Ve východních Čechách žije bezmála třicet tisíc cizinců. Vietnamci, Číňané, Mongolci, Rusové, Slováci, Poláci, Ukrajinci, Moldavané. Hledají u nás především práci, které se jim doma nedostává, a jejich rodiny tak žijí na hranici nouze.

Hledají u nás často také útočiště před válkami a politickým útlakem. Mluví řečí, které často nerozumíme, dodržují zvyky, o nichž nic netušíme. Lidé, kteří žijí ve vedlejším bytě nebo domě, jsou pro ně úplně cizí. Bojí se nás, domorodce, oslovit – a my se bojíme oslovit je. Strach z cizího prostě funguje.

Projekt Dobrý den, sousede si dal zdánlivě jednoduchý cíl. Pomoci cizincům, kteří u nás žijí, pracují a vychovávají svoje děti, najít cestu k okolnímu světu. Zprostředkovateli kontaktu mezi oběma stranami jsou moderátoři. S vytipovanou rodinou cizinců se sejdou, a pokud nemá nic proti, zazvoní společně i s košíčkem typického cukroví u vedlejších dveří. Zatím nikdy nebyli odmítnuti. Slovo dá slovo, lidé si potřesou rukama…

Dál je to snad pokaždé stejné. Lidé stráví příjemné odpoledne či večer povídáním, ochutnáváním exotických dobrot v rodině cizinců a často i domluvou příštího setkání. Pojďme se podívat za dalšími osudy cizinců mezi námi nebo vzájemné pomoci. A všechno je najednou tak jednoduché a prosté.

Zubař Saša

Maxim Komlev studoval zubařinu jako rodilý Rus v Moskvě, ale protože Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Hradci má dobrý zvuk, přesídlil po třech letech do východních Čech. Se svými českými sousedy se během další akce projektu Dobrý den, sousede pardubického sdružení Most pro lidská práva seznámil snadno: někteří u něj dokonce s předstihem sondovali možnost ošetření svých zubů.

V Čechách to nemá snadné, protože si na rozdíl od svých kolegů z univerzity nemůže přivydělávat. Rusko není členem Evropské unie a získat pracovní povolení by znamenalo změnu účelu pobytu. Ale protože i zlé je k něčemu dobré, jezdí po Hradci na kole, aby ušetřil. A to mu pomohlo, aby se seznámil se sousedkou, pro niž je kolo rovněž nejmilejším dopravním prostředkem.

Saša mluví krásnou češtinou. A miluje svoji spolužačku, albánskou studentku. Spolu s ní plánuje, že se v Čechách usadí, a jeho sousedé mu to rozhodnutí ulehčili: všichni byli vstřícní, někteří i zvali dál či se chtěli sejít a seznámení společně zapít.

Košíček s cukrovím, které má, jak známo, na zuby vliv zhoubný, neodmítl nikdo. Patrně s vědomím, že jim ho dává budoucí pan doktor, který to dá jednou zase do pořádku.

Skot Alex

Další setkání projektu v Pardubicích se nemohla vyhnout cizincům z Východu, odkud k nám v posledních letech přicházejí nejčastěji. Exotickou výjimkou byl skotský student Alex Steven, který pojal akci jako recesi, nicméně sousedé jeho hru přijali.

Co Skot, to „škot“ jednoznačně padlo; Alex rozdával dárky a dokonce projevil ochotu pomoci starším sousedům s nákupy či prací v okolí domu. Byl to jeden z nejvtipnějších a nejmilejších večerů tohoto projektu.

Vasilisa

Vasilisa Maldur přišla do České republiky před devíti lety za prací z Moldavska. Se sousedy se předtím moc nestýkala, ale po seznámení s projektem se rozhodla: „Sousedům v domě se představím.“ Poté, co je obešla s dárky, se s řadou z nich sešla v kavárně v přízemí domu a strávila s nimi příjemný večer.

Nataša a Alena

Jako mnoho jiných Ukrajinců přivedla Natašu Pavlovou do České republiky nouze. Doma člověk o práci nemůže zavadit a jíst se musí. Netrvalo dlouho a díky své družné povaze si našla práci v pohostinství. Na Pardubice nedá dopustit, našla tady opravdu svůj druhý domov.

Sousedům napekla chutné pečivo. „To víte, ráda bych si tady víc vydělala,“ povzdechla si. „Hledám lepší práci, ale je to těžké. Člověk musí mít trpělivost.“

Paní Alena Savčenková se narodila v hlavním městě Běloruska Minsku. Až tady, v České republice se jí splnil dávný sen, mohla si koupit auto a svého syna Maxima zapsat na Střední automobilovou školu v Holicích. Nyní chystá svoji vlastní svatbu. Její nastávající je Čech. „Přejeme vám hodně štěstí, paní Savčenková,“ slyšela z řady úst.

Rus Nikolaj

Svou jedinou dceru, která se v České republice vdala, následoval do Čech Rus Nikolaj Pronskij. Po pěti letech mu dcera bohužel zemřela. Pan Pronskij zůstal sám, s problémy v jazykové komunikaci, nedostatkem přátel a známých a s těžkým pocitem osamělosti.

Když byl představen svým sousedům, dostal hned od dvou rodin pozvání na Štědrý večer. „Ani nevíte, jak mne to dojalo,“ řekl upřímně. „Cizí lidé a zvou mne na nejkrásnější večeři v roce.“

Dva z Ukrajiny

Nataša Dočinec a Saša Kurik z Ukrajiny žijí ve Stolanech u Chrudimi od jara letošního roku. V České republice jsou však už deset let. Za tu dobu toho prožili opravdu hodně. Několik let dřeli na soukromém hospodářství.

Bydleli spolu se svými třemi dospívajícími chlapci v kravíně kousek od Nasavrk, a snažili se o to, aby dosáhli na lepší život. Karta se obrátila, když se Saša vrátil k chrudimské stavební firmě Plaster, kde kdysi začínal. Znali ho tu jako neúmorného dříče a všeuměla.

Díky jejím majitelům také začali bydlet jako lidé. „Nabídli nám byt v objektu, který firma využívá jako sklad materiálu. Vyhověli našim představám a provedli takové stavební úpravy, aby se nám tu opravdu líbilo,“ říká spokojená paní Nataša.

Když chystá cukroví do košíčků, s nimiž za chvíli navštíví sousedy, pomáhá jí česká kamarádka jejího prostředního syna Serjoži. Téhož Serjoži, který jako osmiletý těsně po svém příjezdu do Čech napsal:

„Nedávno jsem měl takový sen, já viděl krásnou zemi, v té zemi bylo moc krásných domovů. Jeden z těch domů měl rajskou zahradu, v ní rostlo hodně květin, jahod a stromů s chutnými plody. Uprostřed květin stál zámek z hraček, v něm bydleli trpaslíci, kteří ve dne spali a v noci odcházeli ze zámku a začínali pracovat. Trpaslíci měli své zvonečky, kterými zvonili krásné písničky květům, stromům a zemi, na které rostou. Od těch písniček se země stala lepší a všechny plody byly krásnější a chutnější. Když jsem přijel sem do Čech, pochopil jsem, že ten sen byl o této zemi. Čechy jsou Evropa.“

Rodina Nataši Dočinec a Saši Kurika by už Čechy za rodnou zemi neměnila.