Přírodní rezervace zde byla vyhlášena v roce 1997 a tvoří ji  komplex ekosystémů vázaných na hluboce zaříznutá údolí vodních toků Metuje a Olešenky v nadmořské výšce 305 – 560 metrů.

Fyzicko – geografické podmínky území, zejména geologický podklad a členitý reliéf s výskytem inverzních poloh, vedly k vytvoření společenstev rostlin a živočichů bohatých na submontánní i montánní druhy.

Některé zvídavé turisty, kteří procházejí údolím Metuje, může napadnout otázka: „Jak toto údolí vzniklo?" V tomto článku se to dozvíte.

Podíváte-li se na zeměpisnou mapu, může vás napadnout otázka: „Proč si Metuje tak komplikovaně razí cestu údolím Pekla, místo aby od Náchoda pokračovala stejným (západním) směrem k České Skalici?" Zde ji v tom brání nepříliš vysoký hřeben mezi Vysokovem a Václavicemi. A místo této krátké cesty si Metuje „zbytečně" prodlužuje cestu. Teče k jihu k Novému Městu n. Metují, a teprve zde se otáčí k západu, aby pod Jaroměří ústila do Labe. Jaký je k tomu důvod? Vysvětluje to geologická situace a s ní svázaná geomorfologie.

Pramen Metuje je v křídových pískovcích u Adršpachu, pak řeka protéká opukami jihovýchodním a jižním  směrem kolem Teplice nad Metují k Hronovu; potom odtud stejným směrem, až k Náchodu, teče permskými slepenci a pískovci; přitom částečně sleduje „hronovsko-poříčský" zlom. Tato významná geologická struktura je stále „živá", což dokazuje i to, že se na ní mohou vyskytovat i středně silná zemětřesení. V roce 1901 zde byla intenzita zemětřesení 7 stupňů (z 12 Richterovy škály), a došlo i k poškození budov. Slabší bylo zemětřesení v roce 1979, které mělo sílu 5 stupňů.

Vody stoupají z hloubek kilometrů

U Bělovse se Metuje stáčí jihozápadním  směrem a teče čtyři kilometry Náchodem. Tento ohyb způsobuje zde probíhající „náchodský" zlom – probíhá ve směru SV – JZ, a je porušen řadou příčných zlomů. Na jedno z křížení zlomů je vázán i pramen minerálky Ida. Pod prameníkem, i na protějším břehu, jsou v řece vidět bubliny CO2, potvrzující přírodní vývěr minerální vody. Vrty s minerální vodou jsou i u starých lázní, a i zde je možné ve stružce vidět bublinky kysličníku uhličitého, který zde proniká až do půdy. I vrty u pivovaru zastihly minerální vody, a jsou důkazem, že zde probíhá zlom, podle kterého dochází ke stoupání vod z hloubek řady kilometrů.

Od Starého Města přes Bražec až Peklu teče Metuje k JV. Za přítokem Olešenky se stáčí o 90 stupňů na JZ, a teče fylity až k Novému Městu nad Metují. Odtud pak Metuje teče východním směrem křídovými opukami, a vlastními nánosy štěrků a písků k Jaroměři, kde se vlévá do Labe.

Návrat do doby před třemi miliony let

K vysvětlení takového „složitého" toku, se musíme vrátit do relativně daleké minulosti (před zhruba tři miliony let), do období na přelomu třetihor a čtvrtohor. Základ je dán už před koncem třetihor, kdy končí tzv. alpínské vrásnění, při kterém vznikaly Alpy a Karpaty. Předtím byl Český masív parovinou, která však byla tlaky vznikajících pohoří rozlámána na řadu ker; některé měly výstupovou tendenci, a daly základ vzniku současných pohoří, lemujících Českou kotlinu. Před koncem třetihor bylo jiné uspořádání velkých toků, nežli je tomu v současnosti. Větší část povrchové vody tehdy odváděly řeky k východu, do oblasti Panonie, kam zasahovalo moře. Například i velká část Orlických hor byla odvodňována východním směrem (prastarou „Orlicí"); zbytky štěrků, jako pozůstatků po těchto starých tocích se vyskytují například kolem Bystrého a Dobrého.

V současnosti je centrum České kotliny vyplněno sedimenty České křídové tabule, převážně tzv. opukami, které jsou staré asi 90 milionů let. Povrchové vody se v celém tomto území dlouhodobě vsakují do podzemí až do hloubky několika stovek metrů(!), a proto jsou zde obrovské zásoby podzemních vod. Ty se na řadě míst čerpají vrty a používají na pitnou vodu.

Ke konci třetihor ale byly křídové horniny rozšířeny více do okrajů Českého masívu, a pokrývaly např. velkou část Orlických hor. Zbytky křídových sedimentů jsou zachovány v předpolí Orlických hor (např. okolí Mezilesí, Rychnova, Mladkova či Petrovic), v údolí Divoké Orlice u Orlického Záhoří, a v kladském prolomu u Králíků. Při vzniku hor, jak Krkonoš, Kralického Sněžníku, tak Orlických hor, došlo k jejich rozlámání, a to podle zlomů (tj. velkých puklin). Erozí (= větráním a odnosem zvětralin) a pohyby podél zlomů došlo rozbití souvislého křídového pokryvu; dochází ke vzniku reliktů křídy, které leží na podložních horninách – sedimentech permokarbonu, nebo na metamorfovaných a vyvřelých horninách krystalinika.

Proč se Metuje vydala na jih?

Vraťme se ale ke kaňonovitému údolí Metuje, kolem Pekla. Proč se Metuje od Náchoda obrací k jihu? To je způsobeno předešlým tokem „staré" Metuje. Ta tekla po křídové plošině, na které tvořila i meadry (zákruty). Když začalo zvedání tohoto regionu, nemohla řeka opustit své koryto, ale naopak ho musela prohlubovat tzv. zpětnou erozí; ta vzniká při poklesu hladiny moře, či zvedání horních částí toků. Všechny toky se potom snaží vyrovnat spádovou křivku řeky, takže likvidují vznikající peřeje a vodopády. Totéž se stalo při zahlubování Metuje podél starého koryta. Zbytky původního povrchu máme zachované vysoko nad dnešním údolím Metuje. Prokazují to ve stejné nadmořské výšce (450 – 500 metrů nad mořem) uložené křídové opuky u Přibyslavi a u Jestřebí (proti sobě přes řeku). Metuje se zde během dvou až tří miliónů let zahloubila do podložních fylitů o 150 až 200 metrů.

Vznik takového kaňonovitého údolí má odborný výraz „antecendenční údolí", česky zděděné. Nejznámějším příkladem je kaňon řeky Colorado, kde se řeka zahloubila až 2500 metrů hluboko; u nás je to údolí Divoké Šárky na okraji Prahy.

Ne nadarmo je údolí Metuje, mezi Bražcem a Novým Městem nad Metují, nazývané zde Peklo, vyhlášeno chráněným územím. Je to nejen pozoruhodný morfologický fenomén, ale na vlhké údolí a prudké svahy jsou vázána zajímavá přírodní společenstva – od rostlin po živočichy. Až půjdete na procházku, či turistickou turu, kaňonovitým údolím Metuje, připomeňte si to, jaké přírodní procesy podmínily vznik tohoto údolí. Také si uvědomte, že tvář naší přírody z velké části ovlivňuje geologická stavba a její vývoj, probíhající v dlouhých milionových, i miliardových letech. A my lidé (Homo sapiens) jsme zde pouhý jeden milion let!

Chráněné druhy v Pekelském údolí
Ze zvláště chráněných druhů rostlin se zde vyskytuje kapradina hrálovitá (kriticky ohrožený druh), kapradina plevinatá, vstavač mužský (druhy silně ohrožené) a dále vranec jedlový, plavuň pučivá, bledule jarní, lilie zlatohlávek, měsíčnice vytrvalá, prstnatec májový, vemeník dvoulistý, pampeliška bahenní (druhy ohrožené).

Ze živočišných zvláště chráněných druhů je třeba zmínit zástupce obojživelníků – čolek velký (kriticky ohrožený), čolek horský, čolek obecný, mlok skvrnitý (druhy silně ohrožené), plazů – užovka hladká (kriticky ohrožená), ještěrka obecná (silně ohrožený druh), ptáků – holub doupňák, čáp černý, lejsek malý, krahujec obecný (silně ohrožené druhy), výr velký, jestřáb lesní, lejsek šedý, ťuhýk obecný, krkavec velký, ořešník kropenatý (druhy ohrožené), savců – rejsek horský (silně ohrožený), plch velký (druh ohrožený).

Mojmír Opletal, Jaroslav Rohulán