Velkou premiérou byl letošní 35. ročník pro koordinátorku festivalu Martinu Tauchmanovou. „Z mého pohledu byl hlavně pracovní, hodně jsem se nalítala a napracovala,“ usmívala se poté, co vyhlášením výsledků festival skončil. „Nejhektičtější to bylo na začátku, kdy se osa-zovaly stánky na náměstí. Občas něco nesedělo – to byl docela stres,“ vrací se zpátky před začátek festivalu.

„Naštěstí tu funguje tým lidí, kteří se organizaci festivalu věnují roky, takže se dá na ně spolehnout. Ve chvíli, kdy si to člověk uvědomí, začne být trochu víc v klidu,“ říká, a přiznává, že asi největší obavy měla z toho, jak dopadne novinka v podobě velkoplošné obrazovky, kde se promítala smyčka vybraných filmů zakladatele festivalu Míry Šmída a vzpomínkový snímek „Střípky ze života horolezce“, který měl na festivalu premiéru. „Měla jsem opravdu radost, že to fungovalo dobře a byl o to velký zájem,“ potěšilo ji, že to nebyl nápad k ničemu.

Porotci rozdali vybraným snímkům celkem sedm cen z devíti, o jedné rozhodlo město a o poslední diváci. Hlavní cenu si letos odvezl na Slovensko poetický snímek o setkání dvou lezeckých generací „Teorie štěstí podle Rybanského“.

O tom, kdo dostane Cenu diváků, letos hlasovalo 1014 návštěvníků. Nejvyšší počet hlasů (209) získal snímek Honzy Šimánka „Od palice k vrtu“, zachycující přímo v terénu na skále v Klokočí praktickou „přednášku“ profesora českého klasického lezení Petra „Špeka“ Slaniny (na snímku) o historii kruhologie a vývoji vzniku prvovýstupních cest.

„Jsem trochu zničený po včerejším večírku, takže možná na mně nejsou moc vidět emoce, ale je to skvělý. Moc všem děkuji,“ usmíval se režisér Jan Šimánek, který se rozpovídal i o tom, jak se mu se svérázným lezcem spolupracovalo. „No se Špekem je to tak, že když se ho zeptáte na lezení, tak přestane mluvit až ve chvíli, kdy se ho na lezení zeptá někdo jiný,“ rozesmál zaplněné kino režisér půlhodinového snímku. „Petr nejradši tráví čas lezením a tyhlety opičárny – jak tomu říká – nemá rád. Ale dostal příkazem od svého sponzora, že musí natočit film, tak se tomu věnoval, a já neměl pocit, že ho otravuji,“ dodal Jan Šimánek.

„Tak rozkaz zněl jasně…,“ reagoval Petr Slanina známou filmovou hláškou. „Ale zase tak nepříjemný to nebylo, protože to bylo ve skalách. Chtěl bych poděkovat hlavně mladému Tomáši Homolkovi, který to ods..l nejvíce, protože tam celou dobu stál jak debil a jistil mě,“ ohlédl se přímočaře za vítězným snímkem jeho hlavní protagonista.