
Kruh se zužuje
Děčín prožíval hodiny plné vzrušení. Pověsti o neznámém sadistovi, který vraždí ženy a rozřezává si je na trofejní kousky, kolovaly městem v čím dál divočejších verzích. Rozehrání případu skutečně připomínalo expozice zdařilých britských televizních detektivek. Nebo jako by se Jack Rozparovač, neblahé paměti, znovu vrátil na svět…
Střízlivě uvažujícím kriminalistům bylo ovšem jasné, že amputaci nohou provedl pachatel nikoli pro sexuální potěchu, ale účelově, kvůli snazšímu transportu těla z místa činu na místo nálezu.
Podezřelým předseda odborů
Nepůjde ani o sadistickou vraždu, neboť nešťastná žena s největší pravděpodobností zemřela v průběhu pracovní doby dne 18. února. A zločin sám se podle všeho odehrál přímo v útrobách rozlehlého areálu podniku.
Devětatřicetiletá Mertová pracovala jako vedoucí výstupní kontroly, činná byla i jako odborářka. Mezi vyslechnutými svědky proto figuroval i předseda odborářů Kabla jedenapadesátiletý Miroslav Va〜〜šák. Mertovou označil jako velice schopnou pracovnici s velmi dobrým organizačním talentem. Detektivy samozřejmě víc zajímalo, jak ji hodnotí jako ženu.
Vašák se zatvářil upjatě, jako člověk, který drby nesbírá. Až příliš upjatě na člověka, o kterém - a o Mertové - kolovaly po Kablu všelijaké erotické zkazky.
Pohřeb zavražděné ženy ještě probíhal ve zjitřené atmosféře strachu z nebezpečného maniaka. Mezi těmi, kdo pozůstalým kondoloval byl i Vašák. Nikdo nevnímal líp než on, že otazníky kolem jeho jména houstnou stejným tempem, jak se detektivům dařilo zpřesňovat detaily posledních hodin a minut života oběti…
A pak vybuchla bomba! 8. března 1992 se jako blesk rozšířila Kablem a vzápětí i Děčínem senzační zpráva - jako vraha Mertové zatkli Vašáka! Dokončení příště…
