Jako diváci si chtěli festival užít už vloni, ale měli smůlu. „Když jsme si chtěli koupit lístky na vybrané filmy, tak jsme zjistili, že už byly vyprodány. Tak jsme šli alespoň na to, co bylo k mání. Ta atmosféra nás tak nadchla, že jsme se rozhodli, že letos si už raději v předprodeji koupíme vstupenky na všechny,“ usmívá se paní Ivana, která společně s manželem pár chvil před rozhovorem zhlédla film Děti Nagana.

Jak se jim líbil snímek volně inspirovaný dnes již legendárním vítězným tažením českých hokejistů? „No popravdě já na sport vůbec nejsem, takže svět hokeje mě takřka vůbec nebaví. Myslel jsem, že to bude založené na veselých skečích, ale byl to film spíše k zamyšlení, který chtěl ukázat generaci dětí majících lásku k hokeji,“ ohlédl se Pavel Prchlík za snímkem, který v konečném součtu posbíral několik ocenění.

Mezi komediemi, které během svého života viděl, ale žádnou vyloženě oblíbenou nemá. „Mám rád veselou tematiku, protože se chci u filmu odreagovat. Proto jsme ten festivalový týden zvolili jako relaxační. Ráno jsme něco udělali doma a odpoledne jsme jeli na festival a užívali si celý program - máme to jako takové malé Karlovy Vary, akorát, že se po filmu vracíme domů a nespíme tu na hotelu,“ dodal s tím, že domů do Chvalkovic to mají nějakých 17 kilometrů.

„Konečně jsme si festival mohli užít z pozice diváka. Možná 15 let jsme sem jezdili pravidelně pracovat - měli jsme tu stánek, grilovali jsme prasátko a dělali i jiné pokrmy, prodávali pivo a další nápoje,“ vzpomínají manželé na dobu, kdy se starali o žaludky návštěvníků.

Být na festivalu komedie jako návštěvník nebo jako „dělník“ je obrovský rozdíl. „Když tu jste v pozici pracujícího, tak se staráte o ten svůj mikrosvět okolo stánku a z toho festivalového dění nic nemáte. Pomalu jsme ani nevěděli, jak to uvnitř vypadá,“ popisuje pan Pavel.

„Když jsme si to začali užívat jako diváci, tak jsme najednou přišli na to, jak je ta atmosféra nádherná - potkáváte se s herci, každý den se pozdravíme s moderátorem Jančaříkem, který nás sice osobně nezná, ale to nevadí. Tu atmosféru si užíváme plnými doušky,“ dodává s vírou, že jednou přijde doba, kdy si jako návštěvníci užijí divadelní Jiráskův Hronov. „Ten stále děláme pracovně. Vůbec nevíme, co tam je. Doufám, že si jednou budeme moci koupit lístky do hlediště a jít na představení,“ uzavírá paní Ivana.