Lesní křižovatce mezi obcemi Závodí a Trubějov na Náchodsku říkají místní dodnes „U Růženky“. „Zlomila ruka vražedná / zde dívky život čistý / doufejme, že snad svědomí / si vraha samo zjistí…“

Zachoval se i nápis v kamenném podstavci, nesoucím kdysi vysoký kříž s Kristem, na památku vraždy 17leté Růženy Červené, dcery sadaře z Trubějova, znásilněné a zardoušené 5. dubna 1926 na tomto místě neznámým pachatelem. Opravdu neznámým? Spis četnické pátrací stanice z Hradce Králové obsahuje poslední záznam ze srpna 1941 a označuje jako pachatele vraždy Josefa Klána (nar. 1903) ze Zábrodí, s pověstí muže „s perversními sklony“. Všichni věděli, že Klán Růžence nadbíhal a v inkriminovaný den ji požádal o schůzku. Poprvé byl zatčen vzhledem k nejasnému alibi hned po zločinu, pro nedostatek důkazů propuštěn, a znovu vazebně vyšetřován v roce 1930, když jeho bývalí společníci z cely uvedli, že Klán pomocí motáků informoval svou rodinu, jak patřičně ovlivňovat svědky.

Stopa končí kdesi v Kanadě

Nicméně i podruhé byl podezřelý muž pro řídkost důkazové matérie propuštěn. V roce 1941 sestavili četníci podrobný časový snímek osudného dne, který pro Klána dopadl velmi bledě. Jenomže tenhle dokument pátračky přišel takříkajíc s křížkem po funuse: už pět let předtím ponechal Klán svému bratru vzkvétající statek v hodnotě čtvrt milionu a s pouhými 50 000 korunami (více nebylo povoleno úřady vyvézt) odcestoval do kanadské Manitoby, kde jeho stopa pro české a později i protektorátní úřady končí v neznámu.

Smutné příběhy bez pachatelů

Růžena Červená zůstala zákonem nepomstěna a spí svůj věčný sen na hřbitově ve Studnici. A co svědomí? Dostihlo - ve smyslu veršíků na lesním pomníčku - vrahovy myšlenky a srdce? Když jsem objížděl zdejší kraj a s odstupem téměř osmdesáti roků se poptával mezi lidmi, zjistil jsem, že podezřelý Klán dávno zmizel v propadlišti paměti. Zato je silně zakořeněna verze, že k zločinu se po mnoha letech doznal na smrtelné posteli jistý komunistický mocipán okresního formátu z Červeného Kostelce. Jsem ovšem v tomhle ohledu dost skeptický.

Podobně efektní, ale nedoložené vyústění - vrah se přiznává v hodinu své smrti - má totiž v lidovém poznání také údajná rituální vražda Anežky Hrůzové v Polné z roku 1899, později zpolitizovaná v tzv. hilsneriádě, či vražda Alžběty Danielkové z roku 1953.

Také tyto zločiny zůstaly nepotrestány, také těmto obětem se dodnes dochoval pomníček. Chudák Anežka dokonce vstoupila svým příběhem do jarmarečních písní i na památeční pohlednice. O tom ale někdy příště.