Tak začal před několika lety příběh mladého muže Miloše R. z Broumova, který si sáhl kvůli sázkám na výherních automatech až na samé dno. Na první pohled by jste v něm nehledali gamblera, jenom normálního kluka, kterému se i teď po letech občas horečně rozsvítí oči, když má někdo jiný v banku vysokou částku.


„Začalo to celkem jednoduše,“ vypráví tehdy sedmnáctiletý Miloš,“ nejdříve jsem jen tak sledoval kamarády, jak si příležitostne zahrají a také zavedené gamblery jak sázejí, než jsem tam začal házet peníze.


Na začátku měl Miloš ve hře štěstí a tak se toho „kapánek chytnul“. „Nejdříve jsem hrál po dvoustovkách, něco jsem vyhrál, takže večer byla v hospodě pohoda. Samozřejmě se stalo, že taková pohoda být nemusela, protože jsem se neudržel a naházel tam zpátky celou výhru.“


Jeho hra postupně gradovala a začal hrát o větší částky peněz. „Nakonec mi přestávala stačit výplata, protože jsem začal víc prohrávat než vyhrávat,“ říká Miloš. A to byl mezník, během něhož měl své gamblerství ukončit. Ale nestalo se tak. Došlo k tomu, že si začal peníze půjčovat, aby měl za co hrát. Ke slovu přišly bankovní instituce. Občas se prý divil, že mu vzhledem k jeho desetitisícovému platu banky byly ochotné několikrát půčit.


“Začal jsem hrát o desetitisíce a potom to bylo i sedmdesát tisíc. Ale štestí mi přálo. Ze sedmdesáti bylo najednou sto čtyřicet a byl jsem při penezích. A to je naprosto svělý pocit. To by jste nevěřili, kolik jsem v té době měl kamarádů. Občas jsem sám něco půjčil, když jsem něco měl,“ říká Miloš. Tato částka mu ale nevydržela dlouho, během čtrnácti dní byly peníze „fuč“. „Když si zase sednete za automat a během chvíle máte v banku místo deseti tisíc nulu, tak už to taková sranda není. Nutí vás to hodit tam další.“


Nakonec přestal hrát z finančních důvodů. Banky už mu půjčit nechtěly a dlužil celkem 200 tisíc. Nyní už je to méně, protože několik let pravidelně splácí. Přesto mu mnoho peněz nezbývá. „Moje výplata dělá něco málo přes deset tisíc a ještě nedávno jsem splácel sedm a půl tisíce korun měsíčně. Tři tisíce dávám do rodinného rozpočtu a sám jsem byl naprosto bez peněz. Teď už je to lepší, splátky mám o něco nižší. Někteří z mých bývalých kamarádů mi peníze nevrátili a asi ani nevrátí. Jednalo se o tísícikoruny.“ Miloš R. už autamaty nehraje a po své vlastní zkušenosti ví, do jakých potíží se člověk může kvůli sázení dostat. Sem tam se ale neudrží a pár desetikorun přece jen obětuje…