Vše, co na cestu potřeboval, naložil na jízdní kolo, a 12. srpna vyrazil z Náchoda přes Hodonín na Slovensko. Dále projel Maďarskem, Rumunskem, částečně Bulharskem, Srbskem, Bosnou a Hercegovinou, Chorvatskem, Slovinskem a Rakouskem. Spal převážně pod širákem, na polích a loukách, několikrát se také díval na noční oblohu z pláží na břehu Jadranu.


První dva týdny byl jeho bicykl v pořádku. Pak musel dvakrát lepit přední a jednou zadní kolo. V posledních jedenácti dnech jízdy dokonce čtyřikrát lepil zadní duši. „Mezitím mi ale ve Slovinsku prasklo lanko přehazovačky. Bohužel tak nešťastně, že zbytky lanka zůstaly v mechanismu dvojpáčky, takže jsem ho nemohl vyměnit,“ vzpomíná sportovec. Při snaze najít opravnu šlapal dvanáct kilometrů s přetrženým lankem přehazovačky. Došlo prý i na tlačení. Ve městě sice opravna nebyla, ale zachránili ho v obchodě, kde mu půjčili malý šroubováček. Bicykl poté sám lehce opravil.


Cestou využil i lékárničku, i když ne způsobem, který si asi každý představí. „Ve Slovinsku jsem se neúspěšně snažil odstranit zbytky lanka z řazení pinzetou a na rakousko– českých hranicích jsem použil leukoplast k zaprotektorování pláště,“ směje se Adámek. Úrazy se mu prý vyhnuly.
Jeho cesta se ale neskládala pouze z tvrdé dřiny. I když ujel každý den průměrně 72 kilometrů, viděl také mnoho zajímavého. Na Slovensku navštívil například Bratislavský hrad, v Chorvatsku Makarskou riviéru, národní park Plitvická jezera a mnoho dalšího.


V dosud nepoužitém cestovním pasu se mu objevilo 15 razítek z hraničních přechodů. „Celníci sice zpravidla kladli odpor, že v Evropské unii se razítka nedávají, ale většinou se nechali přesvědčit, a to razítko mi nakonec dali. Někteří celníci by mě nechali projet i bez ukázání dokladu, nebýt toho, že jsem jim ho vnutil,“ vysvětlil cestovatel Adámek.


Nejhorší cesta prý byla v Rumunsku a ptal se na ni i místních obyvatel. „Nejprve si nebyli jisti, kde je silnice do další vesnice, kterou jsem měl v mapě, a poslali mě na takovou polní. Byla opravdu velmi špatná, ale opatrně se tam dalo jet i na mém kole vybaveném pro jízdu po silnicích první třídy,“ říká cyklista.


Kam pojede Adámek příště? „Dokončil jsem čtyřletou sérii systematicky navazujících cest, která mě v posledních dvou letech tak trochu zavazovala a předem určovala, kam pojedu příště. Zatím nevím, ale určitě to bude zase na kole,“ dodává Martin Adámek.

Rozhovor s Martinem Adámkem zde