Kliknutím zvětšíteV českých dějinách zazářil jako kometa. Znenadání se vynořil v roce 1419, zásadním způsobem poznačil během pouhých pěti let dějiny své země a znovu zmizel, po nečekané smrti „v tu středu před svatým Havlem“, tedy 11. října 1424, kdy se podle Starých letopisů českých „smrtelně roznemohl od hlízy“ při dobývání hradu Přibyslavi.
Jak ale žil Jan Žižka dlouhá léta předtím, než se postavil do čela husitského hnutí? Kde se vycvičil ve válečné taktice a kde přišel o první oko? To jsou otázky, jež v mnoha případech nabízejí i více než jednu odpověď. V následujícím textu si zkusíme některé z těchto odpovědí připomenout.
Slavná kalva
Jáklův film už ve svých trailerech naznačuje, že Žižka ztratil oko v boji až v dospělosti, v situaci, kdy působí jako nájemný žoldnéř. Sám režisér, scenárista i producent v jedné osobě k tomu podotkl, že ani historici nevědí, které oko Žižka ztratil jako první.
Je pravda, že všechna zobrazení Žižky napříč staletími jsou v tomto ohledu skutečně vzácně nejednotná a ukazují ho s páskou střídavě přes levé i pravé oko podle toho, jaký úhel pohledu malíři právě volili. Jednu věcnou indicii však máme, aspoň pokud přijmeme hypotézu, že patřila skutečně Žižkovi. Je jí známá čáslavská kalva, tedy pozůstatek svrchní klenby mužské lebky, nalezený spolu s dalšími lidskými kostmi dne 21. listopadu 1910, zazděný v děkanském kostele Petra a Pavla v Čáslavi.
Způsob uložení kostí nasvědčoval tomu, že by mohlo jít skutečně o Žižkovy ostatky, protože ty byly údajně podle různých historických zmínek přeneseny z místa původního pohřbu v Hradci Králové právě do Čáslavi. V 70. letech minulého století jim svou pozornost věnoval slavný český antropolog Emanuel Vlček v rámci projektu „Antropologicko-lékařský průzkum historických osobností českých dějin“. Své závěry pak zveřejnil v knize „Jak zemřeli“.
Kosterní pozůstatky z tzv. čáslavského nálezu. Některé z ostatků s velkou pravděpodobností náleží husitskému vojevůdci Janu Žižkovi
Podle Vlčka zranění dohledatelná na čáslavské kalvě korespondují s tím, co víme o Žižkově životě. Ten údajně přišel o své druhé oko při dobývání hradu Rabí v červnu 1421, kdy měl být podle kronik zraněn „zástřelem, který mu byl z oka vytahován“, což podle Vlčka napovídá tomu, že mohlo jít o dřevěnou nebo železnou třísku, případně kus kamene, který se odrazil po výstřelu ze znepřátelených hradeb.
Hrad Rabí:
Typ takového zranění antropolog na kalvě opravdu našel, a sice v krajině pravého oka, kde byly patrné stopy po hojícím se tupém poranění, vzniklém nedlouho před smrtí.
Oko ztratil chlapec v růstu
Pokud si tedy Žižka pravé oko poranil až u Rabí, pak by to, přes něž nosil pásku, muselo být to levé. Kdy a jak přišel o toto oko?
Podle Vlčka byla levá oční koule čáslavské kalvy zničena sečnou ranou, která šla šikmo od středu levého obočí k levému nosnímu křídlu. Šlo o těžké a životu nebezpečné poranění, které jednoznačně vedlo k oslepnutí daného oka. Až potud jsme v souladu i s Jáklovým filmem, kde Žižka rovněž přijde o levé oko.
Dál už se ale historický předobraz od filmového ztvárnění liší - podle Vlčka totiž došlo k tomuto poranění u historického nositele čáslavské lebky už v době, kdy tělo ještě neukončilo růst, tedy zhruba v chlapeckém věku 10 až 12 let. Pokud tedy čáslavská kalva skutečně představuje Žižkův ostatek, pak byl zraněn už jako chlapec.
„Jeden nález (zranění, pozn. red.) lze dát do vztahu se zprávami o ztrátě oka Jana Žižky v jeho mládí. Dodejme v době růstu chlapce. Druhý nález je pak možno spojit s poraněním druhého oka při obléhání hradu Rabí v červnu roku 1421. Výskyt obou těchto poranění na lebce muže zralého věku, v souhlasném sledu s historickými zprávami, dodává čáslavské kalvě na věrohodnosti jako pozůstatku lebky Jana Žižky z Trocnova,“ píše Vlček v knize „Jak zemřeli“.
Portrét Jana Žižky z Trocnova od Jánose Blaschkeho z roku 1807
Zmínka o muži zralého věku je také pozoruhodná. Podle antropologa šlo totiž o padesátníka s tolerancí plus minus deset let. Ale pokud tomu tak bylo, pak se nám mládí Jana Žižky trochu komplikuje…
Více Janů Žižků
Kdo byl vlastně Jan Žižka? Všeobecně známé přízvisko „z Trocnova“, jímž se slavný český vojevůdce honosil, napovídá tomu, že Žižka pocházel z jihočeské vísky Trocnov nacházející se zhruba na půli cesty mezi Českými Budějovicemi a Trhovými Svinami.
Tam se jméno Žižka vynořuje poprvé z dějin v roce 1378, kdy jakýsi Jan Žižka, jemuž patří v Trocnově jeden lán půdy a další stejně velký grunt v blízké vísce Čeřejov, svědčí u majetkoprávní operace. Ve stejném roce si půjčuje od dvou Židovek v Českých Budějovicích tři kopy a deset grošů.
Co nám tyto údaje říkají? „Prozrazují, že Janu Žižkovi bylo v době vydání dokumentu nejméně osmnáct, možná i dvacet let. Jako šlechtic, byť nižší (tedy vladyka nebo rytíř), byl od tohoto věku plnoprávným členem české stavovské obce,“ píše historik Jaroslav Čechura v kapitole „Záhadný Jan Žižka z Trocnova“ knihy „Falza a podvody české historie“.
Dodává, že Žižka se také oženil s ženou jménem Kateřina, s níž měl několik potomků, ale rodina se brzy rozpadla. Což mohl být důvod, proč se mladý šlechtic vydal na žoldnéřskou a válečnickou dráhu.
Pokud mu ale bylo v roce 1378 kolem osmnácti až dvaceti let, pak se v roce 1419 vynořuje jako zhruba šedesátník (což mimochodem odpovídá věku, v jakém ho ztvárnil Zdeněk Štěpánek ve slavné Vávrově husitské trilogii) a v roce 1424 umírá zřejmě poté, co překročil pětašedesátku.
Josef Mathauser: Vjezd Jana Žižky do Prahy
Což úplně nekoresponduje s odhadovaným věkem muže, jemuž patřila čáslavská kalva, a navíc to vytváří předpoklad, že Žižka bojoval s křižáckými vojsky v dost vysokém věku (nejméně o osm let starší než Zikmund, jemuž bylo v roce 1419 jedenapadesát).
„Této okolnosti si povšimli historikové již dávno a pokusili se odstranit tento nesoulad tím, že se z osoby, která se vyskytuje v dokumentech mezi lety 1380 a 1424, pokusili vytvořit dva Jany, otce a syna,“ píše Čechura. Jenže jakmile si Žižku rozmělníme na více osob, vzniká otázka, kterému z nich vlastně přiřknout skrovné zápisy z dob počátku 15. století. Ale vyloučeno není ani to, že Žižka byl opravdu jen jeden a všechno, co se mu přisuzuje, opravdu ve svém životě stihl.
Žižka a Rožmberk
Petr Jákl opřel svůj film pravděpodobně o události kolem roku 1408, kdy Jan Žižka údajně vyhlásil nepřátelství Rožmberkům a působil v záškodnické tlupě lapků. Právě tehdy se z něj měl postupně zrodit slavný vojevůdce. Co o této jeho životní etapě říkají prameny?
Zmínky o Žižkově nepřátelství s Rožmberky pocházejí převážně z česky psané „Popravčí knihy pánů z Rožmberka“, uchovávané v třeboňském archívu. V ní se objevuje zápis z počátku června 1409, známý jako „Pivcovo pravení“, v němž se mimo jiné píše: „A na Žižku Jan Holý pravil, že Žižka, Jindřich a bratr Žižkův vzali sú herynky a že on a Troskovec odpověděli pánu a že Žižka vzebral vozy a pánu odpověděl … a Žižka zabil páně člověka“.
Podle Čechury jde o výpověď náčelníka bandy Matěje Pivce o jejích zákrocích proti Rožmberkům, jichž se jako člen tlupy (ale nikoli její vůdce) účastnil také Jan Žižka.
O Žižkových přestupcích proti zemskému míru hovoří také dva listy českého krále Václava IV. z roku 1409. Zdá se tedy, že na jihu Čech opravdu operovala lapkovská tlupa, složená z příslušníků nižší šlechty, do níž Žižka patřil a která vedla drobné války proti Českým Budějovicím a rodu Rožmberků. Podle dalších pramenů tato tlupa sloužila předním šlechticům Litoldovi a Aleši Bítovskému z Lichtenburka, kteří ji využívali k vyřizování svých osobních sporů s konkurenčními rody.
Zhruba v této době tedy Žižka vystupoval jako námezdní žoldnéř a lupič, ochotný porušovat zemský mír ve prospěch těch, kteří ho platí. Otázkou, dodnes nezodpovězenou, však zůstává, zda právě tento Žižka, zachycený v Popravčích knihách, je totožný s pozdějším slavným vojevůdcem.
Žižka a král
Ještě ve Vávrově filmu z 50. let se nachází také známá scéna, v níž Žižka váhá, zda se má postavit proti králi Václavu IV., jemuž za mnohé vděčí. „Kdo mě zachránil před Rožmberkem?“ vznáší pozdější vojevůdce v tomto filmu palčivou otázku. Z čeho ona scéna pramenila?
Podle Čechury Václav IV. skutečně o Žižkovi věděl, neboť jeden Jan Žižka (opět nevíme s jistotou, zda právě ten slavný) u něj v 90. letech 14. století, tedy ještě před započetím Žižkovy lapkovské kariéry, sloužil jako lovčí. Svědčí o tom jeden zápis z roku 1392. Jak dlouho ale zůstal tento muž ve službě, nevíme.
Pak se z královy blízkosti toto jméno vytrácí a znovu se objevuje až v roce 1409, kdy Václav podle všeho docílil v jižních Čechách smíru, jehož součástí bylo i omilostnění členů žoldnéřských tlup znepřátelených pánů: včetně Jana Žižky.
Očištěný rytíř se pak na nějakou dobu uchýlil ke královskému dvoru, než byl odvelen s dalším žoldnéřským úkolem do Polska - tentokrát pomoci polskému králi s bitvou u Grunwaldu.
U Grunwaldu
Ani tradovaná Žižkova osobní účast v této legendární bitvě v roce 1410, v níž se vojska polského krále Vladislava Jagellonského střetla s řádem německých rytířů, není doložena s jistotou.
Je fakt, že po boku polských rytířů skutečně bojovala i skupina českých a moravských žoldnéřů pod velením Jana Sokola z Lemberka, a to, že stanuli v této bitvě proti nenáviděným „německým křižákům“, mohlo být právě oním klíčovým faktorem vedoucím k tomu, že je tento střet spojován právě s Žižkovou účastí: právě tady se přece mohl seznámit s křižáckou taktikou, právě tady se mohl naučit, jak jí čelit.
Jeho přítomnost na bitevním poli ale na rozdíl od již zmíněného Sokola z Lemberka nijak prokazatelná není. Není vyloučeno, že tam mohl být, nelze vyloučit ani to, že se tam skutečně mohl lecčemu přiučit, ale nijak výrazně ze stínu dějin u Grunwaldu nevystoupil. Tehdy ještě ne…
6
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
