Bylo nás celkem sedmdesát, tak jsme museli jet dvakrát, 10. října a 7. listopadu. Vyjížděli jsme brzy ráno. Po šestihodinové cestě jsme konečně dorazili do Osvětimi. Chvíli jsme čekali, ale brzy se nás ujala tlumočnice a prohlídka mohla začít. Na úvod nám v místním kinosálu pustili film o historii koncentračního a vyhlazovacího tábora. Pak jsme dostali sluchátka, naladili správnou frekvenci a následovali paní průvodkyni a zároveň tlumočnici v jedné osobě.
Její povídání bylo smutné, ale zajímavé. Prohlíželi jsme si kamenné budovy, ostnaté ploty, rezaté kolejnice, místa poprav. Sledovali jsme šokující fotografie podvyživených dětí, mrazilo nás při pohledu na ohromná množství vlasů, kufrů, bot, nádobí – to vše patřilo lidem, kteří se už nevrátili.
Stáli jsme u zdi smrti, kde byli lidé stříleni, teď zde planuly svíčky a ležely tisíce květin od pamětníků. Ale nejhorší na nás teprve čekalo – plynová komora. Hladké temné zdi, černé stropy, uprostřed pece, kde se pálila těla. Už abychom byli pryč z toho pekla!
Prohlídka vlastního tábora končí a my se po odevzdání sluchátek přemísťujeme autobusem spolu s paní průvodkyní do vyhlazovacího tábora Březinka. Nejdříve jsme vylezli na věž, ze které byl vidět celý rozsáhlý objekt. V dáli zbytky krematorií, poblíž dřevěné domy (dříve asi 300, dnes jen několik), kde mělo být 600 vězňů, většinou Židů, ale bylo jich tam i 1300.
V jedné dřevěné stodole jsme se byli podívat. Zbytky postelí v několika patrech nad sebou, udusaná hlína, zima. Stáli jsme na místech, kde kdysi probíhalo každodenní mučení a hrůzné zabíjení lidí. Lidí, jako jsme my. Až teď jsme chápali tu beznaděj, na jejímž konci čekala smrt. Nechápu a ani nikdy nemůžu pochopit lidi, kteří s hrůzami války a lidským utrpením i v dnešní době souhlasí.
Cesta domů už byla jiná. Naše myšlenky se toulaly v místech, kde v krátké době zahynulo 10 miliónů nevinných lidí…
(Adéla Petráčková)
