Po svatbě, která se konala 12. září 1837 v České Skalici, se usadili Němcovi v Červeném Kostelci. Ale už 1. května 1838 se museli stěhovat do Josefova, kde osmnáctiletá paní Božena porodila první dítě, syna Hynka. V srpnu 1839 odjíždějí do Litomyšle a v říjnu se jim zde narodil druhý syn, Karel.

V létě příštího roku byl Jan Němec přeložen na pět měsíců do nedalekého Lanškrouna, zatímco rodina zůstávala pravděpodobně v Litomyšli. Ale koncem roku 1840 už se všichni znova stěhují, tentokrát do Polné u Jihlavy, kde v červnu příštího roku přišla na svět Theodora, jediná dcera.

Tam je také zastihla zpráva o smrti milované babičky, která zemřela 27. března 1841 ve Vídni u své dcery Johanky a byla pochována na vídeňském Matzleinsdorfském hřbitově, roku 1923 upraveném v park. Němcovi se tam koncem roku 1841 vypravili na krátkou návštěvu, přičemž z Brna využili zázraku moderní techniky jeli vlakem po právě zbudované trati.

V roce 1842 přicházejí do Prahy, kde se usadili v domě Na Poříčí čp. 1049 v bytě s pavlačí do dvora. Tam se jim v říjnu narodil nejmladší člen rodiny, syn Jaroslav.

Němcovi v pražské vlastenecké společnosti pookřáli a stali se brzy jejími platnými členy. Staňkův salon, české bály na Žofíně, divadlo, koncerty, české besedy v Konviktu, blízký styk se vzácnými, obětavými osobnostmi a celé to kouzelné, divukrásné město před Němcovou se otevřel nový svět. A ona ho začala spoluvytvářet, 5. dubna 1843 se v Květech objevila báseň Ženám českým podepsaná Božena Němcová, ne tedy už Barbora.

V srpnu 1844 odjela čtyřiadvacetiletá paní Božena s dětmi a se svou mladší sestrou Marií z Prahy na letní pobyt k rodičům do Ratibořic. Panklovi žili stále v neutěšeném příbytku ve dvoře pod ratejnou, odkud se až v příštím roce měli odstěhovat do Zaháně. Žili zde se svými dětmi od roku 1830 a právě odtud před sedmi lety vycházel Barunčin svatební průvod. Bylo by na místě, aby v rámci oprav ratibořického dvora byly tyto dvě světničky pietně opraveny a zpřístupněny.

Od roku 1820, kdy se Barunka 4. února narodila a kdy byli rodiče v České Skalici oddáni, až do roku 1830 žili Panklovi ve Starém bělidle. To ale nebyla ona chaloupka, která je dnes útěchou srdcí a cílem naší celoroční národní pouti. Straré bělidlo čp. 6, kde žili Panklovi, stálo nahoře za zámeckým skleníkem.

Tam se za nimi zjara roku 1825 přistěhovala z Rovného u Dobrušky babička Magdaléna Čudová. Pobyla zde čtyři roky a v roce 1829 se od Terezky Panklové odstěhovala ke druhé dceři, Johance, která bydlila v ratibořickém dvoře. A když v r. 1830 bylo bělidlo zbořeno, přestěhovali se do dvora pod ratejnu i Panklovi.

Teprve nyní, v srpnu a v září 1844, bydlila snad paní Božena se svými dětmi ve Starém bělidle čp. 7, dole u mlýnské strouhy, vedle sušárny, napůl cesty od mlýna k Viktorčinu splavu. Prožila tu radostný konec léta a později umístila „Babičku" právě sem. Adolf Kašpar pak tato místa posvětil svými ilustracemi.

Němcová zde tehdy přijala několik milých návštěv. V srpnu to byl plzeňský prof. J. F. Smetana, který tou dobou pobýval u studnického faráře J. M. Ludvíka. Tentýž den se zastavili pěší cestou z Opočna do Náchoda mladý J. V. Frič s Dr. Podlipským. Němcová je večer rozkvetlým údolím všechny vyprovázela až k náchodské silnici, plná štěstí a veselosti „sbírala rosu veršům na větvičku" (F. Halas).

Začátkem září přijel z Prahy lékař Čejka. Němcová s ním chodila po okolí a nadšeně mu sdělovala své zážitky. Hovořila o obrazivé síle, skryté v mluvě prostých lidí, kteří o hvězdách říkají, že „házejí požáry", vyprávěla o Viktorce, o Ctiborovi, o Rousínu, o ženách na Náchodsku, které chodí celé v modrém „její měkká, soucitná a sdílná duše dovedla spíš vroucně přilnout, než ovládat a strhovat za sebou mysli" (V. Tille). V úterý 10. září doprovodil Čejka Němcovou do České Skalice na jiřinkové slavnosti. Zúčastnila se jich tehdy podruhé, poprvé to bylo hned druhý den po svatbě.

A někdy v polovině září vydali se Němcová s Čejkou a se sestrou Marií na výlet do Náchoda. Navštívili s průvodcem zámek, shlédli nebo jen zaslechli tam hru německého herce a dramatika A. W. Ifflanda, kterou kočovná divadelní společnost hrála podle Čejky někde za okny zámku. Vraceli se „vyhvězděnou" nocí na vozíku starého hřebenáře, který se ale někde za mostem převrhl do příkopu. Na jiném povozu dojeli pak do ratibořického údolí, jehož stráně se třpytily tisíci svatojánských broučků. „Srdce, žádáš-li ještě vice? Není-li vlast tvá ve dne čistý ráj a v noci nebe samo?", píše Čejka o tom všem ve svém referátu Z Ratibořic v České Včele z 27. září 1844.

Vyprávění o Viktorce, které zde uvádí, je vlastně prvním zveřejněním tohoto příběhu. Čejka do České Včely přispíval poměrně často svými zprávami podepsanými většinou jen písmenem Č. Píše o koncertech, českých besedách, vlasteneckých slavnostech a o jiných národních otázkách. Hned v následujícím čísle je otištěna jako hlavní článek národní pověst Silný Ctibor od Boženy Němcové a v dalším na úvod její báseň Hvězdo má, v prosinci pak pověst Rousín.

Zaměstnání Jana Němce nedalo rodině spočinout a vedlo ji znova na cesty po Čechách. V příštím roce 1845 stěhují se Němcovi na jih do Domažlic, v červnu 1848 potom do Nymburka a v únoru 1850 na sever do Liberce. Ale už v prosinci téhož roku 1850 znova do Prahy. Zde vystřídali celkem devět bydlišť, všechna se nacházela na Novém Městě.

Na to desáté, poslední, které se už neměnívá, na Vyšehradský hřbitov, byla Božena Němcová pochována 24. ledna roku 1862, třetího dne po smrti. Smuteční průvod s pochodněmi vyšel z domu U tří lip o půl čtvrté a v mrazivém pátečním podvečeru ji vyprovodil až na Vyšehrad.

Uběhlo tedy už víc než 170 let od doby, kdy Božena Němcová navštívila Náchod a jeho zámek. Až se zas budeme procházet zámeckou alejí, nádvořími, sály a zahradami, až se někdy budeme dívat z té kouzelné vyhlídky nad městem k Dobrošovu, snad ji tam někde zahlédneme, snad ji tam potkáme i dnes. Laskavé, prosté a statečné poselství jejího díla prochází z času do času a při troše štěstí je těžké ho nepotkat.

Vladimír Matějček

(redakčně kráceno)