U zrodu všeho stál místní patriot a neúnavný cestovatel Luděk Rudiš. „Když jsem byl v roce 2015 Mongolsku, tak se tam nějaká parta lidí fotila s českou vlajkou. Tak jsem si říkal, že bychom mohli šířit do světa slávu naší nové obecní vlajky,“ říká dobrodruh, který po návratu poprosil starostu, aby nechal vyrobit několik kusů vlajky.

„Nechtěl jsem, aby se to týkalo jenom mě, ale brali si ji vlajku i jiní obyvatelé či přátelé Hořiček na své cesty,“ vysvětluje cestovatel, který svou lásku k vzdáleným koutům získal už v dětství četbou mayovek a dalších dobrodružných knih.

Ilustrační fotoIlustrační fotoZdroj: Deník

Od té doby se vlajka stala součástí jeho výbavy a vždy se s ní fotí na nějakých atraktivních nebo typických místech pro tu danou zemi. „Tady to je na Papui - Nové Guinei, kde jsme vyfoceni s domorodci. Jejich předkové byli známí svým kanibalismem a ukazovali nám i lebky, k nimž se občas chodí radit,“ ukazuje fotografii, kde je vyfocen s náčelníkem kmene a jeho rodinou, jak drží vlajku Hořiček.

V době udělení certifikátu navštívila vlajka Hořiček během necelých čtyř let 66 států.

"Pak jsme přidali ještě dalších 14 států. Bohužel vloni se to kvůli koronaviru seklo a museli jsme sedět doma. Států na celém světě je kolem dvou set, takže ještě máme kam jezdit,“ říká cestovatel, který projel za svůj život od poloviny 90. let neuvěřitelných 150 zemí. Do konce letošního roku chtěl dosáhnout hranice 160 navštívených zemí, ale škrt mu v tom udělal covid.

„Vloni jsem plánoval Malawi, Mozambik, Zimbabwe i Zambii, ale to padlo,“ říká Rudiš, který si na letošní rok dopřál turisty málo objevený africký Gabon. „Takže do seznamu přibude další vzdálený stát. Nejvíce je pochopitelně obsazena Evropa, kam jezdí lidé nejvíce. Ale například nemáme obsazené ani Lichtenštejnsko,“ zmínil absenci vlajky Hořiček v relativně nedalekém knížectví.

Loňskou nucenou pauzu nesl s nevolí. „Byl nervózní jak pes,“ prozradil na cestovatele starosta Hořiček Josef Kačer. „Když se utrhne z řetězu, tak neví kdy a kde má skončit,“ dodal s úsměvem. „Skončit vždycky vím kde mám – na Hořičkách,“ reagoval Rudiš, kterého neklidné boty v době omezených možností vyrazit za hranice táhly alespoň po Čechách. „Začal jsem cestovat opět po republice. Objevil jsem znovu lokality, které jsem dělal třeba před čtyřiceti lety,“ říká cestovatel, který za mládí prochodil celou republiku.

„Nechci se chlubit, ale myslím si, že jsem zřejmě jediný, kdo má všechny turistické odznaky z celého Československa,“ popisuje jak plnil razítky vandrovnické knížky všech okresu v republice. „Musím furt cestovat. Doma by člověk z toho sezení dostal akorát hemoroidy. Doufám, že pokud budu živý a zdravý tak budu jezdit,“ věří Luděk Rudiš.