Každá válka demoralizuje některé vojáky i část civilního obyvatelstva, jak o tom svědčí všechny války v historii lidstva, nevyjímaje druhou světovou válku i válku v Iráku, kde část amerických vojáků týrala a ponižovala lidskou důstojnost iráckých vojáků. Po zásluze však byli odsouzeni.

Jak hluboce klesla morálka Rudé armády, osvoboditelky, svědčí to, že zatímco jsme s oběma rodiči a mými třemi sourozenci a řadou dalších jasennských spoluobčanů nadšeně vítali před bývalým Fabiánovým hostincem čp. 58 na křižovatce při vjezdu do Jasenné od Josefova velmi nadšeně, spontánně a radostně naše osvoboditele, vozatajské oddíly Rudé armády, a kdy poprvé po sedmi letech Pozdílkova kapela zahrála čs. státní a poprvé též sovětskou hymnu, kdy jsme jako děti dostaly od jedněch Rusů tolik vzácnou čokoládu a dva doutníky pro dědečka. Byli jsme po návratu z uvítání nemile překvapeni doma.

Uvítaly nás násilně vylomené hlavní dveře u domu a další vylomené dveře na půdu. Zjistili jsme, že kdosi nevítaný se vloupal do našeho domu, a že se leccos ztratilo. Maminka měla připravený košík s čerstvými vajíčky na povinnou dodávku, dále v našem parádním pokoji byly rozházeny šatní skříně a další rozházené věci svědčily o nevítaném návštěvníkovi.

Mezitím můj tatínek s panem Součkem z čp. 6, kde dnes bydlí nynější paní starostka obce Jitka Slezáková s dětmi a s rodinou dcery, se snažili zabránit další krádeži. Tehdy zde dva sovětští vojáci vyváděli ze Součkovy stáje dva statné koně a zde můj tatínek s panem Součkem se snažili rudoarmějcům zabránit v nekalé další krádeži a záboru.

Zde u vojáků objevili i náš zmizelý košík s vajíčky a také dámské šaty naší tetičky, paní Františky Slezákové, později provdané Kuldové (1909-2009), věci zcizené vojáky v Uhlířově stavení čp. 2 u kostela sv. Jiří v Jasenné.

Z vlastní zkušenosti vím, že v našem domku v jednom pokoji moji rodiče poskytli azyl asi dvěma rudoarmějcům, kteří se stále dožadovali alkoholu, jemuž říkali všeobecně vodka, který jim však naši rodiče nabídnout nemohli, protože ho sami neměli. Protože jsme v kuchyni měli starodávná pěkná kachlová kamna a rádio, považovali nás za buržoje.

Moji rodiče, maminka Marie (rozená Slezáková, 1908-1987) a tatínek Alois (1901-1988) Uhlířovi, se však přes naše skromné venkovské životní podmínky snažili rudoarmějcům ubytovaným u nás pobyt všemožně zpříjemnit a maminka je často zvala ke společnému stolování a jídlu.

Alkohol se stal osudným i jednomu rudoarmějci, který údajně opilý se utopil při koupání v řece Metuji nedaleko Šestajovic.

V červnu 1945 byli na jasenském hřbitově pohřbeni s vojenskými poctami za zvuku salv z několika automatů-samopalů čtyři sovětští vojáci. Ještě dnes cítím nepříjemnou úzkost a vybavuji si, jak se mi při střelbě salvy roztřásla obě kolena a jak mi poklesly nohy strachem z ohlušujících salv. Často jsem se svým studentům na Střední lesnické škole v Trutnově vyznával z těchto subjektivních reminiscencí a vzpomínek.

V roce 1945 jsme naše osvoboditele, Rudou i americkou armádu a posléze i jednotky čs. armádního sboru i zahraniční vojáky, velmi upřímně, nadšeně, vděčně a spontánně vítali šeříky. Také mnozí spoluobčané z Jaroměřska aktivně a statečně bojovali a podíleli se na našem osvobození, a proto jim patří náš upřímný dík. Někteří žijí stále mezi námi.

Jaroměř a Jaroměřsko bylo osvobozeno zejména ve čtvrtek 10. května 1945 dopoledne vozatajskými, jízdními a motorizovanými jednotkami I. ukrajinského frontu, svazky levokřídelní 59. armády generál-poručíka I.T. Korovnikova, které se pak v Jaroměři spojily s 21. armádou generál-poručíka D.S. Guseva.

Na jaroměřské radnici byl přijat podplukovník Fajanc, který byl prvním styčným sovětským důstojníkem, zapsaným v kronice města Jaroměře.

V srpnu 1968 jsme intervenční armády Varšavské smlouvy už rozhořčeně a rozhodně odmítali a všeobecně jsme protestovali proti vstupu polské intervenční armády na Jaroměřsku a v Praze proti Brežněvově armádě. Od té doby tradiční přátelství s největším slovanským národem bylo narušeno a otřeseno. Tehdy se Sověti změnili v nevítané okupanty Československa.

Však jsem také svým studentům na Střední lesnické škole v Trutnově zadal v září 1968 dějepisnou práci na téma „Jak jsem prožíval dny okupace v místě mého bydliště". Později jsem v prosinci 1969 byl kvůli tomuto školnímu úkolu vyslýchán vojenskou kontrarozvědkou a později i Státní bezpečností.

Podezírali mne ze špionáže, ze získávání informací o pohybu intervenčních armád, protože naši studenti pocházeli z poloviny Čech a Moravy. Bylo to samozřejmě podezření a obvinění absurdní. Způsobilo mi však nejednu nepříjemnost a existenční nejistotu. To jsou moje vzpomínky na sovětské vojáky.

Jiří Uhlíř