Kliknutím zvětšíteKdyž Klaus Barbie uslyšel, že je viněn mimo jiné z toho, že osobně mučil a zneužíval čtyřiačtyřicet židovských školáků, které pak vědomě poslal na smrt, začal se hájit, že prý pronásledoval pouze příslušníky francouzských odbojových organizací Resistance a Maquis, protože podle něj ohrožovali německou armádu.
Tuto obhajobu mu záhy rozbila na padrť osmdesátiletá bělovlasá Sabina Zlatinová, židovská žena narozená v Polsku, jež za války vedla se svým manželem Mironem dětský domov v odlehlé vesnici Izieu. „Ty děti byly nevinné,“ vmetla v slzách Barbiemu do tváře. „Takový odporný zločin se nedá nijak odpustit, nedá se zapomenout. Musíte za něj zaplatit!“
Křehký dětský ráj
Sabina Zlatinová se narodila jako Chwastová v židovské rodině ve Varšavě a do Francie se přestěhovala už jako mladá. Při studiích dějin umění ve městě Nancy se seznámila s mladým židovským studentem z Ruska Mironem Zlatinem a v roce 1927 se za něj provdala. O dva roky později se oba manželé přestěhovali do Landasu na severu Francie, kde si pořídili drůbeží farmu. V roce 1939 získali francouzské občanství.
Po okupaci Francie německým vojskem se Zlatinovi stěhovali znovu, tentokrát na jih do Montpellier. Zlatinová začala pracovat v tamější vojenské nemocnici, ale po zřízení kolaborantského vichystického státu musela odejít. Tehdy se rozhodla kontaktovat charitativní organizaci pro židovské děti v dosud neokupované části Francie a nabídla jí pomoc. Ještě před okupací zbytku Francie pomohla zajistit propuštění dětí z internačních táborů v Agde a Rivesaltes, o něž se začala osobně starat.
Když Němci v roce 1943 obsadili zbytek Francie, uchýlila se žena i se sedmnácti dětmi do zóny okupované Itálií a získala povolení k užívání domu ve vesnici Izieu, nacházející se něco přes sedmdesát kilometrů od Lyonu v údolí řeky Rhôny. Tam založila dětský domov pro uprchlíky Hérault La Maison d'Izieu („Dětský domov v Izieu“), v němž ukrývala další a další židovské děti.
Na jaře 1944 už všechny tiše hřála naděje, že válka brzy skončí. Zatím se manželé snažili ze všech sil, aby dětem dali pocit domova, jistoty a bezpečí. A dařilo se jim to, o čemž svědčí třeba dopis osmiletého Georgese Halperna, zachycený v knize Serge Klarsfelda Děti z Izieu. Chlapec v něm psal o odpoledním spánku, o procházkách po venkově i o tom, jak moc se těší na nadcházející oslavu.
Na Zelený čtvrtek přišla smrt
Už brzy na to bohužel vrazila do tohoto tichého dětského ráje hrůza a smrt. Byl právě Zelený čtvrtek 16. dubna 1944, když před dětským domovem zastavily dva nákladní vozy a dvě auta. Razii vedli muži v civilu, kteří nechali naložit a odvézt čtyřiačtyřicet dětí ve věku od čtyř do sedmnácti let a sedm dospělých včetně Sabinina manžela. Ona sama měla štěstí, že v tu dobu v Izieu nebyla. Svého manžela však už nikdy v životě neviděla, stejně jako žádné z dětí. Z jedenapadesáti odvlečených přežila jediná žena.
Jedním z oněch mužů v civilu, kteří nechali všechny obyvatele domova odvléct, byl podle svědků zátahu právě Klaus Barbie. U soudu jeho totožnost dosvědčil například třiasedmdesátiletý Leon Reifmann, jenž za války v domově vypomáhal coby student medicíny a zatčení unikl tím, že vyskočil z okna a schoval se.
Reifmann vypověděl, že během razie viděl tři muže, a když ho konfrontovali s obžalovaným Barbiem, označil jeho podobnost s mužem z oné trojice za zarážející. Barbieho identifikoval také Lucien Favet, který šel v době zátahu kolem domu a ještě zaslechl, jak odvážené děti začaly zpívat francouzskou vlasteneckou píseň.
A konečně u soudu vystoupila také Lea Feldblumová, jež byla onou ženou, která odvlečení jako jediná přežila. Stejně jako děti byla poslána do Osvětimi, kde o jejím osudu rozhodla náhoda: „Děti šly doleva, mě zatlačili doprava,“ popsala u soudu, čeho byla svědkem na osvětimské rampě (průběh soudního jednání zachytil britský deník Guardian). Cesta doleva vedla přímo do plynových komor…
Lyonský řezník
Kdo byl Klaus (celým křestním jménem Nikolaus) Barbie? Narodil se 25. října 1913 v Godesbergu, jeho rodina pocházela z Merzigu v Sársku poblíž francouzských hranic. Je pravděpodobné, že jeho předkové z otcovy strany patřili k francouzským římským katolíkům, kteří zemi opustili během francouzské revoluce. Jeho otec narukoval v roce 1914 za Německo na frontu, byl zraněn u Verdunu a zbytek války strávil ve francouzském zajetí. Vrátil se zahořklý, rozzlobený a plný nenávisti k Francouzům. Začal pít a své děti týral. Zemřel v roce 1933. V témže roce ztratil Barbie i o dva roky mladšího bratra Kurta, jenž podlehl chronické nemoci.
Otcova smrt znemožnila dvacetiletému Klausovi studia, na něž neměl peníze, a svou náhradní budoucnost uviděl v kariéře nacisty. V roce 1935 vstoupil do SS a začal pracovat v její bezpečnostní zpravodajské službě (Sicherheitsdienst - SD), v roce 1937 se stal členem nacistické strany.
Po vypuknutí druhé světové války začal Barbie úřadovat na dobytých a okupovaných územích a brzy předvedl, že do jeho charakteru přešlo mnohé ze zatrpklého, nenávistného a krutého chování jeho otce. Když Německo obsadilo Nizozemsko, začal Barbie působit v Amsterdamu v oddělení zajišťujícím deportace nizozemských Židů do koncentračních táborů. Mimo jiné osobně zatkl velmistra nizozemské zednářské lóže (Velkého Orientu Nizozemska) Hermanna van Tongerena, kterého nechal poslat do Sachsenhausenu. V něm van Tongeren na jaře 1941 zemřel.
V roce 1942 vyslali Němci Barbieho do Dijonu v okupované oblasti Francie a v listopadu téhož roku se stal v pouhých devětadvaceti letech šéfem gestapa v Lyonu. Právě tady se zrodila jeho přezdívka „lyonský řezník“, protože si liboval v osobním mučení zadržených, dospělých i dětí. Když dopadl jednoho z nejvýše postavených členů francouzského odboje Jeana Moulina, šéfa Národní rady odboje, lámal mu prsty ve dveřích, zapichoval mu jehly do těla a strhával nehty. Byl známý také surovým bitím a tím, že svým zajatcům strkal hlavu do kbelíků naplněných čpavkem a ledovou vodou. Podle historiků byl přímo zodpovědný za smrt až čtrnácti tisíc lidí. Včetně oněch čtyřiačtyřiceti dětí, pro které si přišel o velikonocích roku 1944.
Šéf nájemných vrahů a vyšetřovatel tajných služeb
Po válce se Barbie podobně jako mnoho jiných vysoce postavených nacistů zachránil před Norimberským procesem útěkem do Jižní Ameriky, konkrétně do Bolívie. Tam si změnil jméno na Klause Altmana a začal žít svůj druhý život, v němž sloužil tamějším drogovým baronům i diktátorům.
„Dělal v Bolívii velké obchody s drogovými bossy. Měl svůj vlastní tým nájemných vrahů, některé z Itálie a jiné z Argentiny, jimž se říkalo Ženiši smrti. Prodával i zbraně,“ popsal jeho tehdejší kariéru deníku Guardian bolivijský novinář Gustavo Sanchez, jenž Barbieho v roce 1983 vystopoval.
Smutnou skutečností bohužel zůstává, že usadit se v Bolívii pomohli Barbiemu američtí zpravodajci tajných služeb, kteří ho chtěli využít ve svém tažení proti komunismu. Barbie pro ně dělal „černou práci“, fungoval jako vyšetřovatel a mučitel. „Prováděl tam stejné věci jako ve Francii. Slovo komunista pro něj znamenalo ‚mrtvý‘. Měl na starosti vraždy mnoha bolivijských občanů, včetně kněžích a členů opozice,“ uvedl Sanchez.
Když se v roce 1980 dostal po generálu Banzerovi k moci v Bolívii ještě krvavější diktátor Luis García Meza, stal se Barbie podle Sancheze jeho klíčovým pomocníkem. „Byl hlavním ideologem toho převratu; organizoval úplně všechno. Dostal dokonce hodnost podplukovníka v bolivijských ozbrojených silách a mohl se pak pohybovat naprosto beztrestně,“ líčil novinář. Odhaduje se, že během pouhých třinácti měsíců trvající Mezovy diktatury zabily bolivijská armáda a bezpečnostní síly asi tisíc lidí.
Zatčen a odsouzen
Meza ale přestřelil, když se pokusil převzít a řídit také ilegální obchod s drogami, což ho dostalo do naprosté mezinárodní izolace. Ruce pryč od něj dal i nový americký prezident Ronald Reagan a Meza byl v srpnu 1981 donucen rezignovat. O rok později proběhly v Bolívii opětovně víceméně demokratické volby, v nichž byl zvolen prezidentem politický exulant Hernán Siles Suazo. Sanchez byl jmenován novým náměstkem ministra vnitra a vytkl si podle svých slov jediný cíl: předat Barbieho do čtyřiadvaceti hodin francouzským úřadům.
Následně se opakoval příběh, jenž je dobře znám i z jiných gangsterských příběhů: třebaže byl stíhán mnohonásobný vrah a mučitel, jako záminka pro okamžité zatčení posloužily - daňové úniky. Ale vzápětí poté, co byl Barbie zadržen, bylo rozhodnuto o jeho deportaci do Francouzské Guayany a odtamtud už přímo k lyonskému soudu.
„Když už jsme byli na letišti a chystali se nastoupit do letadla, najednou se mě zeptal: ‚Kam mě to vezete?‘ Myslel si nejdříve, že ho jen převážíme z jedné vojenské základny na druhou. Tak jsem mu odpověděl, že letíme do Lyonu. ‚To přece nejde,‘ zareagoval. A v tu chvíli jsem mu řekl: ‚Ano, vracíte se tam. Vzpomínáte si na francouzské pořekadlo, že zločinci se vždycky vracejí na místo činu? Už si nepamatujete, jak jste poslal šest set tisíc Židů do koncentračních táborů a plynových komor? Jak jste osobně zabil tolik lidí v Lyonu? Tak teď se tam vracíte. Ve válce jsou vítězové a poražení. Vy jste prohrál a je čas zaplatit,‘“ prohlásil Sanchez.
Lyonský soud Barbieho usvědčil ze zločinů proti lidskosti a odsoudil ho k doživotnímu vězení. Válečný zločinec zemřel ve vězení o čtyři roky později. Bylo mu 78 let.
6
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
