První světová válka, ostatně jako každý válečný konflikt, přinesla celou řadu příběhů, které stojí za připomenutí. Mnoho obtížných a život ohrožujících situací zažili i vojáci, kteří pocházeli z oblasti východních Čech. Příběhy těchto bojovníků, o kterých se dnes nejvíce dovídáme z jejich deníků, se nejčastěji psaly v C. k. řadovém pěším pluku č. 18. Hradec Králové, Náchod a Rychnov nad Kněžnou byly jeho doplňovacími okresy.

Málokdo ví o historii pluku více než historik Lukáš Dulíček, jenž na toto téma napsal svoji diplomovou práci, a jehož koníčkem je vojenská historie. Jako člen občanského sdružení nesoucího název zmíněného pluku se ostatně také účastní rekonstrukcí bitev v dobových uniformách.

„Většinu těch deníků, které máme k dispozici, psali pozdější legionáři," vysvětluje Lukáš Dulíček. Pohnutky a smýšlení vojáků, kteří opustili svůj pluk a dostali se k legiím bojujícím proti rakouské armádě, byly však různé. Jen zřídka šli vojáci do boje s takovou myšlenkou od samého počátku. Legie většinou tvořili zajatci, kteří k ideji smysluplného boje za Československo byli spíše přivedeni propagandou.

Když přebíhal, Rusové pálili

Ovšem našly se i výjimky. Jednou z nich byl náchodský rodák Václav Ladislav Holý. Ještě v květnu 1915 se účastnil úspěšné rakouské ofensivy na ruské území. „Dostali jsme povel k útoku. Nikdo nechtěl jít vidouce jistou zkázu a zezadu na nás tlačili a hrozili revolvery. Tak jsem to načal s Rokošem z Náchoda sám," cituje Lukáš Dulíček z deníku tohoto vojáka.

Téhož měsíce však Holý vedl hlídku na výzvědy, přikázal jí zůstat na místě, a dál vyrazil jen s dalšími dvěma vojáky, se kterými chtěl přeběhnout k Rusům. Plán se ale nezdařil podle představ. „Rusové viděli rakouské vojáky a nevěděli, s jakým úmyslem přicházejí, takže zahájili palbu. Holý jako jediný přežil, ovšem s vážným zraněním," doplňuje historik.

Zmíněný voják z Náchodska pak dva roky „hnil" v ruském zajetí, do legií se však hlásil hned, jak to bylo možné. Z jeho deníku vyplývá, že vědomě přebíhal s cílem dostat se do československého vojska. O vlastenectví Holého svědčí i jeho další osud, neboť byl v době heydrichiády popraven jako odbojář. „Zdá se tedy, že jeho poznámky jsou upřímné, když v nich tvrdil, že šel od začátku za Československo. Jeho další činy to dokazují," myslí si Dulíček.

Chuť bojovat vyprchávala

S jinými názory šel v řadách 18. pěšího pluku, který vznikl už v roce 1682 jako jedna z nejstarších jednotek pravidelné armády habsburské monarchie, bojovat Bohuš Růžička. Na začátku z jeho deníku čiší prorakouské nadšení. Ve svém textu s dávkou dojetí vzpomíná, jak všichni vojáci přísahali císaři věrnost, ovšem postupně z něho chuť bojovat za monarchii vyprchává.

„V těch prvních bitvách byly padesátiprocentní ztráty, Růžička také dostal ránu a dostal se zpět do zázemí. Naposledy v deníku vzpomíná na dobu léčení, pochvaloval si jídlo. Poté přestal psát. Z dalších zdrojů vím, že se vrátil zpět do bojů, znovu byl zraněný, padl do ruského zajetí, ale do legií nevstoupil," shrnuje osud dalšího z „osmnáctníků" odborník na historii pluku.

Cenný deník
z Jaroměře

Velmi cenným materiálem je také deník Josefa Jiráska z Jaroměře. Jeho popis je totiž neutrální, nestaví se ani pro monarchii, ani proti ní. Svoji účast ve válce bral jako prostou povinnost. „Popisuje, že se tedy musí rozloučit s blízkými a jít do bojů. Je to politicky nejneutrálnější deník, který se mi dostal do ruky," říká Dulíček. Jirásek, který padl brzy do zajetí, svůj deník psal až do svého úmrtí v roce 1917. Popisuje v něm útrapy života v zajateckých táborech, nucené práce, umírání hlady či šíření infekčních chorob, například tyfu, na který pravděpodobně zemřel i on sám.

„Tento deník je také dozajista autentický, neboť autor zemřel před koncem války. Mnoho jiných zápisků si po válce vojáci upravovali a přepisovali," vysvětluje nadšenec do vojenské historie.

Vojáci měli zákaz deníky psát

Až podezřele mnoho autorů deníků potom hovoří o své oddanosti Československu od samého začátku. Podle královéhradeckého historika se ale jejich smýšlení spíše postupně vyvíjelo. Deníky si vojáci mnohdy psali i přes zákaz. Mohly totiž obsahovat informace, které by posloužily nepříteli v případě vojákova zajetí, takže se není čemu podivovat, že se deníky netěšily přízni armádního velení. Vojáci si tedy poznámky dělali do malých notýsků a různě je schovávali.

„Málokdo se však o své zápisky postaral tak, aby se dostaly do archivů. Mnoho z nich se pravděpodobně ještě nepodařilo objevit, valí se někde na půdách mezi harampádím po předcích," má za to Lukáš Dulíček.

Nejen deníky jsou však zdrojem příběhů a informací o „osmnáctnících". Jedním z nich byl totiž i slavný spisovatel Karel Poláček, jenž pocházel z Rychnova nad Kněžnou. O svých válečných zkušenostech napsal celou tetralogii, v níž velmi reálně zachycuje svět kolem sebe a přidává i svoji pověstnou kritiku maloměstského života. Knihy nesou názvy Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno. Zamýšlenou pátou knihu však již Poláček nedokončil, neboť před jejím sepsáním zemřel v nacistickém koncentračním táboře.

Bronislav Jaroš