U kniplu speciálů XA42 totiž seděli „blázni“ ze světoznámě uznávané letky Flying Bulls Aerobatics Team. Tedy piloti, kteří svými leteckými schopnostmi uchvacují svět v rámci všemožných velkolepých akcí. Formulí 1 počínaje a závody Red Bull Air Race konče.

Beru si jeho radu k srdci, ale stejně se obávám, že bez kapky alkoholu to nedám. Blížím se k jaroměřskému letišti, začínám se předem potit a ruce se mi třesou tak, že bych bez problémů umíchal drink.

V letadle s lídrem

Blížím se k hangáru, kde před čtyřmi stroji, které se za chvíli s dalšími novináři vznesou do vzduchu, stojí letecký speciál Petra Kopfsteina. Připadá mi velmi křehký a dostávám ještě větší záchvat paniky. „Nebojte, nebude to tak hrozné, ještě nikdy se nestalo, že by se něco pokazilo,“ říká vedoucí letky Stanislav Čejka, pilot, který ročně nalétá přes půldruhého milionu kilometrů. A to nejenom v akrobatickém speciálu, ale i v armádním JAS-39 Gripen.

Zatím mu věřím a vím, že právě s ním chci letět. Je to přeci lídr. Nervozita opadá. Opět se však vrací, když se musíme nasoukat do padáku. „To je jenom pojistka, kdyby se opravdu něco stalo. Ale nic se nestane, nebojte,“ ujišťuje mě Stanislav, ale pro jistotu dodává, že kdyby něco, tak mám za padák zatáhnout až mimo letadlo.

Soukám se do malého prostoru v kokpitu, a do toho mě ještě další člen týmu kurtuje asi stovkou popruhů.

Kokpit se zavírá. Je v něm nesnesitelné horko.

Rolujeme. „Teď to bude trochu drncat. Jinak, nechci vás strašit, ale jelikož sedím za vámi, tak nevidím na vzlet ani přistání,“ 'uklidňuje' mě pilot.

S žaludkem v oblacích

Vzlétáme. Zatím se cítím dobře. Dokonce se i otáčím a dívám se na kolegy v ostatních strojích. Jsou jen kousek od nás, téměř se jich mohu dotknout.

„V sestavách jsme od sebe tak dva metry,“ odtuší můj pohled Stanislav a do vysílačky hlásí: „Můžeme začít.“

Začínáme souvratem. To ještě jde, sice se mi začíná točit hlava a uši zaléhají, ale zatím žiju. Pak už je to horší. Jdeme do přemetu, kdy dosáhneme přetížení 4 G.

To už začínám cítit žaludek, který poprvé zažil pocit nebýt na vodě, ale v oblacích. Nevím, co je horší: pocit v žaludku nebo pohled z kabiny, kdy se chvíli řítíme střemhlav proti zemi.

„Jste v pohodě? Dáme si ještě nějaký kousek?“ slyším jakoby z dálky ve sluchátkách Stanislava. „Bylo to krásné, ale myslím si, že jsem právě spojil premiéru s reprízou i derniérou,“ odpovídám a už ani nevnímám, kdy Stanislav naklonil letadlo tak, abych si z výšky prohlédl Kuks. Chci dolů a deset minut, co jsme strávili ve vzduchu, mi připadá jako věčnost. Dosedáme jako první. Ostatní dosedají v závěsu. Jsem rád, že jsem nebyl jediná „bábovka“, která odmítla další kousky, kdy se piloti pohybují kolem 8 G.