Formičky - Používání formiček není pravidlem pouze k pečení vánočního cukroví - profesionálové i amatéři využijí formičky po celý rok. Již v historii se používali převážně dřevěné formičky a formy na máslo a hlavně na perníčky, dnes především před Vánoci a Velikonoci s jejich pomocí pečou hospodyňky cukroví. Pro pečení perníčků se používaly dřevěné ručně vyřezávané formy, zejména ze dřeva hrušňového a javorového, někdy i lipového. Postupně se v 19. století vyvíjely formy cínové, měděné a z hliníku. Zvláštní zavírací formy se používaly na marcipán.

V dobách, kdy se ještě nepoužíval nerez materiál, se formičky a vykrajovátka nesměla dlouho nechávat mokré či ve vlhku, aby nezrezly. Pokud se formička poškodí, nemusíte jí hned vyhodit spoje se dají většinou znova sletovat, povrch vyčistit podle míry znečištění vhodným cídícím prostředkem. Hodně zašlé formičky lze po vyčištění znova pokovovat, ale tuto práci je potřeba již svěřit odborníkům.

Dříve se formy na pečení vymazávaly sádlem a po pečení se jen otíraly. Vrstvička tuku chránila před korozí a v promaštěných formách se těsto nepřipékalo na okraje.


František - pod tímto názvem se skrývá vonný kužel zapalovaný o Vánocích. Jedná se o pálené dřevěné uhlí, nejčastěji z lípy, které se namele a přidá se k němu kadidlo (olibanum), což je aromatická pryskyřice žluté barvy, získávaná dvakrát až třikrát za rok z kmene kadidlovníku pravého. Pryskyřice nejlepší kvality pochází z Jemenu a severního pobřeží Somálska. Pojmenování kadidla vzniklo za křižáckých válek, ale také je pravděpodobné, že se jedná o arabský výraz „olej Libanonu”, neboť do Libanonu byla pryskyřice dodávaná a odsud prodávána do Evropy.

Tradice pálení františků je stará přibližně tři století a pochází z česko-německého pohraničí, především z oblasti Krušných hor. Její kořeny ovšem sahají až do archaických dob, kdy se na přelomu starého a nového roku vykuřovaly a očišťovaly příbytky. Jméno františek získaly tyto známé kužílky nejspíše od zakladatele novodobého pojetí Vánoc, Františka z Assisi.