Nosily se krimplenové šaty, kamaše, dederonové košile, mrkváče, plísňáky, tesilky nebo saka s obrovskými vycpávkami. To vše před téměř třiceti lety letělo. Nejhorší ze všeho byly materiály. Českému textilnímu trhu vévodily ty syntetické a umělé.

Boty důchodky za sedmdesát korun

„Bohužel, tu dobu si pamatuji. V Pardubicích byl starý dobrý Prior a bratr mi na černém trhu kupoval rifle," vzpomíná Monika Balská z Náchoda. „Šila jsem si pruhované kalhoty. Myslím, že byly z praporoviny. Později se batikovalo," popisuje, v čem jako mladá slečna dělala parádu. „A na nohou se nosily boty zvané důchodky. Stály asi sedmdesát korun. Látkové kecky „číny" se kupovaly zhruba za stovku. Jo, to byla doba," dodává s úsměvem Balská.

V módě byly svetry s netopýřími rukávy, minisukně nebo řasené sukně s volánky, návleky, plísňové džíny a hlavně vycpávky. Výběr oblečení byl v té době poměrně malý. „Pamatuji si, že strojení bylo nevýrazné, fádní a jednotvárné. V obchodech nebyl žádný výběr. Od jedněch krimplenových šatů se nabízelo třeba sto stejných kusů a lidé se potkávali jako v uniformách," vybavuje si dnes asi padesátiletá Stáňa Málková.

S úsměvem na tváři popisuje také čepice zvané zmijovky a debilky. „Pánové si oblékali dederonové košile, ve kterých nevábně zapáchali. V zimě měli košile z flanelu, ty už byly lepší," hodnotí Málková.

Kdo chtěl chodit alespoň trochu lépe ustrojený, nebo neměl konfekční velikost, nezbylo mu, než si oblečení nechat ušít či se tomu sám naučit. „Myslím, že tenkrát se toho opravdu moc sehnat nedalo a bylo celkem obvyklé, že jsme si šily a pletly. A ty šikovnější byly alespoň originální," pamatuje si Markéta Bašková z Náchoda. Jako slečna prý honila parádu v obarvených doktorských kalhotách. „A když začala vycházet Burda, to bylo něco!" jásá i po letech.

To potvrzuje i pětatřicetiletý Tomáš z Náchoda. „Mamka nám šila naprosto všechno. Bundy, kalhoty i batohy. Střihy měla ze zahraničních časopisů, například z Burdy," prozrazuje. Sám prý jako dítě nosil jako sportovní kalhoty elasťáky s žlutým bočním pruhem a nápisem Fantastic. Na nohou míval tenisky se svítivě žlutými nebo růžovými tkaničkami. „Museli jsme si zastrkávat trička do kalhot. Kdo je neměl pěkně urovnané, byl hajdalák," říká se smíchem.

Na tělocvik pouze ve cvičebním úboru

Na hodiny tělesné výchovy se ve školách muselo chodit v oblečení podle předpisů. Chlapci cvičili v červených trenýrkách a bílém nátělníku, děvčata nosila modré bavlněné trenýrky s gumičkami okolo stehen a bílé tričko.

Velký výběr oblečení nebyl ani pro malé děti a miminka. Na bavlněné punčocháče, které neustále sjížděly a shrnovaly se, nezapomene asi nikdo, kdo je měl alespoň jednou na sobě.

Kojenci mívali bílé zavazovací nažehlené košilky s vyšívaným límečkem a dupačky z pleteniny. Na nožky jim maminky oblékaly pletené „capáčky", které stahovaly šňůrkou s bambulkami. Obecně maminky dětem hodně pletly. Svetříky, kabátky, kalhoty, čepice i celé soupravy.

Kdo se tenkrát nechtěl oblékat do toho, co nabízely běžné obchody, neuměl šít, ale finančně nestrádal, mohl si pořídit lepší oblečení ze zahraničí třeba v Tuzexu.