„Ale docela bych to zkusil,“ odpovídám netuše, že se běží již za dva dny a víc než závod to bude procházka peklem. Otevírám internet a zhlížím videa závodu Gladiator Race, který čítá pět a půl kilometru josefovským opevněním zpestřený 27 záludnými překážkami včetně brodění řekou Metují – blednu a začínám kývnutí litovat.

I když má sportovní minulost je docela pestrá, poslední roky se spíše dělí na rychlochůzi do hospody a fandění z gauče. Ale couvnout už nemohu. Místo fyzického tréninku se v posledních hodinách před startem soustředím hlavně na psychiku. I ta se však přede mnou schovává.

A než jsem ji našel, nadešel den D.

FAIR PLAY VE SVÉ NEJČISTŠÍ PODOBĚ

Jedu do Josefova a cestou chroupám čokoládu proloženou banánem. Současně přemýšlím, jak to s autem udělám. Do Josefova mě jistě doveze, ale zpět asi pojedu sanitkou. Čímjsem blíže startu, tím níž je mé sebevědomí. „To dáte. Vždyť to dá i jedna závodnice, která má jen jednu ruku,“ říká mi u registračního stolku jedna z pořadatelek a dává mi vybrat jedno z VIP čísel. Buď mohu mít 999 nebo 1000. „Vzal bych si tu 999, ale když se obrátí, je to pekelné číslo, a jelikož vím, že mě peklo teprve čeká, beru raději tu 1000,“ opáčím a směřuji na start. První úkol, zvednout třicetilitrový sud piva, dávám a pokračuji na opičí dráhu.

Poprvé padám. A to nejenom ze zamrzlého svahu, ale i z překážky. Poprvé mě také čeká opravný úkol – s nohama spoutanýma gumou přeskákat asi 100 metrů.

Další úkol a další neúspěch. Tentokrát místo něj musím dělat „račí chůzi“, tedy na zádech po čtyřech proběhnout trestné kolo. Raka si užiji ještě třikrát. I když užít je asi špatné slovo. Při dalších mi vypadává loket a po jedné ruce se odstrkávám.

Nesnáším raky a chci umřít.

O ÚČAST na olympiádě v Koreji připravil Pavlu Klicnarovou těžký pád ze Svatého Mořice.
Klicnarová: Špička je stále taková plandavá

Další překážky jakž takž překonávám – horolezeckou stěnu, přenos barelu, balancování na cívce i vylezení do kontejneru plného pneumatik docela dávám. Jen dech mi vynechává. Při úkolu, kdy mám tratí pronést najednou čtyři pneumatiky, si dvě dávám na hlavu a s tímto „vítězným“ věncem upaluji do cíle další zastávky. Nevnímám čas. Ale vnímám všeobecnou soudržnost závodníků, kde mnohdy zprofanované úsloví fair play dostává punc ryzí čistoty.

„Jak jsi na tom? Dáš to? Chceš pomoci?“ tato slova nesměřují od ostatních jen ke mně, ale i k dalším, kteří se jen těžko vyrovnávají s nástrahami závodu. Dvakrát využiji pomocnou ruku – při překonávání dvou vysokých stěn. A dvakrát sám pomohu. To sportovní „kamarádství“ mě naplňuje novými silami.

Ty mi však hodně ubývají poté, co se blížím k cíli a ještě musím překonat koryto řeky Metuje. Je hrozně ledová, ale to už ani moc nevnímám. Navíc mé kraťasy můj boj vzdaly ještě dříve, než jsem se dostal na poloviční distanci závodu, a připomínají spíše dvě bederní roušky. Naštěstí mam pod nimi ještě běžecké kalhoty. Voda mi je nad pás.

PATA, ŠPIČKA, KŘEČE

Vyčvachtávám se ven na poslední čtyři překážky, kdy u jedné z nich ještě znovu citelně pocítím praktickou neexistenci kraťasů – plazení do kopce blátem pod ostnatým drátem. Ještě dvě překážky a cíl. Zrazují mě nohy. Chytám křeče a špičky se mi kroutí tak, že kdyby klání přihlížela Angelika, bude si myslet, že jsem Joffrey de Peyrac. Navíc mi při posledním „raku“ nevypovídají službu jen promrzlé a křečemi zmítané nohy, ale opět mi vypadává loket. Nevzdávám to. „Klidně se po těch zádech doplaz, jen to nevzdávej, máš před sebou poslední překážku. To dáš,“ povzbuzují mě další raci, kteří se kolem mě šourají. Už také nemohou. Po třech a půl hodinách, tedy asi tři hodiny po vítězi, jsem v cíli. Jsem sice potlučený, ale žiji. No spíše přežívám a vím, že až mi příště zavolá kolega z Náchoda, nezvednu mu mobil.

Petr Vaňous jako účastník Gladiator Race Josefov 2018Zdroj: Archiv závodu