Cesta za Táliby byla o to víc zajímavější, že se za nimi vydal v 21 let staré škodovce. „Fabia se osvědčila naprosto bezvadně. Myslím si, že by zvládla zeměkouli třikrát tam a zpátky - vlastně kolem dokola,“ usmívá se 23letý student, k němuž se později připojil spolužák z právnické fakulty v Brně Jan Brablík.
„Technické problémy jsme řešili jen dvakrát na chladícím systému na východě Turecka. Jinak jela úplně fantasticky,“ chválí jedničkovou řadu Škody Fabia, která je podle data výroby jen o dva roky starší než členové její osádky. Ty měla dopravit do míst, kde chtěli porovnat Tálibánem nastolovaného práva šaría se šaríou v jiných islámských státech – například ve Spojených arabských emirátech či Saudské Arábii. Okolnosti na místě ale nebyly takové, jak se před odjezdem zdály.
Původní cíl byl projet Evropu, Turecko, Irán a pokusit se dostat co nejblíže k Afghánistánu, do oblasti, kterou ovládají Tálibové. Jak se tuto myšlenku podařilo naplnit?
Svým způsobem se to podařilo nicméně se značnými komplikacemi. Ta první nastala na hranicích Turecka s Íránem, které jsme navzdory původnímu příslibu nemohli po zemi překonat. Museli jsme se proto vrátit do Istanbulu, odkud se nám na dva pokusy podařilo letecky dostat do Teheránu. Tam teprve začali velké nepříjemnosti s místními uniformovanými složkami.
V čem byl zakopaný pes?
Průšvih byl v tom, že byl odhalen náš doprovod, který jela v závěsu. Jednalo se také o Evropany a při snaze překročit hranice do Íránu se o nich dozvěděla tamní policie. Spojili si je s námi a na letišti v Teheránu jsme pak byli poměrně tvrdě konfrontováni tamními složkami. Odebrali nám veškeré elektronická zařízení jako mobily a fotoaparáty. Do země nás sice pustili, ale bez udělení víza, pouze na základě nějakého pololegálního nebo spíše nelegálního permitu jen na několik dní. Byli jsme si vědomi, že celá cesta tím nabírá značného rizika, ale rozhodli jsme ho podstoupit.
Říkáte pololegální permit – co si lze pod tím představit? To vás z letiště pustili jen tak nebo za nějaké všimné…
No, bylo to za bakšiš. Propustka nám měla umožnit pobyt na tři dny. Původně od nás chtěli poplatek 500 dolarů za jednoho a skončili jsme na 320 dolarech za oba.
Takže vyjednávačské umění jste navzdory napjaté situaci zvládli slušně…
Jojo, vyšlo to dobře. Myslím si ale, že kdyby nás někde zastavili, tak by nám nebyl nic platný, což se později také ukázalo. Jednalo se o kus papíru na který důstojník tužkou něco napsal a opatřil to razítkem. Hned po východu z letiště jsme si půjčili auto a pustili se do sprintu napříč Íránem k afghánským hranicím. Jejich rychlostní silnice jsou někde hodně zvláštní, ale jinak to jsou úseky, které známe z Evropy. Dostali jsme se do míst, kde je hranice mezi vlivem vlády z Teheránu a kde začínají dominovat Tálibové. Nicméně kvůli již zmíněným komplikacím to plánované seznámení se s ryzím Afghánistánem pro nás bylo už nedosažitelné. Bylo potřeba taky myslet zdravým rozumem a citem k těm, kdo na nás doma čekají a vrátit se domů.
Jak to vypadá v těchto oblastech?
Je zde několik míst, kde se shromažďují uprchlíci, kteří právě prchají před současným děním v Afghánistánu. Tam jsme se setkali s relativně nekontrolovanými tábory, kde byly řádově stovky lidí. Tam se nám podařilo za pomoci sjednaných tlumočníků, které se nám podařilo „ulovit“ na sjednaných adresách, udělat několik rozhovorů. Navzdory tomu, že jsme v Teheránu přišli o elektronická zařízení, tak se nám podařilo získat soustu poznatků a dat. Přišli jsme na spoustu trestů a sankcí, které Tálibán využívá a v Evropě se o nich ani neví nebo každopádně nehovoří. Ty jsou pro náš výzkum naprosto zásadní. Zaznamenali jsme velmi zajímavé lidské příběhy. Nejplodnější pro nás byl úplný jih Íránu mimo tábory, kde jsme narazili na první kontakty Tálibánu.
Při vyslovení slova Tálibán si běžný Evropan nepředstaví nic dobrého. Zažili jste okamžik, kdy vám bylo na cestě opravdu úzko?
Možná překvapivě to nebylo při setkání v oblastech pod tálibánským vlivem, ale paradoxně to bylo až při cestě zpátky. Celou cestou Íránem jsme prožili ve strachu, že nás někdo sleduje a měli jsem docela stažené zadky. Pak jsme zažili hodně nepříjemnou policejní kontrolu, kde to vypadalo na hraně zatčení. Vůbec se jim nelíbilo, když zastavili dva Čechy bez elektronických zařízeni jen s permitem napsaným rukou od celníka na letišti. Měli s tím hodně velký problém a došlo i na nějaké to fyzické pošťouchnutí. To jsme měli opravdu nahnáno a odjezd se pak proměnil v útěk z Íránu a nebylo to vůbec příjemné.
Mluvíte o výzkumu, o získaných datech. Jsou dostatečné pro vaši práci nebo se ještě chystáte repete a vyrazit posbírat další?
V nás se to během cesty všechno zamíchalo třikrát vzhůru nohama. Zažili jsme opravdu krušné chvilky, kdy jsme si říkali, že už nikdy více. Nicméně to poznání a zkušenosti, které jsme tam nabyli, nás lapilo. Určitě zvažujeme - a snad mohu i říct, že lehce plánujeme - další cestu tímto směrem. Chceme ale tentokrát zvolit jiný přístup… Možná se pokusíme dostat přímo do Kábulu letecky. Nyní ale máme dost práce se zpracováváním dat, která jsme tam získali, tak to necháme nějaký čas zrát. Každopádně rádi bychom se tam vrátili.
