Kdo by neznal snad nejděsivější epizodu ze seriálu 30 případů majora Zemana. Až hororově natočený díl rodinné tragédie Brůnových měl předobraz ve skutečné vraždě, k níž došlo před 58 lety ve Vonoklasech u Prahy. Jediným přeživším děsuplné noci z 12. na 13. února 1968 byl syn dvou zavražděných - ve filmu Brůna mladší, ve skutečnost Stanislav Jelínek. Málokdo ale ví, že skutečný předobraz mladého Brůny zanechal svou stopu jen pár kilometrů od Nového Hrádku na Náchodsku, ve Rzech. Kulhající muž s tajemnou minulostí byl totiž vědec a ve Rzech působil na detašovaném pracovišti Československé akademie věd. Podívejte se na místo, kde téměř sedm let žil a pracoval muž, z něhož jeho spolupracovníci neměli dobrý pocit.

Studna. Vyvrcholení hrůzy v seriálu se odehrálo u studny, ve skutečnosti to celé bylo nejspíš jinak.
Studna. Na děsivou vraždu u Prahy nevyzrál ani major Zeman

Starosta Nového Hrádku Zdeněk Drašnar se o tom, že Stanislav Jelínek pracoval v nedalekém výzkumném ústavu, dozvěděl někdy v 90. letech od svého otce. Nijak to ale tehdy neřešil. Teprve před několika lety se začal o osud muže poznamenaného děsivou nocí zajímat.

„Z vyprávění starousedlíků se mi potvrdilo, že filmový mladý Brůna je ve skutečnosti Jelínek, který pracoval jako vědecký pracovník ve výzkumném ústavu Československé akademie věd na Rzech,“ říká starosta a dodává, že v někdejším výzkumáku, který leží přesně v polovině cesty mezi Novým Hrádkem a Olešnicí, působil Jelínek s jednou přestávkou asi sedm let - od roku 1970 do roku 1977.

Není bez zajímavosti, že absolvent Fakulty technické a jaderné fyziky ČVUT krátce po tragédii ve Vonoklasech odjel do Moskvy. Tam pracoval v radiochemické laboratoři ústavu Akademie věd SSSR. Z rušné Moskvy pak byl „převelen“ právě do laboratoře na samotě nedaleko Nového Hrádku.

Zdeněk Drašnar se o zajímavé osobnosti a příběhy, které mají vztah k Novému Hrádku a okolí, dlouhodobě zajímá, a tak nenechal bez povšimnutí ani vědce s minulostí plnou otazníků. Najít odpovědi ale není snadné.

„Mluvil jsem o něm i s bývalými zaměstnanci, kteří se ale o tom příliš bavit nechtěli. Stále v nich je jakási obava, kterou v nich možná vyvolalo následné zjištění, kdo tam s nimi vlastně pracoval. Nikdo z nich mi neřekl, že by jeho příběh znali už v době, kdy tam působil. Dozvěděli se to až později, po odvysílání 26. dílu Majora Zemana,“ vypráví Zdeněk Drašnar, kterému v době premiéry Studny (27. ledna 1980) bylo zhruba 14 let. „Docela jsem se toho i bál,“ přiznává s úsměvem při vzpomínce na hororové zpracování. „V životě by mě nenapadlo, že tenhle pan Jelínek alias Brůna u nás působil.“

V archivu městyse nalezl Zdeněk Drašnar několik dokumentů týkajících se Stanislava Jelínka, který ve Rzech pracoval jako vedoucí laboratoře. „Za první republiky tam byla textilka s náhonem z nedaleké Olešenky. Ta byla po únoru 1948 znárodněna a pak zde byl výzkumný ústav a po roce 1989 to v restituci získali zpět potomci bývalých vlastníků,“ zmiňuje o nyní opuštěném objektu.

Na konec světa se mu nechtělo

Jak dále při svém bádání zjistil, tak Jelínek ze svého umístění na detašované pracoviště do pohraničí rozhodně nadšený nebyl. „Byl to pro něj konec světa, samota se špatným dopravním spojením. Jeho zdravotní stav nebyl ideální, nevyhovující bydlení… Všechno pro něj bylo komplikované,“ popisuje zřejmé zklamání jinak ambiciózního vědce. Čím přesně se ale Jelínek a jeho spolupracovníci zabývali, není známo.

Známo ale naopak je, kde se svou rodinou bydlel. Původně slíbeného služebního bytu v nedalekém Novém Hrádku se nedočkal a musel vzít zavděk dřevěnou samotou na kopci přímo nad laboratoří. Byl nespokojený s úrovní svého bydlení v objektu, který byl v dokumentech nazýván jako sovětská dvojchatka. K domku vedlo strmé schodiště tvořené 52 schody, což pro člověka, který byl po obrně částečně ochrnutý a k chůzi používal hůl, mohla být každodenní řehole.

Na své zaměstnance byl údajně hodně přísný, ale zároveň působil vystrašeně. Možná to způsobilo trauma z drsného odchodu jeho rodičů. „Nikdo neví, jak to tehdy bylo. Každopádně to, co se stalo, na něm muselo zanechat silné stopy.“

Stanislav Jelínek byl podle dostupných záznamů častý stěžovatel a jeho neschopnost vyjít s lidmi ovlivnila i jeho vědeckou kariéru, kterou nakonec opustil a stal se knihovníkem v knihovně ústavu experimentální medicíny v Praze-Krči. Ke stáru začal včelařit. Zemřel v roce 2002 ve věku 73 let.