Ve druhém díle našeho seriálu se podíváme, jak konec války vnímali sovětští vojáci. Ač dnes v souvislosti s událostmi na Ukrajině a Krymu vnímáme Rusko jako agresora, nesmíme zapomínat, že 9. května 1945 to byli právě ruští vojáci u běloveské celnice, kteří prolili svou krev v boji za naši svobodu. Jejich oběť v žádném případě nesmí být považována za akt politický, nýbrž čin chrabrosti a odvahy, se kterou tito dost často velmi mladí vojáci vstupovali do boje za ty, které nikdy nepoznali, ale o nichž věděli, že svoboda je pro ně stejně drahá jako pro ně.

Mezi Rusy padlými v Bělovsi byli svobodník Nikolaj Ivanovič Morozov. 19 sovětských tankistů pod jeho vedením pochodovalo za slunečného dne s písní na rtech po cestě k Náchodu, aby s jeho obyvateli oslavili konec války. V tom se objevila kolona tří stíhačů tanků Hetzer. Na pancířích seděli esesáci. Sovětští vojáci, ozbrojení pouze automaty a ručními granáty, začali bojovat. Síly byly nevyrovnané a všichni do jednoho zahynuli.

Svobodník Morozov si v den své smrti napsal: „Tady na frontě v mém srdci, stejně jako v srdci každého druhého vojáka, ožívá světlý obraz rodného kraje. Vzpomínám na bílé břízy a tiché městské uličky. Blízká a drahá jsou člověku místa, kde udělal nesmělé kroky do života, kde je jeho dům, otec a matka. Vytoužený den vítězství a s ním návrat k rodinnému krbu se přibližuje."

GENERÁL Zajončkovskij na obědě v Sokolovně. Vasilij Izotovič Vojtov, veterán, který předloni zemřel v běloruském městě Baranoviči, doplňuje: „9. května se rozhořel těžký boj, během kterého náš pluk očistil Náchod, Českou Skalici, Jaroměř a Ratibořice od Němců. V tom nám pomáhali i místní obyvatelé. Ustupující Němci ostřelovali Čechy, kteří vycházeli do ulic s kyticemi a rudými prapory chtějíce vítat své osvoboditele. Zemřeli i sovětští vojáci. Češi neskrývali slzy radosti. Za to, že naše vojsko při osvobození město nezničilo a nedopustilo větších ztrát jeho obyvatel, bylo veliteli divize generálmajorovi Zajončkovskému uděleno čestné občanství města Náchoda. Jménem městského národního výboru mu byla darována vila bývalého milionáře Bartoně, avšak on ji předal dětskému domovu."

Posledním vzpomínajícím je Boris Pavlovič Nikolajev, který v roce 2005 při setkání pamětníků v Praze řekl: „Zúčastnil jsem se bojů u Moravské Ostravy, kde jsme několik dnů postupovali jen po metrech. Přicházeli k nám mladí čeští chlapci v bílých košilích a prosili o patrony, i když zbraně neměli. Šli s našimi vojáky pobíjet Němce, neboť věděli, kde se schovávají. Zde je na místě říci, že naše bratrství bylo stvrzeno krví, neboť s námi bojovali a s námi umírali. Od Moravské Ostravy jsme se dostali k Náchodu. Když jsme vešli do Náchoda, všude nás vítali. Šli jsme po kolena v květinách. Naše regulovčice byla až po hruď zasypána růžemi. Byla mezi námi jedinou ženou, prostou a ne moc hezkou. Přesto k ní s radostí přibíhali mladí Češi a líbali jí ruce. Do Prahy jsem nedošel, neboť jsme pokračovali jiným směrem."

Akce u běloveské celnice stála život 32 rudoarmějců, kteří byli pohřbeni do hromadného hrobu na náchodském staroměstském hřbitově. Dalších 8 padlých odvezli Rusové sami ke Kudowě Zdróji v Polsku (původně v Německu), kde je zřejmě pohřbili. O místu jejich pohřbení však chybí informace.

RICHARD ŠVANDA