Už od příjezdu na parkoviště jsem neustále přesvědčoval počasí, aby nám vydrželo. Postupně přijížděli účastníci výletu. Po jednom telefonu od lidí jedoucích až z Prahy jsem se rozhodl 20 minut počkat, a dále pak ještě několikrát na celé trase. Nicméně s těmito dvěma lidmi se mně podařilo setkat až na závěr výletu u Slavenských hřibů.

Takže nás bylo celkem 14 lidí, s tím že dva lidé tvořili zálohu vzadu. Už od počátku probíhala trasa příjemným tempem až do Kovářovy rokle, kde nás zastihl déšť, který naštěstí po chvíli přestal. Po příchodu k Supímu hnízdu jsem navrhl společnou fotku nahoře na vyhlídce. Nejdříve se lidem moc nechtělo, ale když pak všichni viděli ten překrásný výhled, byli nadšení. Po sestupu z vyhlídky jsme si udělali pár minut pauzu, telefonoval jsem lidem z Prahy, ale stále se drželi poměrně daleko za námi. Vzhledem ke komplikované dopravě začali s hodinovým zpožděním, které se už těžko dohání…

Pokračovali jsme romantickými roklinami až k Panské skále a dále směrem k vyhlídce Ovčín. Po celou cestu si evidentně všichni účastníci užívali nerušený klid v nádherné přírodě Broumovských stěn.

Po příchodu na Ovčín jsme ještě naposledy obdivovali úchvatný pohled do Broumovské kotliny. S přibývajícími kilometry už byla znát únava bosých chodidel, zvláště u lidí, co takřka nechodí a nebo šli úplně poprvé bez bot.

Když jsme přišli ke Slavenským hřibům, lidé byli opět nadšení a následovalo nezbytné společné foto. Přesunuli jsme se na poslední vyhlídku na Čertovu tchýni a pak pomalu sešli zpět k parkovišti. Lidé byli už trochu unaveni, ale všichni nadšení krásnou přírodou, kterou měli šanci poznat dalším smyslem svého těla - pomocí hmatu svých chodidel. Rozloučili jsme se a pozval jsem všechny začátkem září na akci Bosonohý Ostaš.

Ještě jednou jsem zatelefonoval účastníkům z Prahy a bez ohledu na únavu běžel zpět ke Slavenským hřibům, kde po pár minutách konečně došlo k setkání s posledními účastníky výletu. I oni byli nadšení trasou a přírodou, kterou měli šanci poznat, společně jsme sešli na parkoviště a odjeli na zaslouženou večeři.

Co říci na závěr? Respekt a obrovská pokora, že se najdou lidé, kteří v dnešní době neváhají zkoušet něco nového a jsou ochotni zout si boty a uvěřit, že to opravdu jde. Jediné, co mě mrzí, že se mi zatím nedaří účastníky těchto bosých výletů zpomalit. Tak jak jsou zvyklý z běžného života na neustálý spěch, tak spěchají i bez ohledu na to, že jsou bosí :-) Je to škoda. Na chvilku se zastavit, jít pomaleji a intenzivněji vnímat okolí například překrásné oblasti Broumovských stěn, nejen bosými chodidly, člověka nabíjí na několik týdnů dopředu.

Jaroslav Hlávka