Moderátorka Naomi Adachi: V Japonsku mají Nintendo i bezdomovci

Narodila jste se u nás, váš tatínek je Japonec, maminka Češka. Jak se to projevilo ve vaší výchově?
Když jsem udělala nějaký průšvih, třeba jsem přišla pozdě domů z koncertu, v Čechách by se asi stalo to, že by vám rodiče dali na zadek, nebo vám vyhubovali.  A tím by to skončilo. U nás to probíhalo tak, že táta ke mně dlouze promlouval, trvalo to i několik hodin. S bráchou jsme si vždycky říkali, že bychom radši dostali na zadek a bylo by to hotové.

Herec Jan Teplý: Dřív jsem víc rozděloval práci a rodinu, teď se všechno spojilo

Bylo to opravdu dlouhé a pak jsme si slibovali, že už to příště radši neuděláme. Divila jsem se, že se tátovi chce takhle dlouho povídat: klidným hlasem vysvětlovat, proč je to, co jsme udělali, špatné, i když jsme to chápali už po první větě.

Jak často jezdíte do Japonska?
Snažím se jezdit tam co nejčastěji, ale většinou mi to vyjde jednou, maximálně dvakrát do roka. Když už do Japonska jedu, tak se snažím být tam co nejdéle, aspoň měsíc. A proč tam jezdím? Je to zvláštní, ale protože jsem napůl Japonka a napůl Češka, jsem opravdu napůl doma tady a z poloviny tam.

Když jsem tady, šíleně se mi stýská po místech, kam obvykle v Tokiu chodívám. Chodím pořád dokola do stejné kavárny, dávám si pokaždé stejné jídlo, stejně jako v Praze. Také stejná kavárna a stejné jídlo. A hlavně se mi stýská po Japonsku, když jsem tady, a naopak po Čechách, když jsem tam. Nemám vůbec procestovanou Evropu ani Asii, protože pořád létám na trase Praha – Tokio.

V Japonsku byla dlouho opomíjena ženská práva. Navíc jsou svázaná zdvořilostními pravidly, nelze ani říct „ne“…
Ani Japonec nemůže říct ne. Odporovat není slušné. Můžete odmítnout, ale nesmí se to říct přímo. To není správné.

Výtvarník a skladatel Miloš Vacík: Moje srdce tepe v rytmu samby

Když se chcete z něčeho vykroutit, použijete nějakou zdvořilostní frázi?
Kdybyste mi řekl: „Nezajdeme dneska na večeři do té italské restaurace?“ a já třeba nemám ráda italskou kuchyni, tak musím říct: „Ano, to je výborný nápad jít na večeři, ale co kdybychom zašli do té japonské restaurace na suši?“ A vy zase třeba nemáte rád suši, tak musíte říct: „To je také dobrý nápad, ale co kdybychom zašli tam a tam…“

Jak je to tedy v Japonsku s právy žen?
Je to čím dál tím lepší, ale má to zase jiné nevýhody. Ženy teď začaly pracovat, daří se jim, už mohou zastávat i vyšší posty. Změnilo se to asi za posledních pět let, alespoň já to tak pozoruji. Do té doby byly ženy v domácnosti nebo na nižších pozicích, jako asistentky, sekretářky, prodavačky v obchodě… Předtím ženy nebývaly třeba manažerkami obchodu.

Ale protože teď ženy mohou, začaly si budovat kariéru a vůbec nehledí na rodinu. Proto je teď v Japonsku takový problém, že se rodí hrozně málo dětí. Podle mne je to způsobeno tím, že ženy mohou konečně pracovat. Byl po tom takový hlad, že se teď té kariéry nechtějí pustit.

Je něco, co vám vadí na Česku a na Japonsku?
Když přijdete v Česku do obchodu a prodavačka je naštvaná, tak vás ani nepozdraví, protože prostě může. Dneska jsem naštvaná a je to. Tohle mi třeba není sympatické. Když je ten člověk v práci, očekávám od něj nějaký servis. Já přece nemůžu za to, že má špatný den. Ale v Japonsku je to zase druhý extrém. Tam nikdy nevíte, jak se lidi mají. A i když se zeptáte, jak se mají, tak vám vlastně nemůžou říct, že se mají špatně, protože je neslušné stěžovat si.

Mistr saunování Lay Pang Ong: Učíme se tak dlouho, dokud žijeme

Myslím, že by se Japonci mohli učit spoustu věcí od Čechů a naopak. Japonci například vůbec nedovedou improvizovat. Mají třeba natáčecí plán, a když se cokoli pokazí, všichni začnou panikařit a nic se nenatočí. V Česku se spíš improvizuje, a když je nějaký plán, tak spíš proto, aby si člověk přečetl, co všechno se má stihnout, a většinou se to nestihne. Ale z té improvizace vzniká spousta nápadů.

Jste gamerka. Vysvětlíte mi prosím ten pojem?
Je to úplně jednoduché – ráda hraju hry, a to hlavně videohry a počítačové hry.

Hlavně diváci pořadu DVA3 na Déčku vás mají s počítačovými hrami a videohrami spojenou.
Teď jsem ještě začala moderovat pořad GPTV na CZC.cz, je to takový novinkový magazín ze světa videoher. DVA3 je hlavně o kreativních hrách pro děti, to znamená, že tam nejsou střílečky a vůbec hry, které rodiče dětem zakazují.

Sourozenci Ulrychovi: Muzikál Nikola Šuhaj byl ve své době zjevením

Rodiče vůbec mají představu, že jsou jenom hry, ve kterých se vraždí, ale ono to tak není. Je spousta her, které rozvíjejí dětskou mysl a tvořivost. Proto se snažíme na Déčku ukázat, že hry mohou být i vzdělávací prostředek. Já osobně jsem se naučila anglicky hlavně z videoher. V GPTV představujeme úplně všechny novinky, které vycházejí, protože já mám ráda všechny hry, i vraždící.

Jak velkou a podstatnou součástí vašeho života jsou?
Obrovskou. Hraju denně už odmalička. Protože táta vozil mně a mému o 11 let staršímu bratrovi z Japonska hry. Díky tomu jsem nikdy nebyla ve škole šikanovaná kvůli svému původu, naopak jsme byli nejpopulárnější děti, protože jsme měli Playstation nebo Nintendo (herní konzole – pozn. red.), a všichni k nám chodili hrát. Od té doby hraju pořád.

A co když si nemůžete zahrát? Když den nehrajete, jste nervózní a okusujete si nehty?
Zase takový závislák nejsem, ale někdy se přistihnu, že když nemám konzoli, nebo nejsem u počítače, tak hraju na mobilu v tramvaji nebo v metru. Ale pořád si nemyslím, že je to se mnou tak špatné, že bych nechodila ven a podobně.

Jaký typ her vás baví nejvíc?
Asi hororové a příběhové. Když mají příběh, je to vlastně takový interaktivní film.

Evelyna Steimarová: Kvůli lásce s Bolkem Polívkou se mnou kolegové nemluvili

Nemáte pocit, že fiktivní realita videoher vám ubírá čas z reálného života?
Myslím, že se mi to prolíná. Spousta mých kamarádů také hraje videohry, a když jdeme někam ven, tak se o nich bavíme. Máme společný zájem, stejně jako se někdo kouká na filmy nebo sportuje. Je to koníček jako každý jiný.

Využila jste někdy nějakou zkušenost ze hry v životě?
Je takový citát, který koluje mezi hráči videoher: „Když jdete ve hře, poznáte, že jdete správným směrem podle toho, že potkáváte samé nepřátele. Když se vracíte, tak už tam nejsou.“ Je to stejné jako v reálném životě. Když potkáváte překážky, víte, že jdete správně. Nezůstáváte na jednom místě, ale posouváte se dál.

Co ještě ráda děláte ve volném čase?
Moje práce je můj největší koníček, takže ráda moderuji, chodím na focení a ještě docela ráda chodím do školy, akorát to občas moc nestíhám. Studuji divadelní vědu. Ne, že bych byla špatný student, jenom nejsem pořád schopná odevzdat tu poslední práci. Ráda cestuji a moc ráda chodím do kaváren. Já jsem vlastně kavárenský povaleč. To je také možná důvod, proč bydlím v Praze na Letné, kde je spousta kaváren.

Scenárista seriálu Most! Petr Kolečko: Od režiséra očekávám, že můj text povýší

Když studuje divadelní vědu, můžete porovnávat české a japonské divadlo…
Je to něco úplně jiného. V japonském divadle, ale i ve filmu, funguje obrovská stylizace. Zatímco v Čechách se hraje realisticky, aby divák uvěřil tomu, že je to doopravdy, v Japonsku se hodně přehrává.

Chystáte pořad zaměřený na tipy a triky, jak si co nejvíce užít Tokio. Co by měl vzít v potaz člověk, který se chystá do Tokia?
Člověk by měl znát nějaké základní kulturní rozdíly, co se sluší a co se nesluší. To je vlastně rada pro cestování po celém světě. Když někdo jede třeba do arabských zemí, měl by respektovat, že se nemůže nějak moc odhalovat. Na hotelu u bazénu je to něco jiného, to je taková mezinárodní půda, ale jinak by na to měl brát ohled.

My také nejsme nadšení, když tu někdo dělá něco, co je nám proti srsti. I když to dělá z nevědomosti. V době, kdy máme internet a všichni máme mobil, tak si to můžeme zjistit. Takže třeba bych všem doporučila, aby v Japonsku nesmrkali na veřejnosti, protože to se nesluší, aby netelefonovali nahlas a obecně nemluvili nahlas a nekoukali na lidi třeba v metru. Není slušné někoho pozorovat.

Smrt i legrace na jevišti. Alice Nellis o "Mozartovi": Jde o půvabnou grotesku

Když jsem dlouho v Tokiu, tak mám za chvíli trochu depku, protože na mě na ulici nikdo nekouká a také se na mě nikdo neusměje. Všichni koukají do země nebo přímo před sebe, ale nikdo do očí. Za chvíli mám pocit, že jsem mezi těmi 37 miliony lidí v Tokiu úplně sama. V Čechách se vždycky koukám na lidi a usmívám se na ně.

Ne nadarmo máte hereckou konzervatoř. Zahrála jste si menší role v několika filmech. Nechtěla byste se herectví věnovat více?
Moc ráda! Vlastně ze všeho nejvíc bych se ráda věnovala herectví. Víc tedy filmovému než divadelnímu. Dřív to bylo naopak. Teď mám hrozně ráda natáčení, ten štáb a atmosféru kolem. Ale je to těžké. Už na konzervatoři mi kdysi říkali, ať si rozmyslím, jestli k nim chci nastoupit, protože s mým vzhledem to prý nebude jednoduché.

Když vám tohle řeknou v patnácti letech, tak si stejně myslíte, že to půjde úplně v pohodě. Neřešíte tolik budoucnost. A je fakt, že když jsem dělala nějaké konkurzy do divadel, tak mi řekli, že jo, ale Julii jim tam nezahraju a podobně. Potřebují univerzální herce, což tady v Čechách s mým vzhledem asi úplně nejsem.

Hudebník a herec Václav Kopta: Návrat do minulosti se ne vždy vydaří

Přitom jsem viděla, že v Anglii se hrál Hamlet a Laerta hrál černoch. Všichni ostatní byli běloši a mě při sledování té hry ani nenapadlo, že Ofélie je bílá a její bratr Laertes je černoch. Je to přece jen divadlo, které pracuje se znakem. Tady by to asi neprošlo. Myslím, že český divák na to ještě není připravený. A nevím, jak by to fungovalo ve filmu. Asi by se to muselo nějak vysvětlit.

Ještě ke všemu jste sběratelka. Co všechno sbíráte?
Hlavně hry, Nintendo. Vzniklo to tím, že nám je vozil táta. V Japonsku mají Nintendo i bezdomovci. Já jsem z toho byla v šoku a doteď přemýšlím, kde to nabíjejí. To je jediné, co mi nejde do hlavy.

Malíř Milan Sanetřík vystavuje v Hranicích. Učím se neustále, říká v 85 letech