Podle vás je našim hlavním celoživotním úkolem zmoudřet. Kdy člověk zmoudří?
Zmoudřet může každý kdykoli, jen se pro to musí rozhodnout. Většinou to přichází s nějakou těžkou situací nebo ranou, kdy se cítíme být na dně. Ale ne každý se však i tak rozhodne změnit vlastní chování a vzorce myšlení, které nás do takového stavu dovedly. Mnoho lidí i v zátěžových situacích zůstává nadále v roli oběti, stěžuje si, lituje se a čeká, že se něco okolo změní. Někteří to však konečně vezmou jako výzvu ke změně sebe sama a přesunou se do role tvůrce. Každý z nás si v jakékoli situaci může vybrat, jak se ke všemu, co ho potká, postaví. V tom máme absolutní svobodu všichni – bez ohledu na okolnosti. Jen musíme vzít zodpovědnost za sebe do svých rukou. Zmoudření souvisí podle mě s dospěním a dospělost není číslovka na kontě věku.

A umíme to?
Tím to teprve začíná. Stále se můžeme posouvat k lepšímu. Ale ne proto, že nejsme dost dobří, nýbrž proto, že víme, že je před námi nekonečné pole nepoznaného a jsme prostě zvědaví. Jakmile se vypořádáme s vlastními bloky a limity, dostaneme se do pozice vnitřního klidu a určité sebehodnoty. Teprve tehdy začíná to zmoudření, kdy pozorujeme svět, chceme lépe rozumět sobě, druhým. Vznikne přirozená touha po poznání. Získáme odstup a začneme pozorovat, vnímat, ptát se, hledat, ztrácet a znovu nacházet svoji podstatu. A to je to zmoudření – radost z bytí a vděčnost za život, ve kterém si doslova můžeme osahávat svět v sobě i kolem nás.

ČTĚTE TAKÉ: Pro spoustu mužů je téma menopauzy děsivé, ví Kamila Nouzová. Více v rozhovoru s gynekoložkou:

Byla to i vaše cesta?
Vzhledem k výchově a mému dětství jsem byla dost retardovaná v nezdravých vzorcích. A to vedlo k tomu, že mi zkrachovaly vztahy. V jednom jsem byla v podstatě týraná, ve druhém zase závislá na partnerovi. Celé to ztroskotalo ještě před porodem a já jsem zůstala sama. A to byla před těmi třiceti lety taková rána do mojí duše, že se mi ani nechtělo žít. Udržela mě tady hlavně moje milovaná dcera, protože jsem věděla, že za ni mám zodpovědnost. Tehdy, ve smutku, trápení a opuštění, jsem se konečně začala správně ptát. Pochopila jsem, že jsem to jen já, kdo je zodpovědný za svou situaci, za svůj život. Že jsem to já, kdo rozhoduje o tom, co udělá, s kým bude a za jakou cenu. Ta proměna z role oběti do role tvůrce trvá v podstatě jen pár minut. Ale je dost složité k ní dojít a rozhodnout se pro ni. Dnes vím, že ani nevím, co nevím. Baví mě poznávat, učit se, více rozumět sobě i všemu okolo mě, včetně vesmíru samotného.

Je moudré si do života přizvat na pomoc kouče?
Záleží na člověku a situaci. Někdy na to stačí člověk sám. Někdy někoho semele život tak, že potřebuje spíš psychoterapeuta a dokonce psychiatra. Je to o správném načasování. Psychologie se dívá do minulosti, do traumatu, a pomáhá přerámovat postoj. Koučink se dívá dopředu, pomáhá si stanovit kvalitní vize a cíle a cestu k nim. Věřím, že každý by se měl v určitý moment naučit opustit minulost a otočit se dopředu – podívat se do svojí budoucnosti a vést sama sebe na cestě, o které ví, kam vede a proč po ní jde. Tady a teď tvoříme svoji budoucnost. Proto bychom se měli zaobírat tím, jakou ji chceme mít.

PODCAST: Menopauza jako období (ne)viditelnosti

Menopauza jako období (ne)viditelnosti | Audio: Deník/Bohumila Čiháková

A jak poznám toho dobrého?
Dala bych do určité míry na reference, ale každému sedí něco jiného. Ale určitě bych poslechla svůj vnitřní pocit po prvním sezení a následovala bych ho. Kolik je lidí, tolik je potřeb. Koučů je také hodně, takže si můžete opravdu vybrat. Co je pro někoho kvalita, může být pro druhého nedostatečné. Pokud jde o mě, tak jsem velmi transparentní. Vystupuji na sítích, točím on-line kurzy i videa. Takže není těžké osahat si můj přístup i způsob práce.

S tím souhlasím a jste mi velkou inspirací.
Toho si moc vážím. Děkuju.

Zkuste nám teď a tady nakoučovat naše čtenářky, zralé ženy, kterým chybí ta dávka sebevědomí nebo trpí i předsudky, že s příchodem menopauzy nebo i po ní už nejsou opravdové ženy a zaškatulkovávají se do kolonky neplodící - tudíž nepotřebná, nehezká, stará. Napadá mě k tomu, byly to někdy šťastné holčičky s dostatečným sebevědomím, nebo jen plnily úkoly a žily v patriarchátu – ty mlč, na svůj názor nemáš nárok, co ty víš o životě a podobně? Není právě toto odrazový můstek k tomu, jak se budeme cítit a žít za těch čtyřicet padesát let?
Právě jste si sama odpověděla. Je to jen odrazový můstek. Každý start má svůj cíl. V roli oběti zůstaneme na té startovní čáře a ani si to nebudeme uvědomovat. V roli tvůrce nám to prostě dojde. Nemusíme zůstat navždy jako zakleté princezny. Ty nálepky o neschopnosti si v dospělém věku dáváme samy. Jako malé holčičky jsme na výběr neměly, jako dospělé ženy na výběr máme a víme o tom. Proč bych měla tak limitujícím a škodlivým nálepkám věřit? Pokud mi je okolí dává, mám stále na výběr, zda je přijmu. O tom rozhoduji já.

Kéž bychom se my ženy přestaly tak moc starat o okolí a otočily pozornost na sebe. Když se začneme chovat svobodně, zodpovědně, v souladu s tím, kým opravdu jsme, začneme být ve své síle. Najdeme vnitřní spokojenost se sebou a přestaneme být závislé na druhých. Dokonce je přestaneme zneužívat pro svoje pseudoštěstí. Člověk nikdy nenajde spokojenost, dokud nenajde sebe a odvahu jednat podle toho, kdo opravdu je. Musíme se dívat do zrcadla s dobrým pocitem z toho, koho tam vidíme.

DANA ŠKORPILOVÁ: Měla jsem světu co nabídnout, ale oni mě nikde nechtěli, vzpomíná fitness trenérka na období menopauzy. Přečtěte si rozhovor:

Kdo zrcadlo nastavoval vám? Byla jste dostatečně vybavená informacemi, nebo jste se k nim musela také dopracovat?
Já jsem z dětství nebyla vybavená informacemi vůbec. Spíš jsem byla hodně zdevastovaná výchovou a komunistickým systémem. Právě proto šel můj život z kopce a moje vztahy byly devastující. Dělala jsem všechno, co chtěli druzí, a svůj vnitřní neklid jsem uměla dobře maskovat. Až když jsem zůstala doslova na kolenou, začala jsem se ptát, proč se mi takové věci dějí. Poprvé jsem uzřela, že jsem to já, kdo se chová destruktivně, kdo vstupuje do nezdravých vztahů, kdo jedná proti vlastní intuici i hodnotám. To bylo hodně bolestivé, ale zároveň osvobozující.

Po dvaceti nebo třiceti letech páchaných destrukcí se to sebevědomí dohání přeci těžko.
Stačí přestat fňukat a uvědomit si, že jen my sami rozhodujeme v každém okamžiku, co uděláme. Změnit se můžete hned teď, pakliže se k tomu rozhodnete. Příklad. Pokud mě někdo ponižuje v práci nebo ve vztahu, tak jsem to já, kdo se nechá ponižovat, kdo žije ve vztahu nebo v práci, kde ho ponižují. Je nutné začít na sobě makat, zvyšovat svoje vzdělání, uvědomění i dovednosti, abychom měli světu co nabídnout. Informací a možností je dnes více než dost. Nechápu, jak se může někdo nudit. Svět je nepopsaná tabule k poznání, vzdělání, růstu.

Dovolím si jednu vaši citaci: „Náš mozek neumí rozlišit mezi myšlenkou a skutečnou událostí. Jakmile na něco myslíme, stává se to naší realitou. Když myslíme na smutné a špatné události, prožíváme je ve svojí hlavě opakovaně v plné síle i se všemi emocemi.“ Takže jsou to ty vzorce, které pak vyplouvají, když jsme v krizi, připadáme si nezajímavé, odepsané, k ničemu? Umíme nebo dokážeme vůbec realitu objektivně vnímat?
To neumíme a neumí to vůbec nikdo. Je vědecky prokázáno, že objektivní realitu objektivně vnímat neumíme. Náš mozek si dělá určitá zkreslení. Kdybychom teď vnímali úplně všechno všemi smysly, tak se zblázníme. Vnímáme tedy pouze malou výseč reality a dochází k selekci v tom, co si vybíráme jako zájmové body naší pozornosti. Následně to hodnotíme podle dosavadních zkušeností a prožitků, které máme uložené v podvědomé paměti. Realitu tedy hodnotíme podle svojí dosavadní „nahrávky“ a tu mám každý unikátní. Žijeme v biasu (zkreslení) a pikantní je, že jsme o svých přefiltrovaných náhledech přesvědčení. Poznání objektivní reality se blížíme vědeckými objevy, které jsou dokazatelné a nějak měřitelné. Ale i dosavadní vědecké poznání je jen kapka v obrovském oceánu nepoznaného. Skutečně ani nevíme, co nevíme. Měli bychom být více pokorní ve vlastních soudech o sobě, o druhých, o světě. V podstatě nemáme nikdy pravdu, spíš víru.

close Janka Chudlíková, koučka a lektorka profesního a osobního rozvoje info Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková zoom_in Janka Chudlíková, koučka a lektorka profesního a osobního rozvoje

A můžeme ji nějak ošálit?
Ty vzorce mozek opakuje pořád, nejen v krizi. Šetří tak energii a nevstupuje do neznáma, do nebezpečí. Mozek neumí mazat ani měnit vyšlapané vzorce, ale umí je skvěle překrýt a dělá to rád. Víte, o čem mluvím? O učení se novému, o cílech, o vizích, o budování nových návyků. Stejně tu strávíme 24 hodin denně, jen je otázkou, jak. Takže se místo stěžování a ulpívání v minulosti zaobírejte svojí vizí budoucnosti a začněte na tom krok po kroku makat. Není to těžké. Komplikujeme si to jen ve svojí mysli.

Pojďme tedy k vizím. Ty ženy na sobě hodně makaly. Vychovávaly děti. Chodily do práce. Budovaly kariéru. Byly loajální. A přesto se potýkají s tím, že je z práce vyhodí a jiná se jim v tom zralém věku hledá těžko. Podle trhu práce jsou buď překvalifikované, nebo mají proti mladším odslouženo. Co se stalo, proč tomu tak je?
Protože společnost prostě není vyspělá. Společenské normy jsou vyspělé a odpovídají horšímu průměru. Takže, milé ženy, buďme statečné, samy sebou a odvážně vystupujme za sebe. Ona si nás ta správná práce najde. Musíme si být vědomé vlastní hodnoty, potenciálu, talentů a podle nich vystupovat. Pokud nás nezaměstnají v korporátu, je tu spousta firem, nebo si můžeme konečně začít plnit svoje vlastní sny a začít podnikat. Kdysi jsem četla o padesátileté paní, kterou nikde nechtěli, tak začala ze zoufalství péct štrůdly. Nejprve je pekla pro sebe a přátele, potom pro okolí, a nakonec se spojila se synem a má fungující, úspěšnou firmu. Prostě je to pořád o vlastním sebeuvědomění.

Nejen na trhu práce se ženy potýkají s nepřijetím. Poté, co děti opustí hnízdo, opouští tyto zralé ženy i partner nebo manžel. Janko, máte odpověď na to, proč?
Může to být i tím, že i muži mají také svá témata a jen málo z nich skutečně dospěje a projde transformací z chlapce do muže. V tomto jsme si rovni. Vyspění vyžaduje zaměření a práci na sobě. Ale také v tom může hrát roli párová dynamika a nezralost ženy. Nerada paušalizuji. Každý pár má svůj specifický příběh. Upřímně, já bych dnes už ani po muži, který odejde za mladší, netruchlila. Nejen, že ho vlastní rozhodnutí dožene, ale také proto, že moje štěstí dnes není tolik závislé na druhých. Umím být i sama a mám dobrý život. Partnerství, přátelství, vztahy pěstuji jen tak, aby mi v nich bylo dobře. Proč by mi v nich mělo vlastně být špatně? A kdo chce jít jinam, ať jde. Já mohu mít lidi ráda, aniž by mi to nutně vraceli. Druhým dáme svobodu až tehdy, když se dostaneme do vlastní síly a začneme mít rádi sami sebe. Nikdo se nenarodil proto, aby nás udělal šťastnými. To je naše úloha. A pokud se jí chopíme zodpovědně, můžeme pak někdy zažít i radost ze sdílení a prožívání štěstí ve vztahu s někým jiným násobně víc jako bonus.

MENOPAUZA: Návaly horka a přibírání v oblasti břišních partií - to je pro většinu žen klimakterium. Jak k tomuto období života přistoupit, radí článek:

Já mám teď chuť říct, pošlete je někam. Ale to asi taky každý nedokáže.
To právě vychází z vlastní sebehodnoty. Je to na nás, co druhým dovolíme a jak moc žijeme pod jejich vlivem. Můžeme druhé nechat jít a být. Stále nám zůstává v rukou náš vlastní život a ten můžeme žít dobře, i když nás někdo opustí. Jen se nesmíme litovat. Nejde o boj, jde o vnitřní mír. Když jsme v pohodě se sebou, dáme druhým volnost, protože oni až tak neurčují naše vnitřní štěstí a naplnění.

Pořád dokola slyším a čtu rady, jak je důležité o nepříjemných věcech mluvit, nestydět se otvírat témata, která nás trápí. Měla jste potřebu o menopauze s někým mluvit či se svěřovat, nebo jste si ji v tichosti odžila sama, jako většina žen, protože o tom se nemluví?
Já už jsem to takhle neměla. Díky mojí předchozí, vědomé cestě už se nebojím otevírat témata a mluvit o svých pocitech. Menopauza pro mě není tabu a nevím, proč by měla být. Ale já jsem měla naštěstí poměrně lehký průběh, takže jsem nebyla nucena to tolik řešit.

A mluvila s vámi o menopauze maminka?
Moje maminka byla prototypem těch maminek z minulosti, které vůbec neuměly o těchto tématech mluvit. Měly to tak nějak potlačené z vlastního dětství a také nebyly k dispozici informace jako dnes. Ale nemám jí to za zlé. Jen si myslím, že je dnes naší povinností to vše posunout dál – vůči sobě, vůči vlastním dcerám i vůči dalším ženám. Minulost nezměníme, ale tady a teď máme na výběr.

NEBEZPEČNÝ SYNDROM VYHOŘENÍ: Přichází tiše. Dejte pozor na varovné signály:

Jednou toto období čeká i vaši dospělou dceru Anežku. Povídáte si spolu o těchto tématech?
Ano. Máme hodně otevřený vztah. Mluvíme o všem, co zrovna každá z nás řeší. Jsme tu jedna pro druhou. Je krásné vidět, jak to je pro ni normální a jak ona sama to posouvá dál ve svém okolí.

Já si totiž myslím, že je to velmi důležité. Kromě toho, že premenopauza může začít už kolem třicátého věku ženy, tak ale také proto, že i děti by měly vědět, že máma potřebuje v tomto období více pochopení a respektu.
To ano. Chybí i hlubší osvěta o tom, co to je, jak a kdy se to projevuje, co se s tím dá dělat. Také jsem byla překvapená, když jsem poprvé slyšela, že příznaky premenopauzy se mohou objevovat už ve třiceti.

K odtabuizování a zboření stigmatu o menopauze se rozhodla i společnost Vodafone, která dokonce vydala zaměstnaneckou příručku, která má pomoci nejen těm, kteří menopauzou právě procházejí, ale hlavně kolegům, kteří nechápou, co se děje, jsou cyničtí nebo ironičtí. Mělo by to být součástí každé společnosti?
Bez diskuse. Komunikace a návody pro doporučené jednání zjednoduší složité situace, které mohou v reálu nastat. Vodafone je otevřený mnoha tématům a v tomto směru má dobře našlápnuto. Školila jsem tam a vím, že to tam je opravdu standardem. Naštěstí se dnes společnosti více posouvají k hodnotám, kultuře a emočnějšímu přístupu.

ROZHOVOR: Jak předejít přibírání na váze, proč je nejdůležitější spánek a které potraviny jsou nebezpečné? Na otázky ohledně menopauzy odpovídá vyhledávaný výživový poradce Petr Havlíček:

V jednom ze svých spotů jste vyzvala sledující, aby si na papír napsali deset věcí, které na sobě mají rádi. Co tento test vypovídá nebo co nám má říct?
Nejsme zvyklí o sobě přemýšlet pozitivně a máme obecně nízkou sebehodnotu. Právě proto na sobě máme pracovat a posilovat sami sebe. Když víme, kdo jsme, a máme odvahu podle toho i žít, nemáme bariéry pojmenovat svoje plusy i minusy. Zralý člověk se umí pochválit bez chvástání. Ví, co udělal dobře a co ne. Umí se opřít i o to dobré. Je to jen vědomý odraz vlastní sebehodnoty.

A co na sobě máte ráda vy? Dokážete nám to desatero tady a teď vyjmenovat?
Mám opravdu ráda tu ženu, ke které jsem se dopracovala, navzdory svojí ne příliš dobré startovní čáře.

  • Pomohla jsem mnoha lidem zlepšit život.
  • Jsem kreativní.
  • Umím být pohotová a vtipná.
  • Makám na sobě.
  • Jsem oporou v rodině.
  • Jsem dobrá máma.
  • Jsem ve svém oboru dobrá.
  • Vytvořila jsem si v šedesáti bydlení u moře.
  • Umím odejít z toho, co pro mě není dobré – i za cenu ztrát.
  • Jednám v souladu se svými hodnotami.

Pak jste také zastánce toho, být sám sobě koučem. Pomůžete nám s návodem chytrých otázek, na které si máme odpovědět a namotivovat se, nevzdávat se a jít dál?
Tady jsou. Jaké chování tě dovedlo do dnešní situace? Jaký způsob chování a myšlení tě limituje? Kdo jsi? Kdo chceš být? Jaká je tvoje osobní vize? Jaké jsou tvoje osobní hodnoty? A tak dál – těch by bylo…

close Janka Chudlíková, koučka a lektorka profesního a osobního rozvoje info Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková zoom_in Janka Chudlíková, koučka a lektorka profesního a osobního rozvoje Janka Chudlíková je lektorka, mentorka a koučka, která inspiruje ostatní k lepšímu osobnímu životu a profesnímu růstu. Zabývá se neurovědou, filozofií a psychologií. Přednáší na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Zkušenosti sbírala v nadnárodních korporacích. Poté, co v rámci marketingu uváděla na trh silné značky amerického koncernu Procter & Gamble, se rozhodla profesně posunout ke vzdělávání a rozvoji lidí. Tomuto oboru se věnovala v telekomunikační společnosti O2, ve společnosti Zentiva vedla jako personální ředitelka lidské zdroje.

V roce 2003 se postavila na vlastní nohy a začala podnikat ve vzdělávání a rozvoji.

Je aktivní na sociálních sítích a v on-line vzdělávání www.jankachudlikova.com.