Morová rána, která v letech 1348 až 1350 zasáhla velkou část západní Evropy, vyvolala masovou hysterii, jež brzy přešla k vraždění Židů. Asijský dýmějový a plicní mor se šířil z námořních lodí prostřednictvím blech z nakažených krys, v očích tehdejších lidí byl ale děsivým božím trestem, ranou dopadající za něčí viny.

Strach z „černé smrti“ působil jako katalyzátor davového hněvu, jenž se ve středověku téměř vždy zaměřoval na jediného viníka – na Židy. A protože skutečná příčina nemoci nebyla známa a lidská psychika má od pradávna sklon vidět za neznámým zlem konkrétní zlovolnou příčinu, byli Židé obviňováni, že tráví vodu ve studních. Jejich vraždění tak postupovalo Evropou souběžně s tím, jak se šířila nákaza – z Francie do Porýní a dál na východ.

Dne  20. března 1393 došlo v komendě rytířů johanitů při kostele Panny Marie pod Řetězem na Velkopřevorském náměstí k potyčce, která ještě týž večer vyvrcholila politickou vraždou
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. O nešťastném králi a jeho krutém činu

Českým zemím se největší pogromy západního rozsahu v té době vyhnuly, až na dvě výjimky: v roce 1349 došlo k velkému pogromu ve Vratislavi, která byla tehdy českým městem, a v roce 1350 k vyvraždění všech Židů v Chebu, kde dav zaútočil po kázání tamějšího minoritského mnicha. Za zmínku přitom stojí, že stejně jako později v roce 1389 v Praze, i v Chebu došlo k pogromu o Velikonocích – důvodem bylo nejspíš to, že během těchto křesťanských svátků rostla nenávist vůči Židům, protože se připomínala jejich „vina na ukřižování Spasitele“, a navíc se Velikonoce střetávaly s židovským svátkem Pesach.

Jinak však byli „čeští Židé“ oproti západní Evropě v celkově větším bezpečí, zejména díky tomu, že českým zemím se tehdejší morová epidemie do značné míry vyhnula.

Tyto okolnosti vedly k tomu, že většina zbylých, zvlášť německých Židů, kteří přežili vraždění, zamířila na východ. Kulturní centrum aškenázských Židů, jež se původně nacházelo v oblasti severní Francie, Porýní a západního Německa, se tak přesunulo do Čech, na Moravu a především do Polska a Litvy. V Čechách se jedním z nejvýznamnějších center aškenázské kultury stala Praha, konkrétně židovská obec přiléhající ke Starému Městu.

Dne 3. listopadu 1948 poslala Berta Grynszpanová svému bratru dopis, v němž mu popisovala uvíznutí rodiny v bídných podmínkách mezi hraničními přechody dvou zemí, Německa a Polska, jež nechtěly Židy přijmout. O čtyři dny později začal mladík střílet
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Zabiják u zrodu křišťálové noci

Po smrti Karla IV. a nástupu jeho syna se nejdřív zdálo, že se bude židovská situace v Čechách vyvíjet jako doposud, tedy pro Židy relativně příznivě. Karel IV. je po upevnění své moci chránil, byť zejména ze zištných obchodních důvodů. V pozdějším období své vlády se dokonce snažil upravit jejich právní postavení a podporoval i jejich nové osídlení. Na druhé straně nelze opomenout, že už v roce 1349 inicioval protižidovský pogrom v říšském Norimberku, kde v té době teprve budoval své postavení římského krále. Byl tam tehdy navíc zadlužen – přičemž své dluhy se rozhodl splatit právě z toho, že svým věřitelům přislíbil majetek pobitých Židů a jejich vraždění předem pardonoval.

Jeho syn Václav IV. nicméně v českých zemích pokračoval v politice, která byla k Židům vstřícná. Dokonce jim počátkem své vlády udělil právo ohradit pražskou obec a uzavřít ji šesti branami. Ani to ale nakonec nepomohlo.

Důvodem útoku proti židovskému osídlení byla údajně zpráva, že Židé házeli kameny na kněze nesoucího eucharistii (hostii a víno používané při svatém přijímání) nemocnému. Podle jiných zdrojů vyvolal pogrom židovský chlapec, který hodil nějakou nečistotu na kříž v křesťanském velikonočním procesí, případně se ho dotkl, a tím ho znesvětil.

Panna přísahá, že vzbudí takový válečný ryk, jaký nebylo po tisíc let slyšet ve Francii, sdělila Jana z Arku v dopise okupační anglické armádě. Její příklad vrátil Francouzům odvahu, nakonec se však stala nepohodlnou a skončila v rukách svých nepřátel
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Život a smrt Panny orleánské

Tyto zprávy však byly s největší pravděpodobností falešné a objevily se až později, aby zpětně „ospravedlnily“ násilí. Skutečným důvodem mohla být kromě fanatismu pražských kazatelů také slábnoucí pozice Václava IV. coby panovníka, protože ten už v té době začínal před svými vladařskými povinnostmi upřednostňovat lovy a pitky, a dostával se do opakovaných sporů s vyšší šlechtou i s arcibiskupem Janem z Jenštejna. V době pogromu pobýval pravděpodobně mimo Prahu a tažení proti Židům mohlo být způsobem, jak opět zpochybnit jeho autoritu coby krále – šlo totiž o útok na jeho „majetek“.

V každém případě ozbrojený dav, vedený jistým Johanem či Ješkem Čtverhranným, zaútočil na židovskou čtvrť. A nastal masakr.

„V jedno tratoliště všechna krev se slila oné doby jarní, osmého dne našeho svátku Vykoupení. Tak jako ty nekvašené chleby byli jsme páleni a jako beránek obětní. Tehdy zchvátila nás hrůza, neboť jsme zaslechli hanebná ostouzení,“ napsal později o pogromu, v němž zahynul i jeho otec, židovský básník, rabín a lékař Avigdor ben Jicchak Karo, jehož životní příběh připomněl před časem Český rozhlas.

V Rakovníku a v jeho okolí se dodnes vypráví o tajemném fextovi Jiřím Sklenářovi, jenž prý vypadal jako vtělená smrt
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Rakovnická smrt

Většina židovského obyvatelstva byla za jediný den povražděna, jejich domy vyrabovány, obě židovské synagogy útočníci vypálili – lidé, kteří se ukryli uvnitř, přitom nedostali šanci odejít. Vzbouřený dav zdevastoval i židovský hřbitov.

„Kterýkoli dům vám ukážu, je plný nejpřednějších Židů: podpalte a spalte je,“ zavelel prý podle středověkých latinských textů, známých pod souhrnným označením Pašije pražských Židů, Ješek Čtverhranný a dav ho zřejmě neváhal poslechnout.

Jako odhadovaný počet obětí bývá nejčastěji uváděno číslo tři tisíce, podle badatele a člena Evropské asociace pro židovská studia Daniela Soukupa je ale tento odhad nerealistický a vyplývá zřejmě ze špatného pochopení údaje z kroniky Dietricha Engelhusa. Skutečný počet zavražděných mohl činit zhruba 750 osob. I tak ale představoval bezmála zánik veškeré židovské komunity v tehdejší Praze.

Odražená kulometná salva pokosila 4. března 1919 na kadaňském náměstí desítky lidí, pětadvaceti z nich se stala osudnou.
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Kadaňský masakr

Dietrich Engelhus byl německý kronikář, který v roce 1389 v Praze studoval. Později přesídlil do saského Erfurtu, kde působil na tamější univerzitě. Zanechal po sobě světovou kroniku v latinské a německé verzi a řadu menších kronik a teologických textů. Text o pražském vraždění Židů patří mezi jeho nejznámější.

Král Václav IV. se po návratu do Prahy postavil k pogromu podobně „pragmaticky“, jako to v případě potřeby uměl jeho otec. Potrestal sice jeho iniciátory, ale majetek povražděných Židů si ponechal…